Víkendový krvák

Popravdě vůbec nechápu vás, protřelé bloggery, kteří jsou schopní s prstem v nosní dírce vydat post jednou za dva měsíce. Nebo roky!

Pojďme se podívat, jak se podepsala pauza na mě. Vlastně si to můžete představit jako blogovací klimakterium. Budíte se v noci zpocený až za ušima z nudných snů bez pointy. Dostáváte návaly v metru při každý jízdě, během níž někdo neidentifikuje jednovaječnýho bratra, kterýho hned po porodu slepá cikánská věštkyně unesla do cirkusu. Pak už to vypadá, že by mohla přijít perioda, ale vaše blogovací děloha zůstane povislá i po takových podnětech, jako když vám Lenka Dusilová na svým koncertu osobně zakáže vyměšování, nebo se k vám přihlásí coby ke své staré známé kuchařka z jóga centra, protože vás zamění za dominu z BDSM workshopu (potřebujeme tady všichni poznámku o true story, nebo už mi za ty roky věříte? Fajn. True story.)

Tak jsem obrazně řečeno bouchla do stolu, nebo spíš do podbřišku, protože tenhle víkend patřil narozeninové menstruační párty tří žen a vy se o něm dozvíte úplně všechno. Můj vnitřní kritik tohle téma trhá na kousky a rozhazuje kolem sebe jako bankovky v rapperským klipu, ale víte co? Kašlu na to.

Totiž, když slaví Gábina čtyřicítku, nese to sebou určité souvislosti a oběti, které se zdají být s odstupem času mystické. Třeba si vymyslí, že je budeme slavit na kultovním open air festivalu. Koupíme lístky, zamluvíme ubytování, někdo začne nakládat hermelíny a další porážet prase. Krátce potom se akce zruší, protože organizátor zemře. Stranger things? Ne. Mrazivé je, když se stanete organizátorem číslo dva, protože se oslava přesune k vám domů do Prahy. Můžete jen litovat, že se vám Zubatá vyhnula, když se hned první den provalí, že jsme začaly synchronizovaně menstruovat.

„Já mám narozeniny“, rozhazuje Gábina rozčarovaně rukama. „Mám právo být protivná a urážet se. Ale od vás je to sprostý. A navíc jsem mezi váma od včerejška nejstarší“, rozbrečí se.

„Myslím, že jsou i horší věci“, řekne na to Linda. „Včera jsem četla šílenej příběh o rakovině prsu. Představte si, že tý ženský ho nahmatal manžel na její narozeninový oslavě!“

„No, a já jsem třeba v pohodě pořád bez ohledu na fázi cyklu“ usmála jsem se na holky. 

„Ty? Vzpomínáš, jak jsi po mně tenkrát hodila moon cup?“ vysměje se mi Gábina (nebyl použitý, pozn. aut.). 

Pak nám to došlo. Pokud máme víkend přežít a nesežrat se, bude to vyžadovat mimořádné dávky diplomacie. A Diplomatica.

Diplomatico se ukázal být jako mocný utěšitel a krotitel estrogenu. První večer jsme díky němu na Parukářce hýřily empatií. Gábina mi dokonce nabídla svůj poslední tampón a zmínka o rakovině prostaty se v konverzaci mihla jen jednou. Byl to super večer, i když jsem v jeho závěru zjistila, že sedím celou dobu na lavičce poseté špendlíky (plody, ne potřebami k šití). Ale jsou situace, kdy máte zářící souhvězdí Velké medvědice nad sebou, u stolu i obtisknuté na zadní části sukně a všichni víte, že přesně tak to má být.

Co by tak nemělo být, je institut kocoviny. 

„A proč se musíme plahočit ještě do Karlína, když máme všechny hlad?“ ptám se logicky v metru. „Nechci jíst grilovanou švestičku umeboshi v hipsterským bistru.“

„Ten Rohanskej ostrov jsi ale vymyslela včera ty“ upřímně mě překvapila Gábina. 

„A když jsme u toho žraní, pamatujete na Alenu z kasťáku? Nechodila na prevenci a představte si, že se jí nádor na čípku prožral do celýho břicha. Dvě malý děti.“ dodala Linda dramaticky.

„Bože, můžeme se na chvíli přestat bavit o těch nádorech? Mám z toho už úzkosti.“ požádám o změnu tématu. 

„Takže ty si nepamatuješ, proč jsme se včera bavily o Rohanským ostrově?“ zeptá se významně vyčítavě Gábina.

„Kontrola jízdenek, vaše jízdní doklady prosím“ ozve se nám za zády. Ten pocit, když kolem sebe po 24 hodinách sebekontroly rozsypete střelný prach a někdo nevinnej do něj hodí zapálenou sirku.

„Jestli to chcete fakt vidět, tak si prostě budete muset počkat!“ zaječí na revizora Gábina a vyhazuje z kabelky vlhčené kapesníky, ibalginy a vložky jako ruční granáty.

„Něco se vám na tý průkazce nelíbí? Myslíte si, že jsem ji padělala, nebo co?“ použiju svou trash metal verzi hlasu a připadám si jako dokladovaná Godzilla.

„Jestli jste si nevšim´, právě tady řešíme něco důležitějšího než vás“, nacpe mu Linda do ruky jízdenku. „Už jste spokojenej? Baví vás tahle práce?“ kopne si ještě do mrtvýho Gábina.

„V pořádku, nashledanou“ uteče nám revizor mezi prsty. Mezi prsty, ve kterých drží Linda včerejší neplatnou jízdenku.

„To je jedno, že si to nepamatuješ“, řekne Gábina.

„Dám si klidně i tu grilovanou umeboshi“, obejmu ji.

„A když jsme u švestek, někdo na panáka slivovice?“ zeptá se Linda.

Zvládly jsme to. Ale pokud si z toho mám vzít nějaký ponaučení, se svou oslavou si stejně radši počkám na synchronizovanou ovulaci.