Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu
a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy,
další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na
něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním
mýho těla na zahradě.
Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám.
Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat
poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy
kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu
plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou
jsem dostala v prosinci od šéfa.
Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když
vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne,
když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční
dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala
na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady
prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že
Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey
a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě
(možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).
Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman,
která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat
všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to
nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho
první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho
kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům
neodkomunikovatelný.
Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý
narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před
100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen
kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.
Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu
omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby
mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma
za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká,
budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)
V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny.
Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich
k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a
půlka Česka zapadala sněhem.
„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u
autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou
bundu brát jen tričko s krátkým. A
taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku
zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.
„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali
najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště
musíme jet všichni i s tebou!“
Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě.
Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na
pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.
No to máš dobrý.
OdpovědětVymazatTakže jsi vlastně oficiálně ten nejslabší člen tlupy... tak to na ně začni přesouvat svý povinnosti, když jsou tak silní a mrazuodolní.
--
Na ty mikrostřípečky můžeš použít těsto, ono se to na něj/do něj nalepí a pak to celý můžeš vyhodit.
A.P.
No vlastně to asi mám dobrý ze svý pozice. Je to určitě míň drásavý, než se dívat na to, že jsou členové tvý rodiny handicapovaný. Takhle jsem ten Dowňák já a může mě trápit třeba jen to, že svou slabostí někdy stahuju dolů silnější kusy ve stádu.
VymazatJenže to pak máš zas všechno olepkaný od toho těsta, ne? Já myslím, že se to prostě uklidí časem. Když jsem měla tu autonehodu v buse, vyklepávala jsem si z kapes ministřípečky ještě dny a snad i týdny. Kdy nám dělali nový okna, tak byl zas na všech věcech, včetně těch ve skříni, souvislá vrstvička úplně jemný prachošpíny. Jsou nehody, který uklidíš hned a nehody, který se musej pomalu přetavit v původní řád.
Ale s tím těstem by zas byla větší zábava. A ještě z toho pak můžeš upíct swarovski fancy zabijáckej chleba.
VymazatU Vás se doma nepeklo? Já si pamatuju, jak jsem četl Robinsona Crusoe a on tam zkoušel péct chleba a taky se mu to lepilo úplně všude a v posledním zoufalství tam chtěl přidat zbytek mouky a stal se zázrak. Mouka lehce obalila těsto a těsto na jeho rukou, na prkně a v míse a to přestalo lepit a dalo se normálně uhníst. Robinson Crusoe si vzpomněl, že to vlastně věděl, protože si pamatoval, jak to máma doma takhle dělala. No a v ten moment jsem si uvědomil, že jsem to doma viděl taky.
VymazatPak s tím těstem můžeš dělat takový ty žongléřský kousky jako ti pizzaři. Ještě u toho zazpívat operu.
S těma střepama je to rafinovaný. Kdysi jsem četl příběh dvou anglických sester, už na hranici staropanenskosti. Jedna potkala chlápka, co se do ní zamiloval nebo to alespoň předstíral kvůli věnu. Ta druhá se bála, že zůstane sama a tak vzala sklo a v hmoždíři ho roztloukla na prášek a ten přidala do těsta koláčků. Ty mu dala sníst a on umřel. Ona si také nějaké vzala, aby to nebylo nápadné a pak dlouho postonávala. Tak takhle můžeš udržovat status quo v korporátu, když tam někdo bude chtít dělat nějaké divoké změny. Pak budete ten korpoš, kde příliš dynamičtí ajťáci padaj jak mouchy a přežijou jen starý, flegmatický kusy, co už chtěj jen doklepat těch 40 let do důchodu.
---
Hele, ještě máš kam klesat. Ti, co jsou na tom doopravdy blbě, už na ostatní nemyslej. Teda jo ve smyslu, co od nich chtějí, ale s dětskou bezelstností je nenapadne, že by se i po nich taky mohlo něco chtít. Nevím, jestli jsi někdy v městský dopravě pozorovala vztahy mezi postiženejma a jejich rodičema. Rodiče jsou ti ubití životem, statečně a vyčerpaně táhnou svůj kříž, nevědouc ani kam a proč a mentálně postižený potomek se vedle radostně směje blikajícímu světlu nebo motýlu a jinej zas "jen" na kolečkovým křesle vesele žvatlá a vypráví příběhy ze skupiny a směje se slovním hříčkám. A máma trpí, protože si co chvíli připomene, že dcera děti mít nebude a všechna práce s ní je tak nějak vniveč a všechno to je na píču a nechce to dát najevo, protože by se s tím mladá nepopasovala.
To jen, aby jsi si uvědomila, jaký poklad a štěstí v tobě vlastně mají. Taky by mohli mít doma plačtivýho alkoholika nebo náladovou Alzheimeričku.
Mít doma křehkou květinku, na kterou nesmí zafoukat a sluníčko taky radši jen přes záclony, to je ještě výhra v loterii.
A.P.
Taky jsem daroval vánoční hvězdu, a byl sprdnut, že je to košťál. Pak málem chcípla žízní, ale podařilo se ji oživit dýcháním z úst do listů.
OdpovědětVymazatTak ať ti vydrží až do dalších Vánoc. Ta moje vypadá celkem odhodlaně přežít pokud možno i mě:))
VymazatJá jednou prohodil v květinářství v Globusu místnímu odborníkovi, že když kytka uschne, tak nevadí, koupím novou, a on byl celej poplašenej, jako bych se ptal při adopci, jestli mi daj nový dítě, když tohle umře hlady.
VymazatA.P.
Přitom zrovna v Globusu tam ty kytky stejně už přijdou načlý. Jakože jsou to takový jateční kytky. Ne jako opečovávaný kytky z nějakýho fancy květinářství. Ale kytky "Dám si teplou sekanou v housce, jo a přihoďte mi do ní tuhle monsteru, ať tam mám trochu zelenýho. Doktor říkal, že mám jíst salát ke každýmu jídlu."
