Noví sousedé

 

Poslední dobou se cítím jako táta, když mu máma v jeho nepřítomnosti tajně vyhodila jeho zhroucený, flekatý a nesnesitelně nemoderní křeslo a vyměnila ho za sexy a bohužel zcela bezemoční model. Táta tenhle komplot své nejbližší rodiny a místní nábytkářské společnosti nesl psychicky dost těžce. Uklidnil se až za pár měsíců, kdy nové křeslo působením fyzikálních a chemických vlivů jako je celoročně línající kocour a vybryndaný kafe, začalo konečně vypadat jako jednovaječné dvojče uneseného nábytku.

1. Noví sousedé v novým bytě

Za dva týdny se stěhujeme. Je to třetí termín stěhování, se kterým už nic nehne. Zažili jsme během rekonstrukce všechno: Hnusnou práci. Zmršenou práci, kterou si po sobě pan Vasilenko musel opravovat. Zmršenou práci, kterou si po sobě nikdo neopravil, protože už na to není čas. (Svým způsobem to zvráceně připomíná korporátní projekty). Když jsem byla v Malešicích naposledy pro souhlas se zavedením internetu, dostala jsem od správce domu mohutnýho zjeba za řemeslníky a víkendový vrtání do betonu. 

„Paní Kudláčková, co bydlí pod náma, na mě v sobotu zvonila čtyřikrát. Dovedete si vůbec představit, co to znamená?“ řval na mě ukřivděně správce a mně se okamžitě vybavila pleskající sloní chodidla našich dětí. Znamená to, že paní Kudláčková bude opřená o zvonek nejméně třikrát do týdne, zatímco jí budu do její ozubené tlamy tyranosaura cpát moučníky a slova omluv. Ne, že bychom měli dobrý sousedy teď. Ale když poslední dobou vidím jejich zachmuřené tváře a vzteklý kopání do popelnic, dojme mě to.

2. Noví sousedé ve starým bytě

Já jsem to věděla, naše děti to věděly, vy jste to věděli – jen Em tvrdošíjně doufal, že s odchodem Chrudoše zůstaneme u chovu rybenek pod vanou. „No neměli jsme se dobře?“ ptá se Em vyčítavě, když ve vysavači chrastí tajný sklad bobků a krmiva vybudovaný pod naší postelí.

Čičman se prázdnou židli po Chrudošovi snažila přeobsadit na volnou pozici pro psa. Jednu chvíli už to vypadalo, že se v opuštěný kleci se bude prohánět křeček s velkýma očima, který za pár týdnů začne štěkat a celá rodina bude překvapeně čelit faktu, že jsme si domů přitáhli čivavu.

Po svědivé zkušenosti s Kájínkem jsem pro tentokrát zatrhla i návštěvy zverimexů. Zapátrala u chovatelů a našla Její roztomilost, syrskou paní křečkovou s pracovním názvem Julie. Julie je čtyřikrát větší než Chrudoš, hedvábně měkká, voňavá, přehnaně úzkostlivá a naprosto nevypočitatelná. Čůrá mi na tričko a hrozně rychle zdrhá.

„Podvedli jste mě. Je to potkan bez ocasu!“ zachrčí štítivě Em, když uvidí slečnu Julii, jak zuřivě hryže do přepravky.

„Tohle že je mládě? A kam ještě vyroste?“ komentuje Žmur další dění, když Julie svalnatými pažemi rozrazí pootevřenou přepravku a sápe se na svobodu.

„Mamí! Žere to beton!“ zavřeštěla Čičman, když tvrdošijnou Julii vystrčila klacíkem zpod skříně spolu s odhryzanou hroudou zdiva. Něco mi říká, že jsme tu rekonstrukci vlastně dělat ani nemuseli.

Říkal tady někdo něco o betonu?

3. Noví sousedé v práci

Na konci léta odešel ke konkurenci můj kolega Marek z druhé půlky stolu. Asi je zbytečný vířit tady teorie, že odešel i mým přičiněním. Samozřejmě uznávám pár svých vad, abyste si nemysleli, že nemám žádnou sebereflexi. Mám dlouhý nohy, který často ilegálně překračují tenkou hranici našeho paravánu. Taky si občas potřebuju pustit hudbu do sluchátek (kdo ne?!) a klepat u toho do rytmu nohou, což vytváří fantastický virbl na celé pracovní desce. Když svačím nad klávesnicí, zní to z druhé strany paravánu jako vombat snažící se prokousat z výběhu. Tím jsem se vyčerpala a můžeme si říct, že nesmrdím, nežeru hnijící sardele a nekopu do cizích, omylem zatoulaných noh pod stolem, jako to s radostí činil můj bývalý kolega.

Když odešel, celej svůj první den svobody jsem poslouchala hudbu a měla u toho nohy prostrčený pod stolem skoro až k oknu. Mlátila jsem divoce do klávesnice, bez skrupulí jsem vymlaskla svačinu, zapila to vodou s bublinkama a krkla si. Tak chutná svoboda. Další dny jsem začala nenápadně anektovat území nikoho. Jako první jsem zabavila zdroje – nůžky a sešívačku, kterou Marek z nějakých chorobně lakotných důvodů nechtěl půjčovat. Potom jsem začala nenápadně posouvat paraván a rozšiřovat území své moci.

Zpráva šéfa o budoucím příchodu nového kolegy zastihla mé impérium v době největšího rozmachu. „Nechci ti do toho mluvit, ale asi to budeš muset TROCHU posunout“, vyjádřil se šéf distingovaně o 30 centimetrech čtverečních a volné židli, která zbyla z původního Markova pracovního místa.

Víte, mám kamarádku Světlanu, které je čtyřicet šest a žije sama. Jako kamarádka smím na návštěvě použít její místo na gauči a utřít si ruce do nesprávnýho ručníku. Ale jakmile to samé udělá její potenciální partner, vykopne ho. 

Chápu, že to nedělá naschvál. To z vás prostě udělá život a dostatek životního prostoru. Stačí žít nějakej čas bez ústrků, kdy vám lidi nevyhazujou křesla, nezvoní na vás, nečůrají vám na tričko a nekopou vám do holeně. Prostě si jen nejsem jistá, jestli se ještě dovedu přepnout do základního sociálního nastavení.