5 typů pedagogů z devadesátek

 

Taky máte noční můry odehrávající se ve stejném prostředí? Já mám ve svý mapě snů vyznačený dvě místa, na kterých mě v noci můžete zastihnout. To první je dědův dům. Oproti skutečnosti se za zdánlivě obyčejným rodinným domem rozpíná nedostavěný hradní křídlo, na kterým můžete snadno spadnout ze schodů a zlomit si vaz. To je ta lepší varianta, protože se probudíte dřív, než potkáte mého dědu. Lépe řečeno jeho průsvitnou hlavu bezděčně plující mezi gotickou klenbou.

To druhý strašný místo je můj bývalej gympl. Po jeho schodech ve snu stoupám pokaždé ve značně depresívní náladě. Většinou se totiž v kabinetu dozvím, že mě z něj vykopli kvůli nějaký hovadině, jako je absence v hodinách tělocviku nebo hudebky a já kvůli tomu mám zkaženej celej život, nedodělám školu, nenajdu si dobrou práci, pravděpodobně začnu šlapat a zmizím někde zakopaná v lese.

Vaše freudovské výklady snů si prosím nachystejte do komentářů a já vám mezitím napíšu, že v den mé návštěvy rodičů byl i den otevřených dveří v tomto ústavu, a to je zkrátka příležitost, která nesnese promeškání.

Dopoledne jsem tedy vzala dva figuranty s mizerně předstíraným zájmem o studium na místní škole. „Koho zajímá tvůj pitomej gympl,“ vyjádřil se Žmur, abyste si udělali konkrétní představu o jeho ochotě a Čičman se na mě po příchodu do budovy podívala stejně soucitným pohledem, jako když vám na prohlídce v Ratibořicích průvodce vypráví o tom, jak Barunka musela chodit do školy deset kilometrů a za drobné zpoždění dostala rákoskou přes ruce.

Ale! Ta budova je přísahám úplně, ale úplně stejná jako v mých snech. Ta chodba! Občas se mi stává, že si stejný místa pamatuju jinak – nejčastěji jsou ve skutečnosti menší. Tady sedí velikost, barvy a dokonce i světlo. Akorát v tom kabinetu už nesedí naše přísná úča na tělák, ale úplně jiná usměvavá paní a když si prolítnu web školy, nezůstal tam ze starý party nikdo. Nikdo! Což svědčí o tom, že jsem morbidně stará a taky o tom, že je to ze strany vedení školy nejspíš sázka na mnohem lepší poměry.

Protože když občas tak čtu Marii Veroniku, nebo poslouchám vyprávění našich dětí, tak se prostě věci fakt mění. Jasně, rychlostí této metamorfózy český školství připomíná Darwinovu želvu přemýšlející o spáření se s progresívnějším příslušníkem svého druhu, třeba samcem kajmanky. Ale s dostatečnou trpělivostí už tam vidíte zárodek upgradeovanýho plaza a za 100 let bude ve škole třeba AI, ani nemrknem. A zbyde jen nostalgický školažal proti zmizení 5 pedagogických archetypů z dob našeho mládí:

1. Uspávačka z Obecný školy

„Mně je to jedno. Bít vás nesmím, já si své odučím a vy skončíte u lopaty“ rezignovaným hlasem drmolí profesorka dějepisu. Podle těchto monotónních ujištění by se dalo očekávat, že na ní můžete štípat dříví. Když ale jednou přistihla někoho klimbat během jejího srdcervoucího podání Lucemburků, tak se uraženě odešla vyplakat do kabinetu (jak zjistila delegace šprtek, které ji přišly odprosit).

2. Sheldon

„A potom vezmeme rovnici o šesti neznámých a budeme jí derivovat“ pokračuje zapáleně matematikář ve svém výkladu, který tou dobou chápe už jen jediný žák, později zářící hvězda na ČVÚT. Nosil vždycky stejnou košili, kterou si ve chvílích blížících se výsledků blaženě rozepínal přesně o dva knoflíčky. Nikdy s nikým nenavázal oční kontakt a kromě toho jediného spolužáka zbytkem třídy neskrývaně opovrhoval.

3. Sadista

„Tak se tady vyblij u zábradlí a makej dál, písk. Nevzdávej to, život se s tebou taky mazlit nebude, písk písk“ vtlouká tělocvikářka vražedný kombo buzerace a životních mouder do Radka Vovsíka, když po tříkilometrovém sprintu na oválu zkolabuje uprostřed dráhy. Tělocvik s ní byl občas o letu tunelem, ale jako profi sadistka vždycky poznala rozdíl mezi koncem utrpení a začátkem klinické smrti.

4. Alkáč

„Teď si tady zaupneme pěkně tu proumítačku, sakra, cotoe tady“ netají chemikář další obzvlášť kalný ráno, když se málem přerazí o něčí aktovku v uličce. Na zdi se rozsvítí okno starého Meteoru s papírem hlavou dolů. „Jé, pane profesore, máte to obráce…“ snaží se nahlásit šprtka třídy, ale je přerušena syčením zbytku třídy.

„Tak si to jako…oupište, a já si eště skočím pro něco do kaubinetu“ dodá spokojeně chemikář a zmizí na větší část hodiny.

5. Drama queen

„Chcete vědět, jaký je můj názor na vaši verzi Archimédova zákona, Nováčková?“ ptá se creepy nasládlým hlasem profesor fyziky a plíží se ke dveřím učebny, aby zkontroloval, že po chodbě zrovna nejde ředitel školy.

„Nejenže nevypočítáte páku, ale neumíte se naučit ani jednu blbou, debilní, idiotskou větu, panebože, moje srdce, já tady jednou chcípnu a vy všichni mě budete mít na svědomí!“ řve zarudlý fyzikář až do úplného ochraptění, drží se za hruď a teatrálně ukazuje prstem na celou třídu. 

Potom musí předstoupit jeden ze tří technicky nadaných žáků a vypočítat pro jeho uklidnění u tabule příklad, kdy z bodu A vyjede vlak rychlostí 60 km/hod a po 2 kilometrech srazí negramotnou Nováčkovou, která jde po kolejích z bodu B v protisměru.