Telemarketingová karma

 

„Dobrý den, jmenuji se Psice Nováčková a volám vám z agentury Nevyžádané hovory. Našel byste si chvilku na krátký rozhovor?“ 

Stojím v koupelně a usmívám se na sebe do zrcadla, protože úsměv je podle psychologických příruček pro zaměstnance indického call centra nejen vidět, ale také slyšet. Je slyšitelná i ta křeč v koutku?

Karmu máš jen jednu. Tohle si sem připisuji jako varování – až si budu jednou v devadesáti strkat psychofarmaka pod polštář a ošetřovatelka mi bude na Psici předčítat memoáry.

Karma se vztahuje i na věci v kategorii neškodný žertíky. To je varování pro vás a mou ošetřovatelku.

Jak už někteří z vás vědí, protože to F. proflákla na srazu, chodím na divadelní improvizaci. Což je psycho disciplína, kdy se z vás na jevišti stane stará paní Procházková, Donald Trump, nebo ovce a prostor k nastudování role jsou zhruba dvě desetiny vteřiny. Když to přešvihnete, bývá z toho postava s postižením. Možností, jak tuhle dovednost trénovat, není zas tak moc – rozhodně ne mezi lidmi, které znáte a stojí vám za to, abyste si u nich udrželi kredit dospělého a zodpovědného člověka.

Proto občas trénuju na telemarketingu. Není to nic ve zlým. Někdo mi zavolá s nabídkou levnější energie a já přijmu hovor jako stará paní Procházková. Naše děcka to baví (zkuste si to, vašim se to určitě taky bude líbit), operátor na druhý straně linky má historku pro kolegy a debila ze sebe udělám v konečném součtu jen já. Jediný problém je, že jsem se postupně octla na black listu všech prodejců investičního zlata a levnýho volání.

Naštěstí má Em appku, která telemarketingový lsti odhalí už během vyzvánění. Em tyhle hovory zásadně nebere. Ale příležitostně je hodí lvům.

Jako když jsme se jednou vraceli z výletu. „Zase vnucování zlatých cihel, klidně to vem“ podává mi Em vyzvánějící mobil zrovna, když jsme zastavili na benzínce a šel si pro kafe. Děti se na zadních sedadlech zaradovaly, ale já v tu chvíli neměla invenci vůbec na nic.

„Dobrý den“ pozdravila jsem civilně. Děti zklamaně zahučí.

„Dobrý den“ ozvalo se ozvěnou na druhé straně linky. Konkrétně na straně mBanky, kde má Em účet. Tenhle hovor asi do Emovy nevolací appky spadnout neměl, ale za to přece já nemůžu nést odpovědnost, že ne?

 „Mohli bychom mluvit s Emem Nováčkem?“

„Já jsem Em Nováček“ trvám si na svém. Děti se znovu chytají ztracené naděje.

„Ale vy, ehm, váš hlas přece…“ rozporovala operátorka.

„Aha, můj hlas. Měla jsem za to, že jsem už bance předávala informace o změně pohlaví. Víte, myslela jsem, že už mám tohle mužskou kapitolu v mém životě uzavřenou, ale pořád mi ji někdo připomíná.“ odpověděla jsem zklamaně. Ale zase ne moc zklamaně, aby operátorka neztratila odvahu pokračovat.

„Tak to se omlouvám paní Nováčková“, zatahala operátorka obratem za správný konec provazu a nabídla mi členství v klubu mZdraví. V klubu můžu čerpat body na zubní náhradu a kloubní výživu.

„A na zvětšení prsou?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Operátorka odchází ověřit u nadřízené příspěvky na operace pro trans klienty. Em vychází z benzínky.

„Bohužel to nejde.“ vrací se operátorka s nepořízenou.

„To nevadí“ ujistím ji. „Udělala jste pro to maximum. Už musím končit.“

„Aspoň jsme v systému změnili to oslovení.“ loučí se operátorka a Em sedá za volant.

Nebýt dvou lidí na zadním sedadle, nemusela jsem být na blacklistu i u něj. Od léta jsem si s telemarketingem už ani neškrtla.

A teď jak funguje karma. V prosinci jsem přišla o dvě zakázky. Za to teda nemůže karma, ale koronavirus a budgety klientů, který nemizí před očima jen majitelům restaurací.

V lednu mi volala kolegyně z agentury. Ne, že by pro mě měla novou zakázku, ale potřebovala by s něčím pomoct. „Vůbec to není telemarketing, ale takovej… mno... hloubkovej výzkum o pojišťovně, víš? Ty klienti s tím počítají a těší se, až jim někdo zavolá, aby mohli předat svý dojmy“.

Než jsem stihla předat dojmy z této neodolatelné nabídky já, řekla cenu. Kdo jsem já a kdo jsou mý složenky, abychom mohly dál odporovat?

Po krátké rozcvičce z prvního odstavce jsem se odhodlala zavolat prvnímu klientovi ze seznamu. Psychologicky jsem zvolila pána se zdrobnělinou v příjmení, protože od takových lidí neočekáváte aktivní odpor.

 „No kde furt ste?“ zaburácí do telefonu pan Hrabánek. Jako odpověď ze sebe vychrlím naučenou úvodní větu, jen ve stresu zamíchám pořadí slov. „Našel byste si rozhovor na krátkou chvilku?“

Sekundu se z toho oba vzpamatováváme. První se zvrávorá pan Hrabánek.

„Cože? Myslel jsem, že jste někdo jinej a vezete mi balíček. Já tyhle hovory vůbec neberu, nemám na píčoviny čas. Jedině že bych vás předal ženě, aby to s váma vyřídila?“

Z dalších hovorů, na které se lidi těší, aby předali své dojmy:

 „Co bych vám k tomu řekl? Že jste banda zlodějů.“

„Kolik dostanu, když odpovím? A kolik za to dostanete vy?“

„Nezlobte se, rodím.“

A nakonec chlápek, kterého podezřívám, že záměrně mění svůj hlas. Tak to by za tu mBanku a paní Procházkovou už snad stačilo, ne? A vůbec, kolik z vás tyhle ošklivý věci dělá???