OdpovědětVymazatNefunguje mi možnost odpovídat na komentáře, tak to hodím sem dolů:
OdpovědětVymazatU nás doma máma nikdy nepekla chleba. Spíš štrůdly a cukroví a to máš takový to mastný lepivý těsto, se kterým můžeš dělat mastný razítka. Třeba na stropě, když hraješ na mistra pizzaře.
S těma sestrama. Já zas četla, že můžeš klidně sníst střepy a nejspíš se ti nic nestane. Sice máme 9m dlouhou trávicí soustavu, což je dost dlouhá trasa na zranění, ale všechno je to měkký, uhýbavý a potažený šlemem, takže rozedřít to je stejně těžký jako propíchnout žížalu. To už by byl možná zaručenější chlebík plnej minimagnetků, který ti ty střeva přilepí k sobě nebo baterkovej chlebík, ze kterýho v pravý čas začnou vytékat hydroxid draselný s olovem). To by ta zhrzená sestra nemusela zbytečně postonávat a mohla jít s tím vyvoleným do ráje nastejno.
No to je právě o srovnání. Když doma žádnej slabší článek nemáš, tak je to těžký. To je jako chtít po člověku s jednou nohou, aby každej den provolával slávu za to, že není kvadruplegik. I když je fakt, že někteří lidi mají přesně takhle šťastně nastavenou povahu-a to už tě pak nesmete v životě asi vůbec nic. Jsi optimista nebo pesimista?
No jo, něco tam nefunguje. Taky mi to nejde, ale jsem na jiným počítači, tak bych si myslel, že to je tím.
OdpovědětVymazatAsi optimista, ale takovým tím způsobem "Nakonec všichni umřem, ale momentálně sedím v Costě u cappuccina a koukám, jak lidi chodě okolo, lepší než venku mrznout." Včera jsem koukal na pořad o nevinných, nespravedlivě odsouzených díky pachovým stopám, žádná Costa, žádný cappuccina, žádná wifina, společníci trochu pochroumaní v hlavě, kuchyně taky nic moc. Když není žádnej sex, tak je to ta lepší varianta... no a v porovnání s chudákama, co ležej někde venku, postřelený na východě Ukrajiny, věděj, že tam umřou uprostřed ničeho a poslední, co dělaj je selfvideo s tím, že to někdo třeba najde a uvidí a oni neumřou jak zvíře úplně anonymně, aniž by to kdo vůbec zaregistroval, je i to vězení vlastně super.
U nás se chleba taky nepekl, ale dělaly se knedlíky. To je podobný těsto. Děláš někdy knedlíky nebo to už je málo Viet na tebe?
S těma střepama nevím, nevím. Možný je všechno, ale radši na to nebudu spoléhat, ale ty magnety jsou určitě horší. Mám doma nějaký neodymový magnety a ty spolu držej jak členové jedný strany.
Kamarád měl otce a ten někde po padesátce machroval před novou manželkou, dělal výmyk spadl a ochrnul od ramen dolů. Ještě dokázal jakoby přitáhnout ramena. V podstatě se nechal umřít asi do měsíce. Jenže možná se s tím nedalo nic dělat, možná jo nějakou dlouhodobou rehabilitací. - Jenže znáš Hawkinga, víc fyzicky na hovno už nemůžeš bejt a stejně si něco vymyslel. Nakonec se z něj nečekaně stala i pop-kulturní ikona spolu se schrodingerovou kočkou.
Nikdy nevíš, co se stane, ale na problémy je spoleh, ty si tě najdou samy.
A.P.
To máš dobrý: To je skvělej způsob optimismu, takovej trvale udržitelnej. Já se pohybuju spíš ode zdi ke zdi. Buď je všechno úplně na hovno, nic nemá smysl a není ani o co se snažit, nebo je to všechno flow. Ale mezi těmi póly asi převládá udržitelnej pesimismus:)
VymazatKnedlíky jsem dělala asi jednou a to z prášku. Klidně si je někdy dám, ale spíš v restošce s nějakou českou tradiční těžkou omáčkou. Ty knedlíky mi připadaj taky jako ty rozmazlený kytky: není jistý, že vykynou, není jistý, že nebudou převařený, moc proměnnejch a času na nejistej výsledek.
Ty neodymy jsme měli nebo ještě někde máme taky. Takhle silnou afinitu bych chtěla mít se svou vůlí. S optimismem, pracovitostí a schopností dělat krátkodobě nepříjemný kroky s dlouhodobým efektem.
To machrování je šílený. A někdy ani nemusíš machrovat. V jedný práci jsem byla ve várce asi 5 nových zaměstnanců. Poslali nás na týden na školení do jejich školícího střediska, no a jednou jsme v tý naší malý partičce po nudným dopoledni vystřelili po schodech na oběd. Dělali jsme u toho kraviny typu švihlá chůze a kolegyně, co poskakovala z těch schodů jako poslední asi nějak zakopla a křápla sebou vší silou dozadu, takže ji ten schod praštil do týla. Odvezla ji rychlá, prý pak ležela několik týdnů s krvácením do mozku a už nikdy nenastoupila. Někdy stačí být jen veselej. Jak píšeš, problémy si tě najdou samy. To je zas výhoda tragédů a pesimisů, že po těch schodech se táhneš jak smrad a neublížíš si u toho.
Je to pod tím druhým. Včera jsem to napsal a postnul až teď jako jeden blok.
VymazatA.P.
