středa 26. února 2020

Wait for it


Vzpomínáte, jak jsem vám psala o tom, že jsou naše děti nemocné jednou za rok? Souběh okolností, kdy se to nemůže nehodit víc, totiž častěji ani nastat nemůže.

Z Čičman se stal pacient nula minulý týden, když byla na jarních prázdninách u dědy a babičky v Brně. Pozvracela se ve Vida parku, kde je personál nejháklivější na řád a čistotu napříč vědeckými parky v celé střední Evropě. Usilovně ji bolelo břicho celé tři dny před tím, než jsme měli děti v Brně vyzvednout a odjet na hory. Pochopitelně do zaplaceného penzionu, jehož majitelka staví zrušení pobytu a storno poplatky na úroveň ilegálních zfušovaných potratů pletací jehlicí.

Problém nebyl jen s Čičmaninou teplotou a zažíváním, ale hlavně prožíváním. Nechápu, kde se vzaly řeči o chlapské rýmičce. Evidentně je generuje někdo, kdo ještě neviděl holčičí rýmečku.

„Bojím se, že mi to bříško praskne a vyteče ven“ pronesla Čičman s tváří strhanější než Oliver Twist pod mihotavým světlem petrolejky ve viktoriánském sirotčinci. „Stihnou mi na pohřeb myslíš dorazit ty fialový šaty, cos objednala minulý týden?“ vysmrkala se mi do trička.

To se pak rychle vykašlete na všechny babské rady, nahřívače i předsudky o lékařské pohotovosti. Vaše dítě umírá. Stejně jako dalším sto padesáti rodičům v Brně.

Chtělo by se mi napsat, že to pohotovostí v dětské nemocnici nevyhnutelně končí, ale tam to teprve začíná. Vstupní hala nápadně připomíná uprchlické centrum. Už u hlavní kartotéky se vás sestra snaží zmanipulovat k tomu, abyste se dobrovolně vzdali práva na vstup. 

„A opravdu ji to bříško bolí? Podívejte, vždyť se směje!“ usvědčuje nás sestra na příjmu, pravačkou vyplňuje formuláře a v levé ruce drží plyšovou opici a třepe s ní nad hlavou. „Moje dcera ráno mluvila o smrti“ skočím ji epicky do řeči. Sice jsme neprošli rozřazovacím testem s plyšovou opicí, ale síla tohoto argumentu nám vyslouží plánek cesty na internu.

Cestou pochopíte kulturní rozdíly v překonávání chřipkové epidemie. Zatímco v Praze se vydělává na předražený hypotéky a sójový kapúča chrchláním a sténáním v designových business centrech, Brno hází zpátečku a žije komunitní život ve špitálech. Nová přátelství, nové lásky. Telefonní čísla opsaná na parkovacích lístcích. Laické diagnózy nad kapesníčkem s vykašlaným hlenem. Ale taky urážky, emoční průjmy a výzvy na souboj francouzskou holí.

V čekárně dětské interny bohužel panuje spíše atmosféra nenávisti skrývané pod zdvořilé úsměvy a mnohoznačné poznámky, než hecování o nejdelší plivanec do květináče s fíkusem. 

„To je ale roztomilý chlapeček“, řekne ženská vedle mě tak chladně, až byste řekli, že to batole, které ji právě ocucává botu, musí ve vteřině umrznout a rozpadnout se na ledovou tříšť do mojita. Což si všichni usilovně přejeme, protože by to zvýšilo naše osobní šance.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru obskurních amerických soutěží o věci, který dostanete, když na nich dostatečně dlouho držíte ruku. Nejdřív vás stojí kolem naleštěnýho Lincolna stovka. Po dvanácti hodinách v dešti vrávorající hrstka. Po třech dnech upadnete do kómatu a vyhraje ho někdo nenápadnej, na koho by to ze začátku nikdo netipoval.

