Válečné skóre

Další kousek do nevyhlášené řetězovky Ztráty a nálezy a Vezmou vám děti váš život?

Někde jsem četla, že ženy na mateřské mají srovnatelnou hladinu stresového hormonu, jako vojáci v branné pohotovosti.  Naše spojné kortizolové generátory jsou nutnost být neustále ve střehu, spánková deprivace, nárazový příjem potravy a nejistá budoucnost. Děti a nepřítel nehrají na příměří ani o Vánocích a státních svátcích. Absolutně je nezajímá, že vám z nedostatku spánku atrofují oční víčka a že jste do sebe ke snídani narychlo kopli studený kafe a vylízali jejich kelímek od jogurtu, co hodili pod topení.  Děti a nepřítel totiž neznají soucit. U prvně jmenovaných by se měly první náznaky empatie objevit kolem  čtvrtého roku života a tohle je jeden z posledních optimistických výhledů dnešního postu (tak si pak na konci nestěžujte, že jsem vás nevarovala)

SEZNAM ZAJATÝCH, RANĚNÝCH A PADLÝCH

    Spontánní akce. Představte si váš život jako outlookový kalendář. Nemáte volná odpoledne, ale time sloty závislé na dalších podmínkách. Bude ve středu večer Milý doma? Zapomněla už hlídačka na to, že byla přinucena číst hodinu a půl v kuse o medvídku Pú, zatímco ji Pižmur opravoval, pokud záměrně zkracovala pasáže a propleskával ji, když málem usnula v křesle? Proč nám ta nezodpovědná banda minulých hlídaček kurva nezvedá telefon? Potom se jednou za čas sejdeme v povedené konstalaci lidí, je to fajn a všichni si to chceme někdy zopakovat. „Tak si dáme vědět“, loučí se ty normální lidi bez dětí. „Moment, moment, já to potřebuju trošku s předstihem, zasáhnu do toho já. „Tak co středa za tři týdny v 18:47, abych si stihla i vyfénovat vlasy? když na mě počkáte před bazénem, budeme mít ještě o čtvrthodinu víc“  dodám a připadám si rázem jako Sheldon z Big Bang Theory.

·   Klidný spánek. Vlastně – spánek. Tohle je pro mě citlivé téma. V minulém životě jsem dovedla prospat hodiny. Bavilo mě to! Líbilo se mi válet se o víkendu klidně celé dopoledne, mezi tím snídat, milovat se a zase podřimovat. Je to stejné tupé a uklidňující jako proměnit se v pandu nebo medvídka kynkažu. Žádné cuky a přepětí. Naštěstí je těhotenství takovou malou mobilizací (vidíte i tady paralela s válečným konfliktem sedí). Najednou jsem začala vstávat před třetí ranní, hodinu civět do zdi, čůrat, číst si zpravodajství na mobilu a pařit Mahjong. Kdybych věděla, do jak velkého spánkového dluhu upadnu v následujících letech, šlehnu do sebe Rohypnol těhotenství netěhotenství, protože jsem v té době v reálné podstatě vstávat  nemusela. Což je přesný opak reálné podstaty vřeštícího kojence, kterého nervózně houpáte v náručí, venku pomalu svítá a v zrcadle začnou být jako první vidět vaše podoční váčky. Zlatej Mahjong!

·   Tolerance na alkohol. Velkomožným večírkům, na které ráno stačil redbull s ibáčem zřejmě nadobro zvoní hrana. Za tohle nechci očerňovat jen děti, protože to souvisí i s biologickým zráním, nepřesně označovaným stárnutí. Ale čtyřletá abstinenční pauza tomu rozhodně neprospěla a pokud dnes vypiju více než 4 deci vína, zítra si budu připadat jako po chemoterapii a to ne do oběda, ale ještě v pozdní odpoledne.

·   Vyšší level ne/pořádku. Abych vytáhla všechny karty a nic nezamlčela, nikdy jsem nebyla typ ženy, co češe hřebínkem vlákna přečnívající z koberce. Takový malý útulný hegeš byl vždycky můj věrný přítel. Myslím tím dlouhé roky vyschlý kaktus na pracovním stole, neuspořádané dokumenty, papírky od karamel, popsané papírky, lepící papírky, zmuchlané papírky… víte, co myslím. Děti jsou na mě ale prostě moc. Fakt by mě nenapadlo vydávené kousky větších soust strkat pro horší časy do výstřihu (Čičman), nalepit na lino po celé kuchyni nálepky letadel, na které se po jejich strhnutí nabalí černá špína a přichytávají ponožky při chůzi (Pižmur) nebo vracet použité vatové tyčinky zpět do krabičky (oba).  Bordel se dětmi stane zkrátka tak nechutným, že ze mě tento tlak pomalu dělá nedobrovolnou puntičkářku a strážce pořádku!

