pátek 6. února 2015

Trable s malým ptákem

Odpověď na lobova angry birda

Před dávnými a dávnými lety, když jsme začali s Milým chodit a ještě jsme se roztomile ostýchali zeptat se na nějaké věci napřímo a spoléhali na sílu pohledů a zpocených dlaní, jsem jednou v lese mylně vyhodnotila jeho zasněné povzdechnutí nad zpěvem ptáků jako signál. Napadlo mě, že kdyby měl doma čiřikající sýkorky, plně by to saturovalo jeho potřebu přírody a mazlíčka zároveň. Ptáčka, se kterým budou od zítra všechna rána prosycena zpěvem a radostí nad novým svítáním. (Fakt by mě s odstupem zajímalo, co přesně a v jakém množství jsem si tenkrát balila do dlouhého papírku). A to přišly první nepřehlédnutelné náznaky, že tohle nebude nápad roku.

Jako v petcentru. Klec plná ptáků. Okřídlení mafiáni si v rohu vyřizují účty a klofou se, až lítají pařáty vzduchem, zbytek nekoordinovaně plive zrní po lidech a štěbetá. Pár jich sedí uvadle, přesto se snaží tvářit customer friendly. Zbytek jsou mrtvolky, které pracovníci petcentra navázali na bidýlka drátkem. Fakt to chceme mít doma? Ale já si vyberu dvě holky, mírumilovné holubičky…“Třeba tyhle“ ukazuju prodavačce. „Uhm“, odpoví nezaujatě a nasadí si rukavici. 

Vnitřek ptačí klece se v pár vteřinách promění v horror od Hitchcocka. Kriminálníci se jí snaží zobákem prorazit tepny, ostatní naráží do pletiva, páreček provozuje poslední sex, než budou navždy rozděleni. Prodavačka odloupne z bidýlka dvě apatické samičky, kterým je to úplně jedno a posadí je do vedlejší ubikace. Zamžourají na mě korálkovýma očima.

Doma Milý jeví neurčité známky radosti, ale daleko větší pozornost věnuje mému novému spodnímu prádlu, než mým ptákům. „Jak mým?“ pozastavuji se. „To jsou teď tví ptáci“. Že to jeho ptáci nebudou si vysvětlíme kolem páté ranní, kdy nás z hlubin vytrhne skřehotavá dětská trumpetka. Tutu-rutu-tuuu-tu! Tutu-rutu-tuuu-tu! Stereo. Celý boží den až do večera.

Druhý den Milý přichází z práce s pár zajímavými informacemi, které si o chovu zebřiček nastudoval. Nejvíc ho zaujala průměrná délka dožití tři až pět let. Vyslovím nahlas podezření, že si dohledával jenom tohle. Aspoň já ano.

A i když jsme zlí a cyničtí, musím říct, že mě ranilo, když jsem jednou přišla domů a jedna z mých holek, těch mírumilovných holubiček, ležela v kleci jako pachole v Erbenově Vodníkovi. Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: ptačí hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy!

Druhá sedí na bidýlku, jako by se udělalo kolegyni pouze nevolno. Zamžourá na mě korálkovýma očima. To je ta ženská rivalita. Z příručky o chovu zebřiček vím, že nemohou žít sami, protože jim pukne srdce. Jdu do petcentra a zakoupím samečka. Barevného kriminálníka s uklofaným pařátem.

Na to, že se pták prezentuje jako ostrý hoch, se z něj stává bačkora už během jejich svatební cesty do nové klece. Pravidelně potom ptáka nacházím s vytrhaným peřím okolo krku, což posiluje mou nedůvěru v teorii, že mrtvou kamarádku zabil dravec (v době incidentu byla klec v okně na čerstvém vzduchu. Jedna z bývalých kolegyň dokonce vyslovila odvážnou hypotézu, že ji zabil had, který se v centru Prahy účelově doplazil po hromosvodu až do pátého patra).

V každém případě, když před dvěma lety umřela, ptákovi nepuklo srdce žalem. Pěkně se zakulatil (zřejmě se na přístup k misce musel dovolovat, přičemž mu nebylo často vyhověno) a dorostlo mu vytrhané peří. Spokojený vdovec.

Tedy až do minulého týdne. Z vrchních pater klece se přes bidýlka v mezipatří postupně propracoval až na dno. Pajdá v semínkách a tváří se zpuchřele. 