V čekárně dětský pohotovosti je to podobný. Sedíte se zaťatými pěstmi a v hlavě se vám kompletují profily vašich soupeřů. Za dvě hodiny znáte jejich slabiny i silný stránky. Jenže tahle soutěž je o level jinde. Máte děti, kterým je blbě a taky pořád camrají na záchod a tím otevírají možnosti, že o své pořadové číslo přijdete kvůli čůrání, nebo párku v rohlíku. A pak je tu divoká karta – kdokoliv přijde s miminem, jde přednostně. Jsme už jen tři s rukama na dveřích ordinace. Nemáme se rádi, ale nenávist k rodičům s kojenci nás sbližuje.

„Nojó, zase ňáký uřvaný šrop, tak to půjdeme Kamilko o další hodinu později. Květuš, nechceš radši rovnou zrušit tu večeři u vašich? Ještěže Kometa hraje až zítra“ uleví si schválně hlasitě chlapík v teplákách. Jeho žena probodává kočárek laserovým pohledem gamma paprsků zkázy. Je čtvrt na jedenáct dopoledne a jsme tu tři.

„Mami mně se chce blinkat“ nahlásí poctivě Čičman a zezelená. Soupeři jsou rázem na koni.

„To byste tu chudinku měla vzít na záchod“ nadhodí starostlivě Tepláky. Ten samý člověk, který své Kamilce vytrvale odmítá lok vody, aby nepřišel o zavolání z ordinace. „Není potřeba, mám tu igelitové pytlíky. Spoustu pytlíků.“ vyfouknu mu trumfy z ruky.

„A jak dlouho jste tu vy?“ zeptá se později jeho Květuš mlčenlivé drobné paní s dospívajícím synem.

„Pět hodin. Jsem zvyklá čekat.“ usměje se skromně, což v celé čekárně vyvolá tsunami poraženecké nálady, i když jde nakonec z naší trojky jako první. 

Zbýváme už jen dvě rodiny proti sobě. Capuletovi versus Montaguovi. Holčičky si spolu bezelstně hrají s hromádkou reklamních letáčků.

Z ordinace vyběhne sestřička s formulářem. „Jak vysokou teplotu má Čičman?“

„Třicet devět“ střílím od boku. „Naše Kamilka má čtyřicet“ nacpe se do rozhovoru Tepláky. „Čtyřicet jedna, čtyřicet dva!“ marně navyšuje příhozy do zavírajících se dveří.

Tepláky dál neudrží své nářečí a emoce pod pokličkou. „A už su teda fakt nasrané! Květo vem Kamilu a odcházíme si zavolat sanitu“ strhne bundu i s věšákem.

„Kamila Zárubová“ ozve se z ordinace zhruba dvě minuty poté, co se Tepláky snažil zvednout věšák, který znovu padá, poráží odpadkový koš a zamaže ho od kečupu z nedojedených párků v rohlíku. Tepláky se koši odmění dobře mířeným kopancem a dusá s celou rodinou temnou chodbou k východu. Zdálky se ještě ozývají tlumené kletby a exotické nadávky v hantecu.

„Kamila Zárubová?“ zazní znovu od dveří.

„Hm, tak pojďte vy“ pokrčí rameny sestřička.

Nenápadná paní měla pravdu. Čekání je umění. Umění disciplíny, soustředění a šťastných náhod osudu. Krásných čtyři a půl hodiny!





27 komentářů:

  1. čtyři a půl hodiny??? bojím se, že za tu dobu bych umřel. a možná i několik lidí kolem mě...

    OdpovědětVymazat
  2. A to je ten důvod, proč nemáme chodit k lékaři s pistolí v kapse.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  3. lobo: To je bohužel jeden ze zákonů pohotovosti. K tomu, aby byl pacient obsloužen, musí pár dalších utéct, umřít, nebo aspoň usnout vyčerpáním.

    Milan: Přesně tak. Mnohem dospělejším řešením je kyanidová kapsle, kterou lze rozkousnout, pokud se čekání vymkne z ruky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak donutíš lékaře rozkousnout kyanidovou kapsli? :-O

      Vymazat
    2. Vhodíš mu ji tam, když na tebe po 24-hodinové směně zívá? I když, po 24-hod směně by o ní možná požádal dobrovolně a ještě bys musel dělat drahoty.

