Vánoční skleněné peklo

 

Myslíte si o sobě, že jste strašní rodiče? Poslyšte tento příběh.

Osobně jsem tak hrozná matka, že jsem dětem za vysvědčení (mimo jiné!) koupila učebnice Opakujeme si o prázdninách. Tohle obzvlášť nelítostné gesto odsoudila dokonce i Olga, která byla až do tý doby na stejným stupínku zlých matek a označila naše děti za chudáky.

„Jé, v továrně na vánoční ozdoby mají den otevřených dveří!“ nadchla jsem se před dětmi při návštěvě prarodičů. „Budem si tam moct něco vyrobit? A koupíš nám tam něco?“ ptali se vypočítavě naši chudáci během toho, co jim tekla zmrzlina po bradě.

Víte, jsem z těch exkurzí s dětma už docela zhýčkaná. Většinou jde o obskurní podniky, kde je spolu s vámi jen pár rodičů s dětmi a jeden nebo dva normální lidi, které dané téma opravdu zajímá. Dosud nepřekonaným highlightem těchto akcí je pro mě návštěva hasičů. Tam se matkám celý požární sbor opravdu věnuje, zatímco děti volně klopýtají mezi cisternami a geekové stojí stydlivě opodál se schválně přiděleným nejméně atraktivním členem posádky.

Továrna na vánoční ozdoby má do hasičské stanice hodně daleko, přesto se v avízovanou ranní hodinu před podnikovou prodejnou táhne nepřiměřeně dlouhá fronta. Jsou ozdoby nový Disneyland? Podcenila jsem make-up? Ať přemýšlím, jak chci, pořád mi v mozku nejde nadesignovat představa vyrýsovaného zdobiče kouliček s třpytkami ve vlasech. Abych byla upřímná – jednu bych po tomhle popisu měla, ale není moc sexy.

Mezitím si nás podnikové vedení rozřadí do tří skupin, pravděpodobně podle potenciální problémovosti. Naše skupina zahrnuje batolata, pubertální výrostky, dávno rezignované rodiče a nahluchlou seniorku s obřími brýlemi, která se podle Žmurova podezření ocitla ve frontě úplně náhodou.

„Být ve třetí skupině není žádná ostuda“ implicitně nás ujišťuje o pravém opaku naše průvodkyně. „Jako první půjdeme do dílniček!“

Procházíme od píchaček temnými střevy fabriky, která působí jako červí díra v čase. V místnosti s umakartovými stolky se ručička letopočtu zastaví na roku 1972.

Naším společným úkolem je udělat z průhledných minimalistických ozdob za pomoci třpytek a lepidla kýče. O to větší, když se dozvíme, že za každou z ozdob je potřeba zaplatit 90 korun.

„Podáte mi eště ty růžový posypky? Jo a lepidlóóó!“ zařve mi zprava do ucha seniorka tak silně, až nadskočím a vyliju lepidlo ze zavařovačky na stůl. Schytám za to od průvodkyně výhružný pohled. Ale zdaleka ne tak pichlavý, jako když Čičman sype na kouličku pátou vrstvu třpytek, o kterých jsme byli dopředu informováni, že jde o velmi, velmi drahý materiál.

Následuje stanoviště vyfoukávání ozdob. Ani tady o hasiče v převlečení nezavadíte, jsou tu jen mlčenlivé ženy a jejich kahany. Každý z nich má 200 stupňů a kdo tady nemá popáleniny třetího stupně, ten nepatří do party, a už vůbec ne na nástěnku se zaměstnanci roku. Úplně obyč kouličku se tady prý učíte foukat rok – a když jste šikovní, nestrávíte další rok hojením kožních štěpů.

Za tyto rizika jsou pracovnice prý nadstandardně ohodnocené. „A jakej mají měsíční plat?“ ptá se hrubiánsky Žmur, co všechno přepočítává na prachy. Odpovědí je mu jen zvednuté obočí průvodkyně a zamlžená odpověď o citlivých údajích. „Takže teda kolííík?“ zeptala se nahluchlá seniorka a všichni jsme to průvodkyni přáli.

Na oddělení stříbření jsme zachytili jednu pracovnici se skelným pohledem v holinách a okolo 10.000 postříbřených kousků skla napíchaných na drátu, které prý zvládla od rána. „Podle mě ji vůbec nepouštějí domů“ pošeptala mi Čičman, ale to už se otevřely další dveře a všechny nás ovanul omamný pach ředidla.

Toluenové království je asi jedinou halou, kde se zaměstnankyně smějí. Na zdi visí vybledlý portrét Karla Gotta a dvě zdobičky si zrovna povídají o příkrmech.

„Tak jsem jí namixovala květák a myslíš, že ho jedla?“ směje se zdobička A.

„Já ti stejně vůbec nerozumím, co říkáš“ přikyvuje se stejným úsměvem delfína zdobička B.

Třetí zdobička ze zarudlýma očima maluje sněhovou vločku. Tu samou sněhovou vločku na deset bambiliónů ozdob.

„To je hrozný, mami já se budu učit“ slibuje mi po exkurzi Čičman a Žmur už si ve své prázdninové cvičebnici listuje převody měrných jednotek. Jednou větou – požárníci nebyli, ale mise splněna! Za tohle zvýšené úsilí mi stojí i fakt, že ty velmi, velmi drahý podělaný třpytky nedostanu z vlasů několik dalších měsíců.

Jo a ten zdobič. Já bych ho viděla takhle nějak!