Přijďte posedět děcka: Kavárna Adria po čtrnácti letech

A plynule navážeme druhým vzpomínkovým postem. Právě sedím v kavárně Adria v Brně, starosvětském podniku, jehož poslední výstřiky slávy a šampaňského jsou navždy uchovány v řídnoucím čalounění a mahagonové obklady na zdech dosud vydechují aroma doutníčků a zapařených silonek brněnských cour.

Když jsme se někdy před dvanácti lety rozhodly s kamarádkou Markétou opustit rodičovská hnízda, bylo září, pršelo a my jsme bloumaly mezi nádraží po Svoboďákem s cílem najít si jakoukoliv krátkodobou brigádu, která by do blížící se deadline vynesla dostatek požadované hotovosti za nájem a ještě zbylo na pivo. Tenkrát byla Adria relativně naleštěný podnik, v jehož útrobách poletovaly uniformované servírky a za barem stál masívně zasazen pan Dragan se zlatými prsteny a vytetovanou mořskou pannou na krku. Jestli se v Adrii dealoval heroin z balkánské stezky, nebo zbraně pro Bosnu, se nám při naší investigativní brigádě nepodařilo zjistit. Dílem i proto, že nás Dragan prokoukl a vykopl ještě téhož odpoledne.

„Máte zkušenosti v restauraci?“ ptá se Dragan na začátku, zatímco odhaduje velikost našich podprsenek a my horlivě kýveme. V hospodě jsme byly skoro každý večer, a na jaké straně baru hraje pouze podružnou úlohu. Dragan nenápadným pohledem zkontroloval ještě naše zadky, přikývl a vpustil nás do šatny. Tam po nás mrskne tesilové uniformy. Aha, tak proto vizuální kontrola. Bohužel jeho zkušené okolo minulo. Markétě leze ze sukně zadek, já bych potřebovala kšandy, aby mi nepadala z boků. Z umělohmotných halenek nám lezou prsa oběma, Dragan tedy opět souhlasně potáhne z marlborky a vpustí nás na plac.

Tam jsem pochopila, že strany baru hrají zásadní úlohu a v kombinaci s mou mizernou krátkodobou pamětí a gramlavýma rukama jsem pro prosperující podnik zkázonosná jako návštěva z imigračního.

Docela se nám dařilo navodit optickou iluzi schopného personálu, než do prázdného restaurantu vešel po půlhodině první host. Přestaly jsme leštit popelníky a propadly hysterii. Navzájem jsme se vystrkovaly, kdo ho půjde obsloužit. Vyhrála jsem já. Povytáhla jsem si sukni od kolen do pasu a vykročila. Zákazník byl laskavý a chtěl jedno pivo. Zůstal laskavý, i když jsem se ještě dvakrát vrátila pro dopřesnění, zda chtěl opravdu pivo, nebo Birela a jestli desítku, nebo dvanáctku. Smutně, ale empaticky pokýval hlavou dokonce, i když jsem před ním zaškobrtla na podpatcích a naservírovala mu pěnu na košili. Zato Dragan po mě házel zlé pohledy a típal tak zuřivě, až si shodil popelník na mokasíny. 

U druhého stolu jsme s Markétou projevily zničující synergii. Důchodkyně dostaly po dvojitých kávičkách, diabetička dva sachry, stará nálevka s červeným nosem čtyři deci. Ta byla nakonec nejrizikovější. Zatímco se její kamarádky držely za srdce a cukrovkářka hledala pod stolem inzulínové pero, alkobába měla při placení pindy, že je to škandál, osm deci platit nebude a chce mluvit s manažerem podniku. Ten za námi už stál. Dragan nasadil poker face, pomohl jí do kabátu, zbytek útraty nám odečetl z výplaty a vykopl nás s dvěma stovkama znovu do deště. Příští týden mohla začít moje druhá nejmizernější práce na světě asistenky zákaznického servisu, ale o tom třeba někdy jindy.

Mimochodem, ženy už v Adrii neobsluhují. Možná se Dragan genderově vymezil, ale spíš se vrátil s hroudou hašiše zpátky do Bosny. Ale mají tady wifinu a stůl se zásuvkou hned u záchodů, což je zásadní věc, která se při očistě počítá.  Za dvě hodiny mě čeká sraz s Milého kamarádkou, cesta lesem a pak už jen dlouhá noc lemovaná blitím a srazem s vlastními strachy. Rostlinná stezka do hloubi ekvádorského pralesa díl II. Tak na zdraví!