      Vymazat
  4. Dětská na Černopolní je zlo. Čiré zlo. Byli jsme tam s Horstem jednou jedinkrát s docela hustou popáleninou, která je ale na pohotovosti moc nezajímala. Výslech se stočil na jedinou otázku "Kdo ho hlídal?!" a sestra už držela sluchátko a vytáčela sociálku. A taky na ARU dělá jedna sestra, co docela brutálně leje. Náhodou ji celkem dobře znám. V mých očích to kredit ústavu moc nezvedá.
    Naštěstí Horstovu levačku hbitě ošetřili v Bohunicích, kde jsou teda asi zvyklí na jiný experty. Na ty, co přilétají vrtulníkem (taky během Horstova převazu jeden přistál). A tam na otázky není čas.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mazec! Ze tam nekdo huste leje mi pripada jako prirozena determinace prostredim:) Mimochodem, Zmur se popalil o den pozdeji. Sahl si na plotynku, protoze ho zajimalo, jak dlouho muze byt po vypnuti tepla. Se slusivym puchyrem jsme ho jako prikladne netecni a otrli rodice uz nikam nevezli.

      Vymazat
    2. Sociálka... jooo...to poznávám! :-D

      Vymazat
  5. No nazdar. Půlpáta hodiny - to se asi v Brně neříká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu se muze kvalifikovane vyjadrit jen F., ktera brnenstinu studovala dvacet let:)

      Vymazat
    2. Spíš třicet. Půlpáta hodiny se v Brně neříká, ale často jsme si dávaly sraz o půlpaté pod hodinama.

      Vymazat
  6. No, to jste ještě nestrávila s devadesátiletou matkou deset hodin čekáním na příjem na interně Vinohradské nemocnice. Tam je to tedy vystajlovaný ohromně.
    A ty příjmy, co tam vozí - prakticky všechny nemocné ze Středočeského kraje, kde chytře zrušili nemocnice a pohotovosti.
    Bylo to loni, týden před Vánocemi. Sanita ji odvezla v poledne a v deset večer mi sdělili, že až přijde na řadu!, tak pokud ji přijmou (přestala najednou téměř chodit), musí ji uložit na chodbu, neboť nemají volná lůžka. Protože matka má částečnou stařeckou demenci, nepochopila by situaci, to jsem jí nemohla udělat, tak jsem zaplatila taxikáři, který vzal na pomoc ještě kolegu a nějak jsme ji dovláčeli v jedenáct večer zpátky do bytu (sanita by ji zpět dovezla asi až ráno...).
    Praha zase trumfla Brno! :-)
    Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale ne! Tak to se v mych predstavach podoba spis nejake polni nemocnici v Sudanu. Mam s Vinohradskou jedinou zkusenost, bohuzel taky na hranici zanru hororu a tragikomedie a pokud bych se tam po tom zazitku nahodou nedobrovolne dostala, nejspis utecu okenkem na WC.

      Vymazat
  7. Nám se to s mladym onehdá podařilo stáhnout ke dvěma hodinám.
    Ale musel si kvůli tomu pořídit díru do ruky a silný krvácení. Musel jsem se u toho trochu povztekat, že přeci doprdelekurvaužale přece nemužou nechat malýho kluka krvácet na chodbě. To si personál nemocnice nechtěl nechat líbit, pročež mě někdo citlivě dloubl zmínkou o sociálce... Ale vzali ho už za dvě hodiny...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Příště na pohotovost nejdu bez prasečí krve, která se dá v pravý čas efektně rozmazat od dítěte směrem ke dveřím ordinace. Klidně i prasečí střeva k zavěšení na kliku. Budu vybavená jako filipínský léčitel!

      Vymazat
    2. Já příště mladýho asi radši zaštupuju sám.
      ...při tom škádlení sociálkou se mi obraz začal samovolně ladit nějak do ruda a mám dojem hraničící s jistotou, že mrtvý lékař mi dítě tak jako tak nezašije...