·   Ostatní drobné ústrky.  V obchodech somrují, kradou, strkají si jídlo do pusy a nikdy nestihnu koupit vše, co potřebuju. Zničené věci a snědené rtěnky už ani nejde  vyčíslit. Na cestu autem trvající přes hodinu se musí jet přes poledne, když děti spí. Všechno dobré jídlo a pití se dá konzumovat, až když děti spí. Uvolněný sex se dá provozovat, když děti spí. Kde je pak problém? V tom, že naše děti nikdy nespí pořádně. Potřebovali bychom, aby někdy spaly aspoň dva dny v kuse. Někdy trpím paranoiou, že Žmur strašlivě prozře a zestárne, až půjde jednou v noci na záchod moc brzy.

DOBYTÁ ÚZEMÍ: 

·   Bezpodmínečný soucit. Dřív mi připadaly matky s dětma většinou nějakým způsobem starý. Aspoň mentálně. A povislý vzhled různých partií tomu taky moc nepřidal. Připadalo mi, že pořád melou dokola o dětech, protože jsem se s nimi prakticky nevídala a když už jsem jim dala šanci a zeptala se konečně, co je nového, uvolnila jsem tím samozřejmě jen jejich přetlak z toho, koho vidí a co dělají nejčastěji. Děti, co jiného? Teď to chápu a trochu se stydím, když mi tehdy připadalo celkem trefný, že Han o každé nově těhotné známé sarkasticky ucedila, že umřela. Mimochodem, Háňa už má taky děti a dobře nám tak.

·   Komunita. Protože většina mých kamarádek byly v době mého otěhotnění buď single, nebo aspoň zcela určitě nemateřské a netěhotné, připadala jsem si první půlrok jako v gulagu na Sibiři. Mnohokrát jsem se octla v takové sociální izolaci, že jsem nepohrdla společenskou konverzací i se svědky Jehovovými, lovci flašek z kontejnerů nebo třídní učitelkou z gymplu. Přesto jsem se díky bohu uchránila od  kultivace přátelství na hřišti, kde se řešili chlapi (vždy úplně debilní hovada, peněženky a oplodňovači) a plíny v akci (a  to vše v mateřském plurálu). Potom jsem poznala spojence a spojenkyně. Ulevilo se mi, že existují! A zjistila jsem, jak důležité je ve válce a na mateřské mít oporu ve své rotě. A bránit je vlastním tělem před panzerfaustem nikdy nekončící únavy a beznaděje (díky, F.!)

    Ostatní drobné radosti - jako třeba návrat do dětství. Nikdy v životě se mi nevrátilo tolik vzpomínek, vůní a chutí na moje vlastní dětství. Poznávám se ve Žmurových hrách, samomluvě, ochutnávám po třiceti letech krupičnou kaši, stavím lodičky do vany. Máme živého, měkkého a teplého medvídka na spaní. Mít děcka nalezlé v posteli je neuvěřitelně příjemné, i když má mnoho lidí tendence vyprávět vám true stories o chlapečcích, kteří se nedopatřením dostali do postele rodičů a lezli za maminkou ještě krátce do dosažení plnoletosti. A v neposlední řadě - užíváme si cestování bez dětí. Tohle pochopí jen páry s babičkami detašovanými sto a více kilometrů od domova. Užíváme si každé nové snídaně bez ručiček v talíři, putyk s dírou místo záchodu a nebezpečných koutů, kam děti nepatří. Nikdy předtím jsem si toho nevážila tolik.

·  Zkušenosti a strategie. Tahle válka bude vyhraná. Děti odrostou a zjistíme, že to prostě stálo za všechny popsané válečné ztráty. Na Pižmurovi pozoruji první záblesky naděje, že ze zarudlých kojenců s třepajícím se jazykem od křiku, který proráží okenní tabulky, se opravdu mohou stát minimálně poloviční lidi se zabijáckým smyslem pro humor. Taky jsem potřebovala na pár let odstřihnout od korporátu, abych zjistila, že právě tohle je řeka, kam už nechci vstoupit. Jen upřímně doufám, že ty děsivé vzpomínky na válečná příkoří nikdy nevytěsním natolik, aby nás napadlo mít třetí dítě!