Docela dobré detektivní fabulace, ty vaše komentáře mě fakt baví. :-)
VymazatAle musím teda, ač většinou optimista, pesimisticky podotknout, že jak u těch rozdrcených střepů si to ještě v jídle jakž takž dokážu představit, tak ta představa, kterak někdo nevědomě schroupá zákusek či dort i s baterkou nebo magnetem, ta se mi nejěk nedaří pevně uchopit :-)
nomi
nomi - Máma měla před 30+ lety bouračku. Neudělala nic špatně. Jela po silnici, ani ne moc rychle, vběhl jí tam kluk, reflexem zabrzdila a zezadu do ní narazilo auto. Až druhej den šla do nemocnice, před ní ochrnula a jen o vlásek ji zachránili, protože měla ve skutečnosti zlomenej vaz.
VymazatJednu kámošku jsem neviděl asi půl roku, pak mi vyprávěla, že bourala, vylítla z auta, ztratila boty, ale naštěstí se ji jinak nic vážnýho nestalo.
Taky koukám někdy na videa na yt a TikToku. Nejděsivější asi byl chlápek, co šel či jel na kole po silnici, pak zezadu přijelo auto, ani nejelo moc rychle, když ho míjelo, zrovna tam byla kaluže, auto do ní vjelo, jenže tam byla hlubší díra, auto se tam zaseklo, zadek se zvedl, celý auto se otočilo na čumáku o 90° napříč a dopadlo na toho chudáka, jakoby tam ani nebyl. Bylo to během vteřiny, dvou a nejhorší na tom byla ta banalita.
On neudělal špatně vůbec nic a že tam auto udělá gymnastickej cvik, jen aby mohlo spadnout na něj, to se nedalo předvídat.
---
Ty baterky a magnety můžou bejt pár milimetrů. Když se dá spolknout najednou lentilka nebo tableta, tak to může jít samo.
Jedna ženská popisovala, jak nedopatřením spolkla vidličku. Chtěla v restauraci pobavit kamarádku předváděním polykace šavlí, jen to omylem udělala úplně správně a vidlička dovnitř tak nějak spadla.
Působí to sice počestněji, než žárovka v konečníku, ale chytře se při vysvětlování doktorům taky necítíš.
A.P.
V tom Globusu jsem kytky kupoval jen tehdy. Časem pochcípaly nedostatkem světla a další už jsem nepořizoval.
OdpovědětVymazatU mě byly ty kytky spíš jako kuřata u sousedky Betty McDonald. Na začátku proslov, že tady se to musí vydržet, žádný rozmazlování tu nebude, protože u mě to je něco jako Cizinecká legie. Pochoduj nebo chcípni. Ale se ctí.
A.P.
Já myslím, že to není jen světlem. Prostě když jsem se o kytky starala já, většinou chcíply. Od tý doby, co kytky zalívá Em, tak rostou jak zběsilý. Já je zalívám jen když někam odjede a i z toho jednoho, dvou zalívání, vypadaj rozmrzele. Hvězda to dostala v práci taky nařízeno. Ale podle mě to není nic z týhle planety, když snese takový zacházení a ještě ode mně. Až se o tom dozví NASA, seberou mi ji:)
VymazatKnedlíky se vaří 10 minut z každý strany, tak to je jednoduchý. Na vykynutí je potřeba jen trochu teplo. Když mě v Anglii jeblo, tak jednou za rok, za dva, tak jsem dělal knedlíky a svíčkovou nebo vepřovou a zelí.
VymazatAle třeba máš doma nějakýho šotka, co ti to schválně kazí. Nebo ducha. Jeden chlápek měl hospodu a když přišli klienti večer v půl desátý, tak byl kuchař našvanej a nadával, že "chtěj zase žrát". Tak třeba ten kuchař před lety umřel hlady zrovna ve vašem bytě, v obýváku u televize, protože byl moc línej si dojít do kuchyně pro jídlo, a ze všeho nejvíc nenáviděl knedlíky. Víš jak se to zpívá i v Limonádovým Joe, v přítomnosti ducha se ochladí vzduch... a knedlíky nevykynou. Nezmrzla někdy voda, ve který se vařily? To by byl definitivně duch.
Dáš vařit knedlíky a když je přijdeš za 10 minut otočit, máš tam knedlik po sibiřsku a na hořáku jinovatku. - Gelato Knödel.
---------
To ta vaše skoro kolegyně měla teda pěkně blbý. Takhle nějak na schodech umřel i Nekuda, jen u něj si toho krvácení doktoři ani nevšimli.
Nevíš, co s ní je?
Nejděsivější je ten nepoměr, jak se ti totálně změní život během zlomku vteřiny. Jako těm dvoum Nikolám, co blbly v autě, streamovaly to a pak se vybouraly v přímém přenosu.
Jak jsou na youtube ty bouračky a nehody, tak vidíš, že někdy se nedá dělat vůbec nic.
---------
Já to mám takový: Všechno je na hovno, tak uvidíme, jestli se objeví něco, proč se namáhat.
A.P.
ad bouračky, je to fakt na prd. Nemusíš ani dělat blbosti při řízení - a jak se to na člověka valí, už nic moc neudělá. Mám čerstvě svou první za sebou, naštěstí žádné zranění. Ale i tak to byl mazec...
Vymazatnomi
Před námi tu žil nějaký důchodce a kromě něj a jeho rodiny už nikdo. Je to barák z 60tek. Vzhledem k tomu, že jsem na složitější vaření levá zatím na jakýkoliv adrese, bych si troufla to odhadnout spíš na svý vnitřní démony nebo knedlíkový prokletí kdesi v historii naší rodiny.
VymazatO tý kolegyni pak už nikdo neslyšel. My jsme na ní možná neměli ani kontakt, byla to prostě holka, co s tebou chodí týden do nový práce. Kdy si na ní ještě nestihneš ani zvyknout, jen je fajn a je s ní sranda.
No právě. Těžko říct, co je horší. Jestli plížový smrti, kdy jsi třeba roky na chemoškách a střídavě v naději, nebo prudkej náraz. To je stejný dilema jako s tím postiženým dítětem. Kdyby sis mohl vybrat ze svou nevyhnutelných smrtí, tak je v konečným součtu prudkej náraz nejspíš milosrdnější. Pro tvý blízký je to katastrofa.
