středa 19. září 2018

Kroužky, co nechceš. Ale tvoje děti jo.


„Až já budu velká, tak svým dětem nebudu nikdy nakazovat, aby chodily na debilní kroužky!“

Psice, 1987

Tohle prohlášení si můžete zasadit mezi letící facku od mámy (tenkrát se matky neřídily webinářem Nevýchovy, ale aktuální emoční potřebou) a kroužek baletu, za který Psice chodila celé jedno pololetí. Mohl to být dokonalý zločin, pokud bychom nežili na Maloměstě, a kdyby máma jednou naši učitelku, fanatickou protivnou ženskou, nepotkala v sámošce a nezajímala se o moje baletní pokroky. Paní Všehrdová tenkrát bezradně pohodila svýma vykloubenýma ramenama a odpověděla mámě, že k ní na hodiny žádná malá Psice nechodí. Vlastně, pokud si hodně osvěží paměť, vzpomíná si na jednu malou Psici na úvodní hodině, kterou už potom nikdy v životě neviděla.

Neviděla jí kvůli tomu, že si malá Psice každý čtvrtek nacpala svůj baletní trikot do pytlíku, aby se nezablátil, pytlík pečlivě přivázala na větev břízy v parku a potom jezdila s klukama na kole z kopečka přes starý pařez jako skokánek. 

Taky bylo období, kdy jsem si máčela plavky v umyvadle a pak ještě jedno mnohem horší období, kdy jsem musela pěstovat krasobruslení. Jediným výsledkem máminých ambicí bylo, že jsem se naučila docela obstojně hrát, což se mi hodilo později v dramaťáku, kam jsem se přihlásila už jako dospělá sama, stejně jako na jógu, improvizaci, flamenco a věci, které baví mě a ne moje rodiče.

Člověk by řekl, že s takhle nabušeným životopisem nevyžádané zájmové činnosti, se vlastně ani nemůže stát, abyste udělali s vlastníma dětma chybu. To je přece úplně jasný, že dáte děti na Skauta (protože hrát si na indiány je super), na dramaťák (protože hrát si na indiány je super) a třeba taky na lakros (protože hrát si na indiány je super). Ať si svoje dětství užijou, ať na ně nikdo nehuláká a nedrezíruje je jak poníky v potemnělým šapitó, to si říkáte, a jste jen krůček od toho, abyste uspořádali seminář osobního rozvoje pro ostatní rodiče, co si pro tohle pochopení teprve musí dojít.

Pak přišel Pižmič a prohlásil, že by rád vyzkoušel kroužek atletiky s Vinckem ze školy. Na první hodině pršelo, malé mokré postavičky kroužily kolečka po staďáku a monotónní zvuk dopadajících dešťových kapek v pravidelných intervalech prořezávala píšťalka trenérky. Chudák, říkala jsem si a nabídla mu po hodině ručník a čaj z termosky. „To bylo super!“ zářil Žmur ještě hodinu po skončení a ukazoval mi doma, jak se dělají angličáky. Dřep-klik-výskok! „Víš co je na tom nejlepší? Že mají tréningy v době, kdy je Skaut. Takže už tam nemusím chodit, hurá! Nechci nosit šátek a hrát divný hry. Už jsem ti říkal, že budou na jaře závody?“

V takový okamžik byste si mohli s úlevou vzpomenout, že máte ještě druhý alternativní dítě. Jenže Čičman chce chodit na balet a ve školce se bez našeho vědomí přihlásila na přijímačky do pěveckého  sboru – a fakt se tam jako jedna z mála dostala. 

Takže v neděli sedíme ve zkušebně s dalšíma třiceti rodičema oblečenýma jako na premiéru nové opery Jonathana Antoine. Páni smoking, dámy malé černé a naše familie uválený věci od smůly a jehličí z předchozího těsně navazujícího výletu do lesa. Sbormistr vypadá na devadesát plus. Jeho projev, co rozzuřeně hřmí na malé sboristky, je stejný bizár, jako když se zhulí střihač z Pixaru a do nejnovější disneyovky o třiceti upištěných princeznách nalepí Hugo Haase z černobílýho filmu. 