A tak ti sypu výběrové zrní a snažím se tvářit jako obvykle. 
Ale tohle je konec, kamaráde. 

17 komentářů:

  1. Já zažila něco podobného s džungarskými křečky ve věku kolem deseti. Zfamfrnělý děda mi dva koupil na trhu, přičemž pár týdnů po prodavačově bodré poznámce, že to snad nebude páreček, jsme zjistili, že byl. Po třetí várce mláďat, zakousnutých rodiči záhy po narození, jsme samečka separovali do lahve od okurek. Spokojeně a klidně tam dožil své dny, zatímco samička-matka se zapsala do rodinné historie především schopností zakousnout se do lidského prstu a nepustit ho ani byvši reflexivně vytažena z akvária s finalizací ranou o stůl. Tak nevím, kdo nakonec ty mladé žral...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Džungara jsme měli taky, ale asi na mě čekal moc dlouho...vydržel ani ne tři roky snad. Ještě poznámka k postu, pták s námi žije už jedenáct let (!). A kdoví, jak dlouho žil v pet centru. Možná si v dětství hrál s Darwinovou želvou...

      Vymazat
    2. Mně přišlo, že těch 3-5 let zebřičáka nějak neštymuje! Ale u džungaráků je to normální, žádný mi nevydržel víc než dva...

      Vymazat
  2. jedna technická: ptáčka, se kterým jsou všechna rána prosycena zpěvem a radostí, má každý muž tak nějak defaultně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě je zarážející, že 99% mužů jsou po ránu morousové, co se zmateně potácejí po koupelně a pletou si kartáčky!

      Vymazat
    2. Asi bych Milého nedráždil nějakými velkými čísly a statistikou, tohle chlapi snášej špatně.

      Vymazat
    3. extláča: Milý je samozřejmě to 1%, to snad ani není nutné explicitně zmiňovat:)

      Vymazat
    4. ...morusovi po ránu...? Radši jo...

      Vymazat
  3. já to pochopil, ale netrápí ho potom, že máš ve svém statistickém vzorku ještě dalších 99 chlapů, kterým po ránu přeměřuješ aktivitu opeřenců ? (teda pokud jsem něco nepřehlédl nejsi švestr na urologii).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Joaha, ale to je nezávislý průzkum předávaný ústní slovesnou tradicí jedna pani povídala! On Milý stejně rozporoval jen fakt, že se tváří zpuchřele a umírá (pták, ne Milý, ne Milého pták, abych se zas do něčeho nezapletla.) Prý z něj čiší energie na další desetiletí. Tak si povíme příště. Jestli ano, budu se živit také jenom semínky...

      Vymazat
  4. doba je tedy hodně zlá, v jedné větě argumentuješ statistickým výzkumem a v další je z toho jedna paní uslyšela ... ale zase můžeš jít třeba dělat presidentovi německého ovčáčka, takovýhle výkrut ještě nepředvedl ... ještě že jsem v těch 99 % a je mi to už vlastně fuk

    OdpovědětVymazat
  5. To je zajímavé, já se nikdy ráno po koupelně nepotácím. Naopak, potácí se tam ženština, hledá kartáček, hřeben, ručník atd. čímž stráví 5 ze šesti minut, které má vyhrazené pro pobyt v koupelně:-(

    OdpovědětVymazat
  6. extláča, Sejra: brbláme si na svých vlastních blozích!
    F.: ještě ne. A váš?

    OdpovědětVymazat
  7. Náš odletěl a za dvy dny se vrátil hubený (nebo to byl nějaký jiný, těžko říct, nekroužkovali jsme). Ale už jsme mu nenasypali. Jsme svině.

    OdpovědětVymazat
  8. F.: to jste! Já jsem v tvém rodném městě, situaci v našem ptačím hospici monitoruje O.:) Ale zatím nedošel žádný telegram s kondolencí, tak se asi drží...možná pookřál, když jsem vysmahla s dětma.

    OdpovědětVymazat
  9. Buď je malý, nebo velký, nebo zahnutý. :-D Prostě ptáci. :-D Ne, já to chápu, i když jako pro mě je to v poslední době hodně aktuální téma, protože přítel řeší nějaké psychické problémy. Přitom to v tomhle ohledu máme naprosto v pohodě. Přitom jako u nás zrovna nejsou nějaké fyzické věci problém. Já třeba chodím na madeoterapie Brno. :)

    OdpovědětVymazat