Nomi: Četla jsem a tuhla mi krev v žilách. Dobře, že to tak dopadlo!
Psice
VymazatA chválil tě někdy za to vaření někdo? Nebo to je u vás jak u Angličanů a místo dobrou chuť si říkáte nevermind a slabší kusy se radši pokřižujou?
---
S tím rodinným prokletím.
Znáš pařížské bulváry? Jsou tam takový honosný činžáky z doby Napoleona III. Jsou někdy vidět ve filmech. Bylo to jako asanace Josefova, jen dřív a ve větším. Jeden z důvodů také byl, aby v případě povstání se už nedaly ve městě stavět barikády, jako v roce 1948.
https://ww w.artchive.com/art work/rue-halevy-seen-fr om-the-sixth-floor-gustave-caill ebotte-1878/
V těch domech byly taky schodiště s šachtou uprostřed a do těch pak namontovali výtahy. Takový ty dneska starý, s žalusiovejma mřížema jako dveřma.
No a stalo se v jedné rodině, že otec čekal na výtah, ten výtah nějak dlouho nejel a tak se podíval, jestli vůbec jede, ze strany strčil hlavu přímo do té šachty... a zeshora zrovna jelo protizávaží a to mu useklo hlavu jako guillotina.
No a jak o tom pak mluvili s lidma, tak jeden chlapík zpozorněl, nad tou podivnou nehodou, a začal se vyptávat, jestli mají v rodině podobné nehody a oni že jo, že se něco podobného u nich opakuje po generace a pak z nich vylezlo, že jeden předek seděl v parlamentu a hlasoval pro popravu krále guillotinou.
Ten chlap měl na to dokonce nastudovanou celou vědu a sledoval, jak se v rodinách opakují ty samé situace nebo třeba nemoci. Rodiče měli třeba dědičnou nemoc, tak se s krvácejícím srdcem rozhodli, že nebudou mít vlastní děti a že dítě adoptují a po pár letech objevili, že to adoptovaný dítě má tu nemoc taky.
Třeba tvoji nějakou pra-pra-pra zabili při vaření knedlíků. Nebo ona někoho zabila knedlíkem. Nebo nesla manželovi do šatlavy pilník zavařenej do knedlíku a on se tím nešťastnou náhodou propíchl.
--
Já měl na vstupním kurzu korporátu ostýchavě krásnou, dlouhovlasou francouzskou kolegyni. Byla těsně po škole. Pak tam byla jen asi 3 tejdny a odjela zpátky do Francie. Lidi se tam točili pořád, pustíš z hlavy, no a za 5-6 let tam přijeli z Francie z middle managementu a ona s nima. Poznala mě dřiv a hned mi říkala, že jsme spolu byli na kurzu. Hned jsem si vzpomněl, spolkl poznámku, že byla krásná, protože vypadala skoro stejně a vyznělo by to blbě, jen měla vlasy ostříhaný na centimetr a působila tak nějak... no kdo vypadá rozkvetle a zařící štěstím v soukolí korporátu, že. Už to nebylo ono.
Není to jako ta tvoje historka, ale taky jsem z toho měl pocit, že se někdo mihne tvým životem a zmizí v nenávratnu.
----
Když umřela máma, tak mě nějaký ženský v nemocnici vyjadřovaly soustrast a zmiňovaly pro útěchu své drahé zesnulé, které umíraly 4 roky na rakovinu.
Jinde jeden doktor zas popisoval, jeho asi dvacetiletou pacientku, ta umírala na rakovinu a posledních 14 dní nepřetritě řvala bolestí, až ji slyšeli i o 3 patra níž, protože ji už nezabíraly vůbec žádný analgetika. Tak vybírej srdcem z týhle nabídky.
Ale nejlepší je přeci jen asi, když můžeš tak trochu dát do pořádku svý věci. Něco jako ta Doherty z Beverly Hills.
Zvláštní bylo, že poslední, co mi máma řekla, bylo víceméně to samý, co kdysi řekl táta jako poslední jí.
A.P.
Když jsem byla ještě malá, tak u našich vařil skoro zásadně jen táta. On říkal, že ho to baví, ale víš co - spoustu zábav si člověk může vypěstovat z nouze.
VymazatSem tam už jsem za něco pochvaly dostala, ale nemyslím si o sobě, že vaření je zrovna jeden z mých talentů, na kterej bych utáhla nějakej velkej potlesk. Jsem jednoduchá, mám nejradši různý eintopfy, polívky a kombinace, co se občas vymknou z ruky. Navíc nemám váhu, takže to fejkuju měřením na hrnečky a spíš podle oka. Celkově je moje vaření neurazí, nenadchne. Ty za vaření sklízíš pochvaly?
Ty prokletý historky zní přesně jak od tý mý soukr čarodějnice. Někdy si říkám, jestli to její doupě vůbec existuje. Jestli to nebyla jen nějaký setkání v časoprostorový smyčce. Jako když lidi jedou na hotel, najednou mlha, v hotelu všichni nosej srandovní starý oblečení a ráno se vzbudíš v ruině (a v těch horších verzích mrtvej).
To je fajn střípek, s tou francouzskou kolegyní. A co už na ní teda nebylo ono? Vlasy, nebo že byla angažovaně šťastná korporátnice?
To mi přijde taky jako nejsmysluplnější a nejmilosrdnější řešení pro všechny. Čas dát dokupy věci, čas na rozloučenou, ideálně ve stavu, kdy to není nezvladatelný utrpení pro všechny okolo i lidi, co tě neznaj (ty z o 3 patra výš). Když jsem poprvý rodila, tak hned vedle šestinedělí byla onkogynekologie. Na jedný straně chodby plakaly děti. Na druhý těžce nemocný ženy. Taková zvláštní neutišitelnost ženského intimního světa.
