Žeru červy

Za týden se stěhujeme. Po de-se-ti letech. Stihla jsem se zasáknout do počmáraných stěn našeho bytu i do futer, kde jsou tužkou vyznačený úsečky růstu našich dětí. Myslím, že jen těžko pohledáte zarputilejšího mentálního důchodce, co by měl stejný problém nacpat svých pár věcí do krabic a odtáhnout o pár čísel dál.

Než k nám přišla nová paní křečková, chovatel mi dal na cestu jednu dobrou radu. „Kupte jí červy“ řekl mi mezi dveřmi naléhavě. „Když bude nějakej psychickej problém, na červa vždycky slyší.“ Protože jsem se odmítla podílet na domácím velkochovu živých červů, zbaběle jsem ve zverimexu zakoupila chrastící pikslu hnusu. Obsahuje sušený červy, rozlámaný součástky sarančat, brouků a vlastně ani nechci vědět čeho všeho dalšího. Vůbec by mě v té halloweenské směsi nepřekvapily ani sušený filcky nebo klíšťata.

Pokud nepočítám mezi psychický problémy žraní betonu, od kterýho by Julču neodradila ani smažená tasemnice v trojobalu, měl chovatel pravdu. Zachrastění uschlých červů se u nás doma stalo tajným signálem, po kterém se paní křečková vynoří se záhadných úkrytů typu zásuvka s ponožkami. Ochotně přiskáče a s nadšením si napěchuje do své lícní torby hlavu pakobylky, zatímco se zbytek rodiny dáví.

Občas hraju s dětma Uno nebo pokera. Ale už ne o peníze. Je to nevýchovný a hlavně nemorální. Skoro vždycky přijdu o všechny drobný. Nově vítěz určuje poraženému úkol. Nebudu vám sem ani psát kompletní výčet činností, který na vás vymyslí děti v předpubertálním věku. Myslím, že bude pro ilustraci bohatě stačit můj poslední debakl.

„Ale, ale…kdopak nám to prohrál?“ šklebí se na mě děti jako baziliškové.

„Klidně půjdu dělat dřepy nebo kliky“ nabízím férově. „Ale už nebudu jíst tu hnusnou chilli pastu se sójovou omáčkou, protože nechci mít vyžraný díry v jícnu.“

Děti čestně slíbí, že to nebude pálivý a že toho bude jen lžíce. Na oplátku musím slíbit, že budu mít zavřený oči.

„Mixit, oříšky a krevetový chipsy“ hádám při křupání párty směsi, co chutná, jako když vám někdo hodí do lopatu štěrku do úst. Snažím se jazykem vybrat kus oříšku, co se mi zasekl mezi zuby.

Což bylo nejspíš sarančí stehno. „Chcete tím říct, že mě krmíte chrastící pikslou?!“ snažím se potlačit dávivý reflex. A taky touhu se vrátit v čase do minulosti a trvat na striktním celoživotním používání kondomů.

Takže ano, až sem jsme prosím dospěli. Žeru červy. A navzdory slibům chovatele to žádný psychický problémy neřeší. Venku je hnusně a v komoře se vyčítavě  hromadí stěhovací krabice. Přišel čas.