Supermant

Poslední dobou mě Žmur občas okřikuje za to, že ho nazývám jeho skutečným jménem, ale nemůže mi to mít za zlé.  Jen za poslední měsíc prošel vývoj od požárníka Sama, přes želvu ninja po aktuálního Supermana a já si jen stěží držím mentální kapacitu na to, abych nepletla jejich vzájemná jména, natož držela speciální paměťový slot na Žmurovo aktuální alter ego.

„Žmuříku, jdeš jíst?“ ptám se třeba nevinně. „Mami! Už zase! Já přece nejsem Žmur, já jsem Supermant. A ty jsi repotéka Lejnová a táta je Lex“ vysvětluje nám Žmur už trochu unaveně jako nepozorným žáčkům. Vždycky si přitom vzpomenu na babičku, jak mě oslovovala Alenko (moje sestřenice) nebo Babetko (její pudl)  a já už jí to po čase ani nerozporovala.

„Ahajó“, rovzpomenu se. „a jdeš si teda dát kryptonský špagety?“ Žmur zahajluje pravačkou a přistane u stolu.  Ze všech únorových inkarnací je ale Supermant jiný než ostatní. Už jenom převlek. Požárníkovi Samovi stačila vysílačka ze starýho mobilu a mísa na ovoce jako požární helma. Pro ninju jsem vystřihovala do šátku otvory pro oči a místo krunýře nosil rozpadlou lepenkovou krabici. Řekla bych, že právě Supermant je příčinou, proč se naši sousedé z vedlejšího baráku v podvečer scházejí u okna, nevěřícně vrtí hlavou a utírají si slzy smíchu do rukávů. Supermant je totiž něco jako vyhořelý transsexuál bez domova.

Obouvá si moje kotníkové kecky a za tričko mu na záda musím kasat pláštík z červeného tílka. Milý mu včera chtěl navrhnout, že by si ode mě mohl půjčit ještě kozačky a navlékat si přes tepláky červené slipy, ale stihla jsem tuto konverzaci nenápadně típnout ještě v začátku.

V každém případě, za Samových časů u nás nikdy nehořelo. Ani během ninja epizodky jsem v koupelně nezahlédla přerostlého Třísku, jak vykukuje ze záchodové mísy. Zato pod vlivem Supermanta na Žmura postupně přechází určité zvláštní schopnosti. 

Třeba to létání. Žmur si našel výklenek ve zdi, na který vyleze za pomocí důmyslné sestavy židlí a stolku a skáče na chudáka Čičman s přesností sokola kroužícího nad hrabošem v poli. Chudinka neurotická Čičman už se podobně jako obyvatelé pod Nuselským mostem na přechodu do kuchyně nerozhlíží jenom doprava a doleva, ale nově také nahoru.

Demonstrace síly, která mě přesvědčila definitivně, se odehrála právě dnešní dopoledne.

„Žmure, sundej si ten pláštík a vem si svoje boty, jdeme ven“, říkám a podávám bundy.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ úpí  Žmur. „Já jsem Supermant!“ A prásknul dveřmi. Práskat dveřmi se nedělá, to není třeba dodávat. Obvykle prásknutí dveří vydává nepříjemný tupý zvuk a cítím, jak se mi zvedá tlak.

Když ale práskne dveřmi Supermant, odpadne z jejich zárubně hrouda zdiva 25 x 20 centimetrů, náš umírající pták pružně odskočí na nejvyšší bidélko v kleci, Čičman upustí ohryzané jablko a já jenom zírám. Dveře se opatrně pootevřou. 

„Lojs?“

„Supermante?!“

„To spadla lednička?„

Už se dlouho nevydržím nesmát.

„Ne, v pohodě. Jenom jsi trochu proboural kuchyni“

V každém případě Žmur odpráskl kus historie. Pod vrstvou omítky byla cihla zabalená do Večerní Prahy. Na druhé straně, kterou se mi podařilo zrestaurovat, je upoutávka na dobový thriller Králíci ve vysoké trávě z roku 1961. A taky inzerce na hubič vší a blech.

Vlastně bych vám sem mohla dát ještě druhou fotku, když si mě Supermant po obědě zavolal na záchod. Ale víte co? Hovno z Kryptonu fakt vidět nechcete.