Jo, docela docela jsem sklízel. V jedný práci, kdy jsme vařili na střídačku. Vždy jen vajíčka, ale já tam nakrájel, co jsem našel v lednici. Někdy šunku, slaninu, kus kuřete, různou zeleninu, cibuli, houby atd. Takovej ten styl co dům dal, co se dává na pizzu nebo saláty. No a tam mě chválili každej den. Přitom to nic není.
VymazatTaky vařil jsem líp, než všechny mý holky. Ale skuteční kuchaři toho znaj daleko víc.
Já trochu vařil vždycky, ale když máš málo peněz, tak vařit musíš, protože to vyjde lacinějc. Postupně se naučíš. Supermarkety měly v letákách recepty, jako dnes v lídlu, tak se postupně naučíš a vaříš bez receptů. Jen tak zamžouráš na to, co máš a víš, co s tím asi tak udělat.
Objevíš pravidla, že když do receptu můžeš dát buráky, tak tam můžeš dát nejspíš i mandle, lískáče nebo kešu. Když višňovou marmeládu, tak místo ní i meruňkovou nebo ringlovou. Místo normálního salátu můžeš dát iceberg nebo směs tří nebo rukolu. Místo jablek, kuličky hroznů, ananas nebo banán. Místo kuřecího vepřový nebo krůtí, slaninu nebo ančovičky. Brambory nebo rejži můžeš nahradit pohankou, jáhlama, palačinkama, batátou, mrkví. Majonézu můžeš někdy vylepšit jogurtem. Místo kyselýho octa kyselej citrón nebo grep. Do normálních knedliků můžeš přidat spařenou petržel, slaninu s cibulí atd.
Že můžeš dělat jídlo za vysoký teploty rychle a za nízký pomalu. Že pizzu můžeš upéct i na pánvi či v hrnci.
A exotický věci, jakože v Kolumbii vařej rejži v coca-cole a v Anglii obalujou někdy tyčiny Mars v trojobalu.
A.P.
Ty prokletý historky:
VymazatViděla jsi horor Ti druzí? Jak tam Nicole Kidman během filmu zjistí, že v domě, v kterým občas straší duchové, jsou ti duchové vlastně oni.
Pamatuješ si, jak jsi se dozvěděla, kdy umřela Lady Diana? - Pak se časem dozvíš, že ona byla fanatik bezpečnostnách pásů a dávala si je, i když jen zajížděla do garáže a pak to najednou vidíš jinak. Ona celej život věděla, že se zabije v autě.
To se občas děje, že lidi tak nějak věděj, co se stane. Nebo věděj nevěděj.
Jedný ženský se asi půl roku zdával podivnej sen o tom, jak chodí šedým městem plným šedejch lidí. Vůbec to nechápala, až to pak viděla v TV při reportážích z 11 září. Tady to moc neukazovali, ale v USA filmovali i lidi od prachu po pádu dvojčat, bloudící v okolních ulicích, kde bylo i úplně všechno od šedivýho prachu. - Jak se jí to mohlo zdát.
Vlastně mě se asi v 10 stalo v menším něco podobnýho po pobytu u tety. Měl jsem bezdůvodně slzy v očích, když jsem si na ni vzpomněl. Po měsíci přišel dopis, kde mámě psala, že so zlomila nohu. Tak jsem si řekl, aha, to je ono, proto ty slzy a dál se to už nedělo.
Taky jsem tetě jindy zas dětsky nešikovně přál dlouhověkost slovy sloganu "ať přežije rok 2000" a umřela přes den nebo dokonce až odpoledne, 31.12.1999.
-
Známá zas vyprávěla, že když odcházela po únoru 1948 do emigrace, tak její máma jí při rozloučení u branky říkala "Je mi moc líto ti to říkat, ale my dvě už se nikdy neuvidíme a ty už nikdy nebudeš mít děti." A tak se stalo. Máma umřela během komunismu, kdy tam ona nemohla a kvůli zánětům vejcovodů už děti neměla (první syn umřel jako miminko, to mu zas předpověděla cikánka, co na něj jen mrkla do kočárku).
Když šel její manžel na schůzku, kde ho zabili, tak si před ním klekla na kolena, aby tam nechodil. Když jsem se jí ptal, jak to věděla nebo co cejtila, tak řekla "černá hrůza".
-
Kludská se jen podívala na obrazy, co si máma kopírovala v kopírce a poznala, že měla nějakou nehodu. Máma tehdy ani nevěděla, kdo to je.
---
Já vlastně takhle potkal takovýho "kouzelnýho" pána. Takovej statnej padesátník. Koukali jsme na Kampě, kousek od sebe na rozvodněnou Vltavu a oba vnímali tu nesmírnou sílu valící se vody a vůbec přírody, kdy si uvědomuješ, jak jsi vlastně malej a nicotnej. Začali jsme to komentovat a nakonec jsme se tam bavili asi 2 hodiny. Už si nepamatuju moc o čem, taková ezo směs, jen v jeden moment, že jakoby v životě děláš různý nesouvisející věci, nemá to nic společnýho, a ono to pak najednou všechno dohromady k něčemu je.
Jakoby jsi ty najednou využila všechno svoje cestování, impro, rodiny a horory k jedný věci, převratný jak Einsteinova otázka: "co je vlastně současně?"
A.P.
Teď dávali film Battant - Bojovník s Delonem. On tam má jako romantic interest mladou Nathalie. Takový nerozvinutý poupě 18letý. Tak tak působila na začátku ta Francouzska. No a po letech byla jako v Mladé básnířce od Nohavici, že "po ní přešla železná bota". V tý písničce je to z drsnějších důvodů, ale v korporátu všechno nemůžeš, pomalu přicházíš o sny a iluze, postupně ti dochází, že takhle jsi to vlastně asi nechtěl.
