Všichni tady zemřeme!

Máte rádi vánoční dárky? Zabalený v barevným papíře, vytuněný celofánem, stužkou a vánoční hvězdou? Vžijte se do situace, kdy vás v průběhu života pozvolna a nenápadně přepadne strach z rozbalování dárků. Jako, samozřejmě pořád stojíte o toho vysněnýho měkkoně uvnitř. Ale z šustění celofánu vám naskakuje husí kůže už na Mikuláše, v noci vás pronásledují noční můry, ve kterých vás Ježíšek škrtí na stužce se sněhulákem. Žádný radostný poskakování u kalendáře. Na Štědrý den panuje mrazivá atmosféra jako u Schrὅdingerů doma. Tam se do otvírání krabic taky nikdo nežene.

Tahle paralela neměla být teaser na první vánoční kolekce v Tescu, ale namočit vás do toho, co obnáší strach z lítání. Nevím, jak vy, ale já kolem sebe mám zásadně lidi, co se do letadla těší. Normálně si vybírají z jídelního lístku už měsíc před odletem, připlácí si za drahou smrt v business class, nebo mají domluvený prezidentský servis s letuškami, které jim mění prázdný bourbon skleničky za plný. Až na poslední bod nepochopim. A oni zase mě.

Hmmm, to ta Psice, musela zažít v letadle asi nějakou life changing zkušenost, říkají si ti soucitní z vás, a já vás nezklamu. Moje top aviatická challenge se odehrála ve výšce 8 km nad Arabským mořem. To, že kapitán nazve mírnými turbulencemi fakt, že s vámi letadlo najednou propadne o desítky metrů a pak vás vystřelí zase nahoru jako opičku na gumě, ve mně vyvolává hořké úsměvy ještě dnes. 

Mnohem horší je, když se vám v tomhle okamžiku začne chtít na záchod. Neodkladně. Takže se šinu na záchod uličkou lidí, kteří se modlí, píšou závěť, nebo se pokouší podřezat si žíly dezertní vidličkou, aby se nedožili chvíle, kdy se prokáže, že nedávali pozor při instruktáži o záchranných vestách. Letušky na vás syčí jako husy (na víc se nezmůžou, protože jsou přikurtované ke svým sedadlům u mikrovlnky). Projít touhle uličkou zkázy na záchod je víc, než výcvik NASA. 

A když konečně hrdě zaberete za dveře, zjistíte podle zmateného mačkání všech možných páček a tlačítek, že je na druhé straně hajzlu někdo, kdo je tam poprvé a neumí se dostat ven. V tu chvíli mi došlo, že umřu sama, protože se nedostanu zpátky  k eM epicky se rozloučit, a navíc umřu počůraná. To nechceš! Takže instruuješ. Člověk na druhý straně mačká tlačítka rychleji a ve velkém finále zabere za dveře a do náručí mi vpadne mohutná Indka a poděkuje mi v bengálštině. To trochu snížilo můj navigátorský úspěch, protože jsem jí mohla zjevně odrecitovat Máchův Máj se stejným výsledkem, ale nevadí. Umřu sice sama, ale aspoň ne pomočená.  

To jsem si myslela do okamžiku, kdy přišla další turbulence. Po krátkém zážitku beztíže jsem se omlátila o všechny stěny záchodové kobky, počůrala jsem si kecky a na mikinu si vykydla prskanec tekutého mýdla. Ulička výcviku NASA se proměnila v uličku hanby.

Zkoušela jsem všechno. Nepomáhá alkohol, bavit se s cestujícíma (mám štěstí na zpocenější a vystresovanější než jsem já), bavit se s Em („To je zvláštní, v civilizovaných zemích křídla vždycky odmrazují. A my letíme i s tou sněhovou čepicí!“). Naučila jsem se usnout ještě před bezpečnostní instruktáží, probudit se na jídlo a s posledním soustem upadnout do bezvědomí jako larva. Co jsem se nenaučila, je, jak přestat tvořit katastrofické scénáře pár dnů před odletem, jako třeba právě teď. Zvlášť, když někdo na socky postne tohle:

Takže...někdo nějakej nápad?