      Vymazat
    3. Jako s tou sociálkou...to bude stejně lacinej trik, jako když se děckám povídá o tom, že je sebere čert s pytlem, ne? Už to vidím, jak na sociálce holky netrpělivě čekají, až zase zavolají z pohotovosti, aby tam mohly jít odebrat děcko za to, že pět hodin čekáš s malým krvákem a dovolíš si utrousit pár ostrých slůvek. Třeba pan Tepláky v čekárně regulérně pičoval okolo procházející sestry, co za nic nemohly a žádná mu na to neřekla ani popel. Možná si to brněnská dětská nemocnice kvůli marným výjezdům se sociálkou už rozhasila:))

      Vymazat
    4. Konkrétně mně tu sociálku přednesli, protože jsem s klukem na tý pohotovosti byl podruhý během tejdne.
      Poprvý s tržnou ranou nad uchem, kterou si pořídil, když otcovo varování, že bude-li jen ve fuseklích lítat po bytě, uklouzne a ublíží si, vyhodnotil jako plané tlachání...
      V každym případě sestřička na zavrčení "Zavolejte si třeba dvě, ale nejdřív mi zašijte dítě!" zareagovala tak, že nezavolala žádnou... :-D

      Vymazat
    5. To mi ani neříkej, že jsou nějaký kvóty kolikrát za týden může děcko na pohotovost, aniž bys skončil na výslechu:) To můžu být ráda, že se tam nekomentovaly modřiny od toho, jak minulý týden jezdila po bytě s každou nohou na jedný kolečkový židli. To byl taky bezva nápad:)

      Vymazat
    6. Asi maj... :-D
      V každym případě modřin a škrábanců - a to i přes obličej - má ten kluk víc, jak Joffrey...

      Vymazat
  8. Koukám, že tři hodiny na dětské ortopedii pár týdnů zpátky byla naprostá selanka a idylka... no pravda, taky jsem tam s V nebyla já, ale muž :D

    OdpovědětVymazat
  9. Asi FDN změnila politiku přístupu k nejmladším pacientům, ale před 7 lety věk 5 měsíců rozhodně neznamenal dřívější vstup do ordinace. Se synem s alergií po 2. podání mléka jsem na ošetření čekala tak dlouho, že do ordinace jsem vstupovala s dítětem zcela bez příznaků. Na dotaz sestry, co miminko trápí jsem mohla odpovědět, že teď už nic.
    Ovšem mít s sebou kojence se mi vždycky vyplatilo při placení pokut za parkování (časté v důsledku tragické parkovací situace a souseda se zálibou v udávání).
    K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na špatný parkování mi docela účinně zabíral pláč nad nemocným dítětem, jehož matka musela zaparkovat na placeném soukromém stání. Ani jsem nevěděla, že jsem toho schopna. Možná jsem blbě parkovala okolo určitého data v měsíci. Každopádně to strážník vyhodnotil jako účinnou lítost a řešil to domluvou. Která nebyla nikterak dlouhá, bylo vidět, že si z celého srdce přeje, abych i se svými slzami urychleně opustila jeho kancelář.

      Vymazat
  10. Quanti: Nejsem si jistá, jestli v trpělivosti jsou nějaké významné gender rozdíly. Podle mě začíná s dětmi tikat vražedná doba tak po 15 minutách vstupu do ordinace a je úplně jedno jaké:)

    K.: Jo, to je ten třetí scénář - že se dítě uzdraví. Kéž by roztomilost kojence obměkčila i souseda.

    OdpovědětVymazat
  11. Měli jste přijet za mnou do Jihlavy
    Dita

    OdpovědětVymazat
  12. Proč by se dítě nemohlo vygrcat na podlahu v čekárně?
    Kdysi se nám stalo, že jsme museli se synem s těžkou kolikou běžet k lékaři. Vzali jsme sebou kbelík, aby měl do čeho zvracet. Mělo to zázračné účinky. Z pohotovosti nás ihned odeslali na infekční a tam nás vzali také přednostně, jakmile ta sestřička kbelík zahlédla.
    Také je možno syna kojit co nejdéle a stále mu oblékat bílou čepičku. Kojenci prostě mají přednost, i když je jim třeba 22.
    My jsme tedy se syny(3)na pohotovost moc nechodili. A naše dětská lékařka byla skvělá. Stále na ni pěji chválu. Ale když se jednou jeden z našich synů dostal na chvíli do nemocnice, vyvolal jsem takový poprask, že o tom věděl i president (hejtmani tehdy ještě nebyli).
    Milan

    OdpovědětVymazat