VymazatTak ona jakoby byla před tím, než ji to dojde. Už bez radosti, ale beroucí to ještě vážně. V už započatém procesu vyhoření, když ti to ještě nedochází.
Ale co já vím, mohla bejt půl roku po rozpadu velký lásky, zjistila, že je lesbička, mít problémy s rodičema a tak.
Později jsme tam měli jinou holku. Normální. No pak se vdala a po čase už byla taková zasmušilá.
-----
No, je to v tý porodnici takový shrnutí celýho života.
Kde to bylo? K tomu by se hodila ta u Apolináře. Ta vypadá tak anglo-goticky, tak trochu na půl cesty mezi cambridgeskou kolejí, tereziánským vězením a obrázkama od Eschera. Jen tam proletět těhotná Hermiona na koštěti. V koutě si duchové mrtvejch miminek povídaj s duchama onkologickejch pacientek a někdy je zlobí a když je někdo otravuje, tak ho uřknou.
Žádnej trapnej moderní Motol, kde i duchové jsou vlasně novoduchové. Nikdo, kdo tam je už 150 let.
A.P.
AP: Tohle kuchařský impro, co najdeš v lednici, mě taky baví. Ale ty máš proti mě právě asi ten tah na branku, že tam přidáš něco, nebo něčeho tak akorát, aby to vyznělo víc jedinečně. U mě je to průměr. Někdy se to vytáhne netra kořením a někdy to koření naopak zabije. Vajíčka s čímkoliv mám taky ráda, ale naše děti autisticky strpí jen nudnej hemenex.
VymazatMars v trojobalu:X To mi připomíná ty šílený recepty z mimibazaru, který se staly legendární meme. Třeba květák vařenej nasladko a posypanej kakaem. Tatranka v trojobalu. Já myslím, že zrovna u nás v Česku bylo do trojobalu někdy obalený úplně všechno, jen se s tím lidi ze slušnosti nechluběj - stejně jako se nevytahuje na veřejnost potíže se svěrači. Třeba máma jednoho kamaráda dělala paštiku v trojobalu a z toho se mi dělá regulérně zle jen si představím ten smrad. Ale třeba květy bezu jsou v trojobalu celkem fajn.
Jo, ten horror mám ráda. Viděla jsem to dávno, ale atmosféra a ten twist byl dost působivej. Já myslím, že to je děsivý hlavně proto, že náš mozek žije v tolika biasech, že je to vlastně dost možný-procitnout, že žijeme v úplně jiný realitě. Typicky nás mozek dělá lepšími než jsme. Takže jedna moje babička žila v přesvědčení, že je obětí celý rodiny, ale reálně mentálně týrala obě svý dcery, manžela i jeho rodiče. Ono je to teda na její obranu těžký žít v jednom baráku se všema, a ještě byla půlku života částečně invalidní. Z nádherný štíhlý holky se stala nakynulá nenávistná matróna o berlích.
VymazatMně se asi nikdy nic nadpřirozenýho nestalo. Vlastně jednou jsem asi před 20 lety jela ve vlaku, naproti mně seděl nějakej chlápek. Dívám se zamyšleně z okýnka a chlápek se ptá, kam jedu a jak se jmenuju. Tak jsem se usmála a ten chlápek úplně strnul a koukal na mě jako na šílenou kuriozitu. Pak mi odpověděl, že se už pár minut chystal na to zeptat, ale přišlo mu to trapný, tak radši mlčel.
A nedávno se velmi podivným a explozivním způsobem sám rozbil hrnek, co stál poklidně v kávovaru. Ale o tom Em tvrdí, že se to stává úplně běžně a vysvětlitelně. Stejně jako se nám sám od sebe vysypal ten sprcháč.
To jsem neviděla, ale dovedu si díky tomu líp představit. Jako je to smutný, ale ne nevyhnutelný. A určitě v tom hraje velkou roli pohled pozorovatele. V tomhle je dobrá udržitelnost tragédů. Já jsem v sobě nikdy neměla žádný přehnaný ambice zachránit svět, postavit firmu a mít barák s bazénem a vlastně docela dobrý. Něco jako nejhezčí holky ze třídy na gymplu. Když je vidíš po 20 letech, tak většinou vypadaj nejhůř, protože máš to srovnání s bývalou krásou. Ošklivky většinou vypadají mnohem líp než bývalý krásky a někdy i líp než v tý době, cos je znal. Takže díky svýmu tragi settingu už od mala na mě nejsou pozorovatelná vyhoření a setrvale negativní trendy.
VymazatKdyby se to mělo točit jako film, tak by to bylo určitě lepší u Apolináře. Tu první noc, co se narodila Čičman, byla bouřka, do toho ta budova a mlácení zvonů z tý kaple na dvoře. To bylo přesně jak rodit za královny Victorie.
Ale ve skutečnosti jsou ty oddělení vedle sebe v Podolí. Není na nich nic architektonicky zajímavýho ani hezkýho. Účelovej socialistickej styl. Starý lino, zářivky, plesnivý skvrny na zdech. Možná už by se to dneska ani nedávalo takhle vedle sebe-že je zeitgeist i to nešťastný umístění šestinedělí versus onko. Je to trochu jako nápis na hrobkách kapucínů - Co jste vy, byli jsme my; co jsme my, budete vy.
S tím vzhledem jo. Nedávno byl sraz devadesátkovejch supermodelek. Jsou to pořád ty pačesatý pometla, ale v padesáti+ to vypadá už divně. Linda Evangelista má jakoby vypadat nejhůř, kvůli nějakejm operacím, ale vypadá jako trochu oplácaná, příjemná padesátka s brejlema.
VymazatKdyby se ta kolegyně v tom korporátování vyžívala, tak by jen kvedla, jedno v jakém věku. Všichni víme, jak vypadá Holubová, pitomá je čím dál víc, ale blázní si po svým a tak je spokojená.