Otírám si zpocený dlaně o spodek židličky, když nám všem spílá, že sborový zpěv je odříkání a na děti je potřeba v prvé řadě přísnost. Za nepřítomnost na zkoušce musíte vypisovat propracované omluvenky, který po nás nechtějí ani v korporátu. Podezřívám ho, že má v dirigentský hůlce teleskopickou pušku, kterou za špatně omluvené hodiny a falešné cé holčičky osobně střílí do týlu.

Nevím, jak vy, ale já bych si po téhle dusivé hodince vzala kolo a šla jezdit z kopce přes pařezy. Čičman nadšeně prohlásila, že tam chodit bude a že si máme poznamenat termín prvního koncertu v Rudolfinu – a aspoň jednou se pěkně obléknout. „A učesat, mami!“ Ozvěnu mého bolestného „tssss“ možná slyšíte i přes všechny síťové uzly a firewally, které nás oddělují.

Nejspíš o ty kroužky vůbec nejde. Jenom se mi začínají rýsovat obrysy, jak nás budou za pár let v pubertě vidět naše ambiciózní, angažované a soutěživé děti.

Žmur: „Fotr si zase brnká na kytaru a hraje si na to, že je rocková hvězda?“

ČIčman: „A kde je máma? Na pohotovosti kvůli dalšímu blbýmu triku na koloběžce?“

Žmur: „Loseři. Doufám, že jednou nedopadnu jak oni.“

No co.
Naděje, že se Čičman ještě popsicí, nikdy neumírá!


25 komentářů:

  1. To je dobré:-) Žmurovi fandím, skaut mi taky přijde divnej....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čím ti přijde divnej?

      Vymazat
    2. Přijde mi trochu jako socialistickej pionýr - uniformy, jediný správný názor atd.

      Vymazat
    3. Jojo, chápu. Skaut je v přímý úměře s tím, jaký nafasuješ vedoucí - může být to nej, co si odneseš z dětství, nebo si odneseš absulutní a nezvratitelnou nenávist k celýmu tomuhle spolku:)

      Vymazat
    4. Ve skautu jsem byl. Od roku 1967 do roku 1971. Nelíbilo se mi to. Jsem starej vandrák a čundrák a byl jsem starým vandrákem a čundrákem už tehdy, kdy jsem do skauta vstoupil byv vstoupen. A oni tam na mne s nějakým kolektivismem a disciplinou... Tfuj. Naučil jsem se tam morseovku, kterou už nemumím a nikdy mi k ničemu nebyla. Uzly jsem se naučil i bez skauta. V lese jsem se naučil spát bez stanu i bez skauta. Můj úplně největší zážitek a celoživotní vzpomínka ze skauta je, jak jsme jednou na výletě potkali čundráky, toulající se lesem krůček sun krůček a po povinném pozdravu ahoj jsme se jich zeptali, kam jdou, a oni řekli, že děsně spěchají na vlak. Tehdy jsem získal jistotu: nejsem a nebudu skaut. Jsem a budu takový "spěchající" čundrák.
      Milan

      Vymazat
  2. třeba to nebude mít dlouhého trvání... rád bych tu vzpomněl své kroužkové zkušenosti z dětských let: kroužek "počítače a programování" - 1 návštěva. kroužek "řeckořímský zápas" - cca 10 návštěv. a tím to skončilo, pak už jsem dělal kroužky jen půllitrem na stůl v nejmilejším podniku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řeckořímský zápas! Jsem si jistá, že kdyby to někdo přišel nabízet do školky, tak se Čičman přihlásí i na to, stejně jako na tandemový seskok padákem. Tak uvidíme, jaké kroužky bude Čičman preferovat v dospělosti. Doufám, že to nebudou ty kolem tyče jen v průsvitném spodním prádle!

      Vymazat
    2. Řeckořímskému zápasu se v mládí věnoval můj otec. Prý ho to vcelku bavilo. Krom toho hrával fotbal, nohejbal, v zimě hokej... Zkrátka býval to mládenec sportovně založený a prý i docela všestranný. Nu nepodědil jsem to po něm. :-D

      Vymazat
  3. marně jsem tady hledala na webu tlačítko like :) tak moc se mi to líbilo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. taky marně hledám tlačítko na like mých čtenářů!:)

      Vymazat
    2. Like tu vazne chybi, i u odpovedi...

