Nic tě tak nestmelí, jako public ainemy

 

Se šéfem je to jako s koriandrem: buď to vaší práci dodá tah na branku, nebo smrdí a je vám z něj na blití.

Já měla většinou štěstí na ty dobrý. Už kvůli tomu, že pohovor je něco jako první rande: když proti vám sedím kokot, je dost velká šance, že to zavšímáte. Klasický red flagy na pohovorech jsou, když váš potenciální šéf mluví 45 minut z hodiny o tom, co za svou kariéru dokázal, kolik firem si koupil a kdo všechno se ho bojí. Nebo nezvládnutý případy extroverze a nulovýho osobního života: home officy jsou fuj, zato sedíme v kanclu do 7, když je napínavej projekt a chodíme jednou týdně na motokáry (a kdo nejde, toho tam pomluvíme).

Moje nejhorší šéfka byla žena, která měla v mozku větší kýbl tesťáku než Karlos Vémola. Jmenovala se Simča a byla singl. Což by bylo úplně v pohodě, kdyby proti tomu přestala zoufale bojovat a přijala porážku: nikdo dominantnější než ona nebyl k mání a Chuck Norris byl zadanej.

Se Simčou to na pohovoru klaplo z úplně ujetejch důvodů: já na něj tenkrát šla v hrozný kocovině připravená brát cokoliv, abych měla na nájem. Simča mě později ve slabé chvilce přiznala, že mě vzala hlavně proto, že jsem tehdy vypadala jako Mia z Pulp Fiction, což byl její oblíbenej film.

Tím naše shody končily a začala se roztáčet velká kola vzájemných deziluzí a zklamání. Třeba když po mně koukal obchoďák, kterýho si vyhlídla ona. Nebo když jsem omylem poslala na zákazníky testovací mail včetně jejího průvodního zadání „dokud to nerozpošleš, budeš tady sedět celou noc“ (tenkrát se posílaly velký dávky mailů po hodinách, milé děti).

Když jsem od Simči za vyhrocených okolností zdrhla, vybírala jsem si už samý skvělý nadřízený a tím by pohádka o zmoudření naivní Psice mohla skončit-ale naštěstí jsou tu organizační změny. Představte si to, jako kdyby vám doma na zvonek zazvonila úřednice z personálního a řekla: „Váš manžel byl bohužel suspendován. Tady tohle je Jindra, seznamte se: Pracoval 10 let na jiný ženský, ale má zkušenosti se žehlením a vychoval pět dětí. Nastupuje k vám v pondělí.“

Přesně takhle totiž nějak vypadal příchod Calculona, když vyrazili z hodiny na hodinu našeho šéfa. Ofiko výmluva byla, že je to kvůli AI, což dává strašidelný smysl. Jakmile se nám přišel nový šéf představit svým robotickým hlasem, okamžitě nám došlo, že jsme na pracoviště vpustili nejen Clauda, ale zároveň pokročilé verze čínských humanoidů. Začala jsem mu říkat Calculon.

Při prvním team meetingu nám Calculon zakázal všechny home officy a ani se nesnažil skrývat přesvědčení, že se doma jen flákáme za firemní prachy. Taky nás přestěhoval všechny do kouta tmavýho přízemního traktu, takže když si jde dělat kafe nebo dobíjet baterky, nebo bůhvíco v tý malý kuchyňce dělá, tak nás vždycky pečlivě oscanuje svým laserovým zrakem jako ta panenka ve Squid game, co vás za nejmenší pohyb (na neschváleném webu) prostřílí na cucky.

Ale abych nebyla jen negativní. S naším starým týmem jsme udržovali spíš povrchní vazby, protože nic víc nebylo potřeba. Teď se každý ráno naše tajné bratrstvo schází v šeré kuchyňce našeho sklepení a polohlasem si vyměňujeme šokující pozorování nejen ze světa humanoidů, ale už i z osobní roviny. Nic vás tak nestmelí, jako společný nepřítel. Skoro je to na úrovni pubertální vzpoury proti profesorovi na gymplu, lemovaný společným záškoláctvím a manifestem matematického nihilismu.

To druhý, v co můžeme tajně doufat, jsou operační chyby a halucinace, kterými AI a současné řady humanoidů stále ještě trpí (dokud se z nich nestane samoopravná superinteligence). V pátek ráno mě třeba Calculon netečně pozdravil „Dobrý den“ ve výtahu a obviously ve mně nerozpoznal svého podřízeného agenta v režimu tykání. A jestli se nám výhledově podaří najít a sabotovat jeho nabíjecí stanici….pak vyhrajeme aspoň jednu malou bitvu ve válce, kdy budeme dřív nebo později na pracáku všichni.