Čičman se rodila za bouřky a zvonění zvonů? To je jako kdybys rodila Čingischána nebo Mojžíše. Ještě aby pukla kopule u svatého Mikuláše a Vltavou tekla krev.
Já mám dvě památný bouřky. Jedna v dětský nemocnici, kde jsem ležel na samotce s úplavicí a umíral tam nudou a jedna v Londýně na hereckým kurzu. Bylo odpoledne, ale skoro se setmělo. Hřmělo snad přímo kolem. My v takovým industrálním buildingu, s velkejma oknama, jen židle u stěn třídy, všichni jsme ztichli a jenom poslouchali. Francouzky se tomu ztichnutí říká "prošel tu anděl". Pak bouřka pomalu odcházela a zase se rozjasňovalo. Až bylo divný, že zas vysvitlo slunce a rozezpívali se ptáci.
Možná by se měly gymply stavět, tak aby se tam šlo přes hřbitov. Aby mládež automaticky věděla, že věčně tu nebude a času nemá nazbyt a pořádně se učila.
Jenže víš jak to dopadá s dobrejma úmyslama. Vyvodili by z toho špatný věci, souložili na záchodkách jak Mary Shelley na hrobě svý matky a u gymplu by musely bejt kromě hřbitova ještě jesle a cestou domů by se studentky s miminama zastavovaly na hrobečkách tatíků a profesorů, který by z nich klepla pepka.
A.P.
Spíš než tah na branku bych tomu říkal 7 schod. Časem prostě vypozoruješ, že 8 schod je moc studenej a 6 ještě moc teplej.
VymazatI s tím hemenexem bych zkusil dělat trochu varianty. Pokaždý jiný druhy šunky, jindy slanina či uzený někdy kuřecí nebo kuřecí a slaninu. Někdy na česnekový topince. Někdy na kulatým toastu. Nastříhanou řeřichu na ozdobu. Volský oka a pidi volský oka z křepelčích vajíček. Volský oko na opečeným plátku šunky.
Věčná škoda, že M&S už nemaj to britský jídlo, co měli. To bylo úplně někde jinde a člověka to inspirovalo.
---
Ty Marsky v trojobalu dělali ve Skotsku, zní to jako klasická britská prasárna, ale ukazovali to tomu Anthony Bourdin a byl překvapenej, že je to vlastně dobrý. Třeba i je.
Máma měla jet někam s nějakou známou a ta řekla, že dělá bramborovou kaši s paštikou. Jen jsem si to představil, tak ze mě vylítlo "Fuj". Máma říkala, že to taky měla jako první, co ji napadlo.
-----------------
V tom vlaku, to bylo ještě před rovnátkama? Nebylo, ne? Co ho tak vzalo?
Mě se ty divný věci děly jen velice zřídka a v takovým tom Stephan King módu. Něco vidíš, je ti to trochu divný, pustíš to z hlavy, ale úplně nezapomeneš a pak si na to časem zase vzpomeneš, když třeba něco čteš.
Nebo někde něco přečteš a tak to jen zkusíš. Na začátku devadesátek jsem dal známýmu při debatě o numerologii jen tak data narození. Tak to počítal a říká, tvý sestře přijde hodně peněz, tobě trochu a tvý mámě nic. Nebylo to něco, s čím něco dělat, skoro jsem to zapomněl, ale přesně to se stalo, i když jako ve starořeckejch věštbách, to znamená něco jinýho, než se zdá.
Vtip je v tom, že máma si na věci vydělala sama (na to byla náležitě hrdá, až na to, že vyházela víc peněz, než vydělala a ani to nevěděla), já dostal peníze, ale v životě pozdě a přišel jsem o to, co bych bez toho vydělal, takže nula od nuly pošla. Jen bych měl lepší život. Sestře spadla do klína hromada peněz a ona z ní udělala hromádku, ale pořád dost oproti okolí. Dodneška ani neví kolik měla a já to ani nemůžu nikde říkat. Je to absurdní, ale větba vyšla doslova.
Jestli znáš ten horor Damián o ďáblovu synovi, tak je to taky knížka. Tam je scéna, že otec při pátrání zjistí, že Damián je vlastně ďáblem podstrčený dítě a v jeden moment najde v hrobce kostřičku svýho vlastního dítěte. Tam mu dochází, že vlastně nemá dítě, Damián, o kterým si myslel, že je jeho syn, není jeho a chudák jeho syn byl zabitej a dochází mu zpětně, o co všechno vlastně přišel. No a nikomu to ani nemůže říkat, protože pro ně je jeho syn Damián a kdyby to věděli, tak to vyžvaněj a Damián/to, co ho chrání, by je oba zabilo. Šach mat jak ve Skeleton key.
Podobně to bylo v Pane vy jste vdova. Na začátku tam astrologovi Hrzánovi vyjde,že se ožení se svou láskou, ale bude vdova. Smysl mu to nedává, protože jeho láska chodí s Cupákem. Na konci si ji sice bere, přesně podle věštby, ale jeho mozek je v Cupákově těle.
A.P.
Je to jako s věštbama z Delf nebo seznamem papežů z Malachiho proroctví. - "Zaútočíš-li, zničíš velikou říši." - tak sebejistě zaútočil, prohrál a všem došlo, že zničil tu svoji říši. Neronovi zas věštili "Střez se 71 let," tak se mladý Nero zaradoval, že do smrti daleko... a porazil ho chlap, kterýmu bylo 71. Když našli v knihovně už několik stovek let tam uloženej seznam papežů, tak zrovna měli volit papeže, mysleli si, že to je trik. Bylo tam něco o městě růží, tak kandidáta, který byl spojen s městem růží just odmítli, vybrali jinýho... a teprve časem si uvědomili, že on je zase z jiného města růži.
VymazatJá četl kolem roku 2000 předpověď, že vládci v pozadí vyrobí válku s Ruskem nebo islámem. Vypadalo to tak neskutečně. Co máme teď? Jindy v tý době, že Rusko a Čína půjdou nahoru a my se Západem dolů. Čína už se technologicky utrhla a Rusko vyhrává vojensky.
