Rukověť kočičího detektiva

Za všechno může tahle vývěska.

Už zdálky je z ní poznat, v jak fancy čtvrti si to žijem. Na Žižkově si lidi za ztracenou kočku řeknou maximálně o litra. Ve Vysočanech je tržní cena ztracenýho mazlíčka okolo pětistovky a na Černým mostě se odměny za nalezení odložených mazlíčků pohybují spíš v záporných číslech.

„Pat-náct tyček“ vyslabikoval to Žmur a donutil mě okamžitě si opsat číslo. Patnáct tisíc je v životě jedenáctiletýho kluka něco jako doživotní jackpot. Částka, za kterou si koupíte falešnej vysokoškolskej titul a už vás na základce nikdy nikdo neuvidí. Částka, která se dá převést na závratně vysoké číslo lékořicových bonbónů, šunkový pizzy a nábojů do nerfky.

„Nechci se chlubit, ale shodou okolností jsem už jednu kočku z plakátu našla“ podotknu skromně a Žmur mě okamžitě nabere do týmu i celou pravdu o téhle historce.

1. Kočky používají falešné dvojníky k zametení stop

Toho prohnanýho kocoura jsem totiž v létě viděla sedět pod lampou, na který byl vylepenej inzerát „HLEDÁME MOURKA“ Nepovažuji se za nadprůměrně bystrého člověka, ale tohle je jako zakopnout o zlatej valoun velikosti fotbalovýho míče. „Seď tady a ani se nehni“ syknu směrem k tomu zvířeti a zaujmu pozici kroužícího orla, abych ho případně drapla do pařátů. Kocour se na mě líně podívá a začne si lízat kulky. Vytočím číslo z plakátu.

„A na nohách má takový ty bílý ponožky, žejo?“ potvrzuje si paní na druhý straně drátu.

„Tak to je zas ten druhej sviňák, co vypadá podobně. Říkám vám, že pod tou cedulkou sedává snad naschvál. Kolikrát já už se naběhala, že někdo volal a seděl tam ten falešnej dvojník. Ale díky, že jste zavolala a nashle.“

Pro mě je to jen potvrzení faktu, že kočky jsou démoni, který dělají divný věci jen z jediného důvodu. Žádná evoluce, ovulace ani feromony. Chtějí vás jen nasrat. 

2. Kočky se občas rozkládají, ale ne na textilní vlákna

Při pátrací akci v parku jsme našli jen jednu rozkládající se věc, která klidně kočkou být mohla. Taky hnědý tričko, u kterého jsme kočičí původ forenzní analýzou naopak vyloučili. Navrhuji nenápadnou detektivní pátračku v areálu u vodárny.

3. Kočky používají převleky

S kočkami to totiž může být úplně stejný jako s panem Bříškem, výčepákem z naší hospody v přízemí. Dobromyslná švejkovská tvář a oleštěný tesilky, do nichž je zastrčená zapraná košile obepínající prvotřídní pivní mozol. Pan Bříško těm chatrným tesilkám taky nevěří, proto je jistí kšandami. Kdyby nebyl tak tlustej, dali byste mu pětikorunu.

Z nějakého důvodu se máme s panem Bříškem rádi a vždycky se přehnaně srdečně zdravíme, což v Emovi vyvolává jisté podezření. Nedávno jsme s Emem pana Bříška potkali před otvíračkou. Že šlo skutečně o něj a neopětovaný pozdrav směrem ke mně, potvrdil jen Em. Pan Bříško totiž vystoupil ze své audiny, oblečený v saku, čistý košili a kožených botech a já ho nepoznala.

„Prostě se s tím smiř, nachytali jsme ho v civilu, než se stihl převlíct za postavičku z Pivrnce“ okomentoval to Em a ve mně v tu chvíli něco umřelo. Jako když zjistíte, že Mikuláš je ve skutečnosti vaše máma.

4. Prolezte kočičí ghetta a no-go zóny

Ale k tý drahý kočce, ať už vás nezdržuju. Máte plno lepších věcí na práci než pokrastinovat na blogu. U vodárny je pražské kočičí ghetto. Někdo jako Marta Kubišová jim tam stloukl boudičky a každý den dostávají od lidí krmení. Je to takový ostrůvek punku a toxoplazmózy mezi nafrněnými činžáky. A podle mé teorie najdete většinu pohřešovaných mazlíčků právě tady. Kam jinam byste se vydali vy, kdybyste měli plný zuby lososových kapsiček s omega mastnými kyselinami z norské farmy, lezení po značkovém škrabadle nebo vám bezprostředně hrozila kastrace?

Tady jsou večírky jako za starých časů, kdy byly kočky ještě šelmy. Hulí se šanta a máte velkou šanci chytnout pohlavní nemoc, otěhotnět nebo vyzvracet chlupy z potkana. A nikdo vám za to neřekne ani bé, natož aby vás kvůli tomu popotahoval na terapii u kočičí psycholožky.

5. Neprozrazujte svou tajnou identitu ani cíl mise

Když dorazíme na místo, už tam čmuchá konkurence. „Hledáte něco?“ utrhne se důchodkyně vyzbrojená granulemi v síťovce a nedůvěřivě si nás měří podezíravým okem, zatímco nakukujeme do zahrady.

„Ale, jen jdeme okolo. Vlastě tak trochu hledáme jednu ztracenou kočku“ odpovím ledabyle.

„Tamtu bílošedou, žejo? Tu drahou!?“ udeří bába hřebíček na hlavičku. „Tak ta tady nejni, taky ji hledám.“

Takže jestli vám můžu jako zvířecí detektiv něco poradit, vykašlete se na to. Dělají to všichni!

Mimochodem, takhle poznáte ztracenou kočku
z méně prestižní pražské čtvrti.