Nevítaní hosté

Poslední dny se u nás doma zabydleli dva nevítaní hosté. První z nich si říká plíseň. Vytvořila základnu na stropě v rohu ložnice a něco mi říká, že má co do činění s plastovými okny a narušenou cirkulací vzduchu, který přes původní ztrouchnivělá okna z období raného novověku proudil stejně nerušeně jako přes volejbalovou síť. Díky butterfly efektu se teď u břehů Atlantiku možná odklání Golfský proud a armáda obřích palmových krabů ohrožuje slunící se důchodce na Floridě, proto jsme se s Emem rozhodli radikálně zakročit i přes naše teplo a pohodlí.

Pro mě je prostředkem první volby Savo. Ekologický aktivista Em ale považuje chlor za nehumánní a překonané řešení už od použití yperitu v první světové válce a přichází s Pythium Olingandrum. To není postava z Harryho Pottera, ale houba. Její marketingové jméno zní dokonce chytrá houba. Chytré.

Pythium působí na nedůvěřivé lidi, mezi které se řadím, tak trochu jako vytloukání klínu klínem. Tenhle živý mikroorganismus nejdřív aktivujete nasypáním do vody, což evokuje naše marné pokusy chovat listonohy. Na rozdíl od listonoha budoucí zázrak života namažete na omítku.

„A ve zdi se bude tak dlouho živit plísní, dokud nesní i tu poslední.“ vysvětluje Em hlasem ovčí babičky mechanismus účinku a děti jsou spokojené. Ale já ne.

„Co se stane pak? Chci říct – čím se bude živit ta rozežraná houba, až jí dojde poslední spora plísně?“ Em nevěděl. Já to vím. Sleze z omítky a bude nás ožižlávat jako palmoví krabi. Taková je cena za pomoc floridským seniorům.

Přemýšlím, jak bych vám distingovaně představila druhého nevítaného hosta. U nás se ujal pod pojmem záchodový fantom. Prostě přijdete na záchod vykonat, co považujete za nutné, ale v míse už vykonáno je. Po celé přistávací dráze naší toalety se roztahuje jumbo jet, marně čekající na přeparkování do hangáru.

„Mamííí! To je nechutný!“ volá Čičman z koupelny.

Vyšetřovací komise složená ze všech členů domácnosti se sejde nad hovnem v záchodě a nikdo, opravdu nikdo podle svého tvrzení není jeho vlastníkem. Klesla někdy vaše rodina hlouběji? Upřímně o tom pochybuji.

„Já jsem byl ráno.“ našel si Em rychle alibi.

Žmur a Čičman tvrdí, že v téhle velikosti snad ani nevylučují.

„To je od vás ale podlý. To mi jako chcete říct, že k nám vnikl úplně cizí člověk jenom proto, aby si došel na velkou a utekl bez spláchnutí?“

Tím jsem na sebe obrátila nežádoucí pozornost. „No, a nebyla jsi to náhodou ty?“ zeptal se Em podezřívavě. „Jestli mám jmenovat jednoho roztržitého člověka, co pořád hledá klíče, nikdo jiný mě ani nenapadá.“

To mě dostalo. Pravda, všimla jsem si určitého snížení mentální kapacity. Jsou vůbec po covidu zdokumentovaný případy lidí, který za sebou nechávají hnědou stopu společenského znemožnění? Dělám to i v práci? A co ještě dělám, o čem mi radši ani neříkají?

„Třeba to udělala ta chytrá houba.“ pohladí mě Čičman mateřsky po vlasech.

„Třeba“ hlesla jsem, abych jí udělala radost, ale moje sebevědomí staré infekční dámy, co žere kočičí granule, to příliš nepozvedlo.

Vůbec, abych vám řekla pravdu, cítila jsem se poslední dny na houby. A na hovno. Zapomínala jsem do mailů přikládat přílohy a dělala jsem víc překlepů a stylistických chyb, než na co jsou zadavatelé zvyklí. Všichni jsou zatím hrozně milí a chápající, ale já vím, že jednoho dne trpělivost skončí a najdou si někoho zdravýho a zdatnějšího.

Věci, které mně dřív dělaly radost, jen míjely. Bez hlubší stopy. I když už ofiko nemůžu být infekční, pořád se najdou lidi, co mi to nevěří („A nenecháme to radši na příští týden/ jaro/ po očkování?“). Celkem je chápu, pokud spolu se mnou hrozí konfrontace s hovnem v míse.

Dneska ráno jsem se konečně probudila s pocitem, že mi je fajn. Vyspalá do růžova. Cestou do koupelny jsem potkala Žmura a v naší WC stáji byl opět ustájen hnědák. Vyběhla jsem za ním do kuchyně, kde si mechanicky sypal kornflejky do misky.

„Nojo, asi jsem byl zamyšlen.“ přiznal se Žmur bez náznaků zapírání a šel si to uklidit.

Jako správná matka bych asi měla mít obavy. Ale jako Psice mám pocit, že jsem z nejhoršího konečně venku.