--
Kassandra z Trojské války dostala podle pověsti dar věštit, ale s tím, že ji nikdo nebude věřit. Skutečný Wolf Messing, který Stalinovi předpověděl vítězství ve válce, sice věděl dopředu kde co, ale stejně s tím nic nenadělal.
Jedna holka z chatu byla trochu psychic, říkala, že její táta podnikal a pak přišel s novým společníkem a ona hned věděla, že to bude průser, varovala tátu, neposlechl a posralo se to navěky.
Při jiný příležitosti mě napadlo, jí poslat fotku mýho (dávno mrtvýho) táty, ať mi něco řekne. Myslel jsem, že mi řekne něco povšechnýho, jako cold reading nebo, že měl rád to či ono... ale ona mě sprdla, co do toho vrtám a že se o to nemám zajímat. Tak jsem si vzpomněl na všechny ty historky o zavřenejch komnatách, co se nemají otevírat a "that's curiosity, that killed the cat" a radši to nechal plavat.
Vlastně i normální kreativní psaní je věštění. Takový to po kingovsku, protože on něco jakoby vidí a tak to zapíše, pak vidí další věc, zas ji zapíše a tak pořád dokola. Přesně tohle dělají i věštci. Navíc je/býval sjetej alkoholem, kokainem, váliem - jak Pythie do extáze sjeté výpary vycházejícími ze skalní pukliny v jeskyni. U některých knížek ani nemá vzpomínku, jak je psal.
Navíc se všem spisovatelům stává, že si něco vymyslí a pak to vidí v realitě. Nebo se to sice stalo před tím, ale oni se to dozvěděli až potom.
---------
Ona realita vlastně není. Každej vidíme ten svět nějak jinak. Ani barvy nevidíme stejně a ve skutečnosti ani nejsou. Není bůh, zima, teplo, láska, krása. Nejsou příběhy. To vše je jen v nás.
Dohadovat se s někým, co je a není pravda je práce pro vraha.
Teď si dokonce kladu otázku, jestli vůbec jsou logika a matematika. Podle všeho by měly existovat samy o sobě i mimo nás, ale jistě to nevím.
Vědci nejsou schopní ani definovat čas nebo hmotu, popsat, co je vlastně elektron, vykládají, že 2 částice, co se potkají, jsou navěky propojený přes celej vesmír a pak ti budou něco (duchy, astrologii) popírat s tím, že to není možný.
Vymazat---
Jo představ si, že tebe mám spojenou s matematikou. Jste jak dva magnety, co se odpuzují, ale tím právě patřej k sobě. Hannah Fry je zas ten přitahující se magnet.
Když si vygoogluješ černý matematický hrníček, tak ten jsem si koupil. Hned jsem věděl, že ho chci.
Teď mám ještě matematickou rohožku, zase černou s bílejma vzorcema. Napadlo mě, jestli kdyby si podobnou rohožku koupil Žmur a dal si ji před pokoj, jestli by jsi vůbec byla schopná do toho pokoje vejít.
Graficky ty bílý rovnice na černým podkladě, jsou to trochu jako ty čarodějnický klobouky se symboly hvězd. Ty vypadaj sice jako z dětský knížky, ale ve skutečnosti to v předkřesťanských dobách existovalo.
Matika byla za starých Řeků zas tajná věda, takže možná to má hlubší smysl, že ji nemáš ráda. Dovedeš si představit, že matematici jsou vlastně banda čarodějnic a černokněžníků?
Možná dokonce že ty, co mají aprobaci matika-biologie, ty maj v kabinetu kotlík, kde vaří jedovaté bylinky a amazonský žáby a před opravováním písemek se přiotrávěj jedovatejma parama a opravujou sjetý, podle toho, co vidí za zrcadlem.
Lewis Carroll, autor Alenky v říši divů, byl také matematik. Taky psal sjetej chlastem, opiem či houbama. Navíc dělal fotky, tak si možná někdy lízl i nějakejch dalších chemikálií.
Naštěstí se nenašel jeho harddisk s nahatou Alenkou, takže můžeme pořád věřit.
A.P.
Nene, já v klubu studených rukou stále jsem (hlásím se omrzlým ukazováčkem a prostředníčkem).
OdpovědětVymazatAle zdatně tomu odoláváš a lyžuješ, ne?:)
VymazatA evidentně teda i v klubu dyslektiků. :-)
OdpovědětVymazatChceš půjčit hadry? Mám rukavice za tři litry a zima mi v nich je stejně.
OdpovědětVymazatJá měla motorkářský samozahřívačky na baterky a ty jediný k něčemu byly. Bohužel šel výkon baterie už během jedný zimy prudce dolů (od horkých v listopadu po vlažný na konci ledna) a do dalších jsem neinvestovala.
VymazatNa temu to stojí tak 200 kč.
VymazatA.P.
Ještě prý existujou nějaký, co si je berou na Mount Everest. Ale to už mi přišlo na Jeseníky dost.
VymazatAby to nebylo něco jako můj spacák do -25, kterej používám a shledávám vhodným přesně pro teplé letní noci, kdy teplota poklesne k 18 stupňům:)
VymazatNestrávila jsi minulý reinkarnace ve Vietnamu nebo na Hawai? Nepátralas nikdy?
VymazatA.P.
Musím se zeptat tý čarodějnice, kam jsem šla ze zvědavosti na konstelace:)
VymazatPsice, já si na tebe nedávno vzpomněla s tou zátěžovou dekou - koupilas nějakou nakonec? Pozoruješ efekt? Nebo si tě s někým pletu?
OdpovědětVymazatA taky by mě zajímalo, jestli ještě nejíš cukr. :) Mně to jde 2-3 týdny v pohodě a pak bych vyžrala cukrárnu.