Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu
a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy,
další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na
něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním
mýho těla na zahradě.
Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám.
Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat
poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy
kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu
plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou
jsem dostala v prosinci od šéfa.
Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když
vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne,
když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční
dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala
na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady
prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že
Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey
a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě
(možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).
Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman,
která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat
všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to
nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho
první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho
kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům
neodkomunikovatelný.
Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý
narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před
100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen
kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.
Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu
omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby
mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma
za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká,
budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)
V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny.
Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich
k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a
půlka Česka zapadala sněhem.
„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u
autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou
bundu brát jen tričko s krátkým. A
taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku
zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.
„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali
najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště
musíme jet všichni i s tebou!“
Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě.
Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na
pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.
Žádné komentáře:
Okomentovat