Paní s klacíkem

Jestli máte Netflix, tak možná znáte minisérii Russian Doll. A jestli jste ji viděli, tak si můžete v podstatě ušetřit celej tenhle příběh, protože je zneklidňujícím způsobem podobný.

Ne? Tak dobře. Hlavní postava je Nadia Vulvokov. Sarkastická zrzka s nakřáplým hlasem, odpalující první cigáro a vulgarismy do pěti vteřin po probuzení. Během oslavy svých narozenin omylem vlítne pod auto a tragicky zemře. Tadá, konec příběhu? Ne, vítejte na začátku.

Nadia se totiž po své (každé) smrti probere v koupelně s tekoucím kohoutkem a písničkou Gotta Get Up od Harry Nilssona. A večírek pokračuje jako by se nic nestalo, dokud… dokud ji znovu nesejme Zubatá. Zážitky tohoto typu ve vás pochopitelně zanechají vlnu podezření, ať už vlítnete na svého drogového dealera, nebo kamarády, aby s tou trapnou fraškou konečně přestali.

Postupem pár dílů a vtipných variací na téma „jak snadno a rychle zemřít na večírku, ulici a v kavárně“ potkává Alana. Týpka, který tohle všechno zažívá taky.

„Infarkt!“ zdraví se při setkání v časových smyčkách už jen pojmenováním své poslední smrti.

„Autonehoda!“ odpovídá Alan, což Nadia s pochvalným zamručením ocení jako „starou dobrou klasiku“.

Je to skvělej večerníček na dobrou noc postavený na oblíbeném schématu: hlavní postava trpí, abyste se vy mohli sadisticky bavit. Dokud se vám nezačnou dít divný věci taky, ehm.

Škobrtnout a spadnout ze schodů, protože zíráte do mobilu a blbě si vypočítáte předposlední schod, tím vás asi úplně nešokuju (a navíc jsem si kromě sklíčka na displeji nic nerozbila).

Ale už jste někdy zalívali sazenici papriky, a přitom si zarazili opěrnou tyčku do oka? Tomu já říkám masterpiece. Bolí to jak kráva a dobrý dvě minuty se před zrcadlem bojíte odkrýt dlaň z oka v neveselé předtuše, že se na vás bude šklebit jen prázdný důlek. 

Doktor Walter Freeman v padesátých letech podobným způsobem prováděl lobotomii a mělo to fantastický úspěch. A ano, velkou vlnu popularity to sklidilo i v čekárně vinohradské pohotovosti, kde jsem byla pro všechny sestry jen „ta paní s klacíkem“.

Doktorka na očním byla hrozně hodná, ale bohužel velmi popisná. „Když se podíváte nalevo, tak se vám na spojivce roztáhne krásná prasklina. A teď doprava – no, to jsem si přesně myslela! Teď se vám to tady všechno nalepilo na hromadu.“

To už se mi chtělo trochu zvracet. Ale rozhodně ne tolik, jako když vzala do ruky dlouhou jehlu připomínající nástroj určený k domácím potratům. „Nebojte se, je to tupý!“ prohlásila doktorka a jala se jehlou nenuceně šťourat v mé bulvě. V tom strčila do ordinace hlavu sestra a odvolala ji k urgentnímu případu.

„Až se vrátím, možná vám tam zašiju jeden, dva stehíčky vedle na sálku“ loučila se rozdováděná doktorka. Jako fakt? Že oči se šijou? Proboha, fakt máte někdo sešitý oči jak fusekli? Já jsem tedy místo uzlíků v oku pojala náhradní plán okamžitě zmizet.

„Kampak jdeme?“ spařila mě druhá sestra, která hlídala dveře ordinace a něco zapisovala do velké knihy, nejspíš ročenky kuriózních případů. „Tak jsem tady, pán nám nakonec utekl“, vrátila se moje potratářka a s nedokončenou větou „…ale vy už neutečete“ mě zahnala zpátky do potemnělého kumbálu.

Oko se nakonec díkybohu nešilo, ale pouze vypláchlo efektním barevným roztokem. Díky tomu jsem se ploužila domů jako zhulený žloutenkář s antibiotickou mastí v kapse, se kterou si mám svou poraněnou bulvu mazat. Čtete správně. Oko se dá šít a mazat jako bolavej palec.

Co vám mám povídat, prostě si v tu chvíli připadáte jako absolutní dement. A to vás ještě čeká pondělní ráno, kdy se na vás sesype hrozen kolegů, budou vám zblízka zírat do vašeho krví podlitého oka a vymýšlet vtipné posměšky. Což se nestalo.

„Zlomená ruka z kola!“ zdraví mě posmutněle Jana.

„Motorka!“ zaťuká šéf berlí do podlahy.

„Natrhnutá spojivka!“ odpověděla jsem skoro s úlevou. Vždycky je lepší, když v tom nejste sami. Jakmile ale znáte Russian Doll, tak víte, že odteď už musíte být pořád ve střehu. Jen se mi v tomhle počasí fakt nechce všude chodit s helmou a hokejovýma chráničema.