      Vymazat
  4. Super článek. Pobavilo. :-) Moje dcerka je ještě malá (a všechny ty miminkovská plavča a zpívánky úspěšně bojkotujeme a zpíváme si doma - co jsem na mateřský, nejsem schopná přijít někam včas), ale i tak jsem nedávno přemýšlela nad tím samým. Chodila jsem na piáno, první rok nadšení, ale pak má supermilá učitelka odešla na mateřskou a protože jsem byla holka šikovná, dali mě k té, od které chodí děti na konzervatoře. Od té doby jsem piáno nesnášela. Celých 7 let. Ani přes pláč a protesty, že k ní chodit nebudu, se mi nedařilo přemluvit rodiče, abych tam už nemusela. Dodnes nechápu, proč mě zkrátka nepřihlásili k jiné učitelce. Takže to samé dětem dělat taky nechci, ale co když si nevyberou zrovna nejlíp a sami ještě nepoznají, že je něco špatně?? Prostě jste to vystihla. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sedm let, obdivuju tu výdrž! Jinak myslím, že právě poznají moc dobře, co je špatně, i co je baví. Ale že je budou bavit úplně jiné věci, které třeba u mě spadají do kategorií nočních můr.

      Vymazat
  5. "Za který chodila, nebo na který nechodila", jinak to nedává smysl.
    Nic bych neřekla kdybyste to neměla ještě zvýrazněno.
    R.K.

    OdpovědětVymazat
  6. Hahaha! Děti si vždycky vyberou způsob, jak nás pře... eh... překvapit ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Hehe... já za sebou mam takhle v útlym mládí volejbal, fotbal, karate a turisťák. Ani jedno netrvalo nijak dlouho. Na sporty sem byl dřevák (později se světlou výjimkou těžké atletiky; s koulí jsem dovedl mrsknout vcelku daleko, jen z tý techniky tělocvikář pravidelně padal do depresí) a na turisťáku jsem si nějak nesed s vedoucíma.

    OdpovědětVymazat
  8. Quanti: Jo! Ale to nejvíc žůžo období přijde za pár let, až si budou vybírat extravagantní oblečení, kapely a partnery:)

    Galahad: Se sportovním dřevákem si ráda podám ruku. Já teda byla dřevěná i na těžkou atletiku, třeba tu kouli jsem si na gymplu házela spíš na nohy, nebo za sebe. Uměla jsem rychle běhat a rychle se schovat, ale nevím, jestli se z toho dá vytěžit přímo nějaká sportovní disciplína;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti k tomu rád dám příležitost :-)
      S rychlym běhánim ti ale neporadim, o tom nic nevim. Ale zkus se zeptat v Keni ;-)

      Vymazat
  9. To vypadá jako důležit článek! Nejen že je skvělej, ale i ten obsah a nastolená zvědavost, jak to bude dál. Jaké kroužky ještě přijdou. A jak nakonec děti až budou v pubertě, budou dávat kamarádům hrdě k lepšímu, jak máma chodila za balet! To se vsadím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti nevím, jestli budou v pubertě zmiňovat cokoliv ve spojitosti s rodiči s hrdostí. Já jsem si v pubertě myslela, že mám nejstrašnější a nejtrapnější rodiče nejen v naší ulici, ale celým vesmíru a trvalo mi dost dlouho z toho prozřít. Takže pokud funguje karma, zasloužím si to:)

      Vymazat
  10. Skaut je nejlepsi! Prisli k nam do tridy a ja nemela zadnou partu, tak jsem se chytla tehle. Petr je z toho porad nesvuj.
    kulida

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě, ono je to o té partě. Ta je klíčová na to, aby děcku nevadilo, že s nimi bude trávit víkendové výpravy a letní tábory, to vše ve značném diskomfortu.

      Vymazat
  11. Naše děti jsme furt cpali na nějaké kroužky. Aby neseděly u počítače, aby se nechytly špatný party...
    Ale nikdy proti jejich vůli. Vždy jsme jim nabídli celý seznam, ať si vyberou. A když si kluci vybrali špatně, klidně to mohli změnit. Ale kroužek za kroužek - nikdy ne za nicnedělání.
    Velmi se nám to osvědčilo.
    Ovlivnilo to výběr jejich studijních oborů, ovlivnilo to jejich dnešní profese a práci. Stále na to vzpomínají. A stále z toho těží. Jsem moc rád, že jsme to tak dělali. Bylo to moc dobře.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní jako prověřený a funkční systém, díky:)

      Vymazat