Odcházení podle Havla

Pamatujete si, jak jsem vám psala ty pomlouvačný řeči o hlodavčím seniorovi, že jo? Je to tak deset dnů, co Chrudoš omládl. Normálně pootočil kolem času, jako Přemek Podlaha kolotočem štěstí Mountfield. Stal se opět bezstarostným křeččím mládětem. Ať jsem se vrátila odkudkoliv, poskakoval Chrudoš na pryčně a chtěl se mazlit a dovádět. Bez ohledu na nejvyšší level roztomilosti to v nás zaselo stín pochybností.

Já jsem podezírala novej sáček krmiva. Přisypává snad výrobce do granulí taneční drogy? Jde o odvážné tvrzení, ale vezměte si ty dopady. Zfetovanej křeček vás považuje za životního partnera. Umazlil by vás. Rychle si vybuduje závislost a odmítá krmivo jiné značky. Vy jako spotřebitel máte doma veselýho a přítulnýho mazlíka jako z reklamy. Co na tom, že má rozjetý zornice a jeho chemická moč vytváří důlky do plastového dna klece. Vy jste spokojený, zvíře si žije svůj discopříběh a výrobce vydělává. Dává to děsivý smysl. A co přidáváte dětem do kornflejků, chce se mi jako matce zahrozit pěstí směrem k nadnárodním korporacím.

Je docela zvláštní, že s druhou teorií přišel zrovna Em, protože čestné místo největšího pesimisty v rodině patří odjakživa mně. Jestli teda chcete slyšet ještě horší tvrzení, než že mezinárodní producenti sypou mazlíčkům drogy do granulí, tak Em přišel s teorií posledního vzepětí před smrtí. Tedy stavu, kdy umírající v náhlém dobrém rozmaru odhazují berle, objednávají si na pokoj luxusní společnice a za uškudlený peníze na pohřeb nakupují letenky do Kostariky.

„Myslím, že umře“ pronesl Em truchlivě, když se mu Chrudoš úpěnlivě snažil popátý vlézt pod tričko a olízat mu břicho. S dětmi jsme se na něj podívali jako na babu Vangu, slepou a depresivní věštkyni z Bulharska.

„Proč by měl umírat zrovna teď, když začal žít?“ zeptala jsem se Ema. "A ještě před Vánoci?" ťukala si na čelo Čičman, podle níž je smrt o svátcích zcela nepravděpodobná. Žmur k tomu pohodově dodal, že Chrudoš odpoledne překonal svůj časový rekord v běhu za granulí. Což by jednoznačně prokazovalo spíše mou teorii, když už jsme u absurdních tvrzení.

V sobotu ráno Chrudoš nekřepčil u mříží s požadavkem na venčení jako obvykle. Z misky zmizela jen lžička pomazánkovýho másla, jeho nejoblíbenějšího jídla. Salátu se ani nedotknul. Nojo, dospává divokou noc, pomyslela jsem si. A druhý hlas v mé hlavě obratem dodal „Em měl pravdu“. Ale tyhle věci se nahlas neříkají.

Místo toho jsem se nahlas, s hranou bezstarostností nekrofobika, Ema zeptala: „Mohl by ses podívat, jestli Chrudoš spí?“ a odešla se zhroutit do vedlejšího pokoje. Když jsem z něj vykoukla, Em stál nad klecí s palcem dolů.

Umřel ve spánku, stočenej do klubíčka. Dal si na cestu svůj milovanej pomazánkáč a dost možná prožil svůj nejlepší týden života. Trhnul pár rekordů v běhu, olízal nás všechny na rozloučenou a svůj cit pro výjimečný data prokázal úmrtím na výročí Havla. Pozdravuj tam nahoře Chlupinu a díky za všechno, kamaráde!