Kroužky, co nechceš. Ale tvoje děti jo.

„Až já budu velká, tak svým dětem nebudu nikdy nakazovat, aby chodily na debilní kroužky!“

Psice, 1987

Tohle prohlášení si můžete zasadit mezi letící facku od mámy (tenkrát se matky neřídily webinářem Nevýchovy, ale aktuální emoční potřebou) a kroužek baletu, za který Psice chodila celé jedno pololetí. Mohl to být dokonalý zločin, pokud bychom nežili na Maloměstě, a kdyby máma jednou naši učitelku, fanatickou protivnou ženskou, nepotkala v sámošce a nezajímala se o moje baletní pokroky. Paní Všehrdová tenkrát bezradně pohodila svýma vykloubenýma ramenama a odpověděla mámě, že k ní na hodiny žádná malá Psice nechodí. Vlastně, pokud si hodně osvěží paměť, vzpomíná si na jednu malou Psici na úvodní hodině, kterou už potom nikdy v životě neviděla.

Neviděla jí kvůli tomu, že si malá Psice každý čtvrtek nacpala svůj baletní trikot do pytlíku, aby se nezablátil, pytlík pečlivě přivázala na větev břízy v parku a potom jezdila s klukama na kole z kopečka přes starý pařez jako skokánek. 

Taky bylo období, kdy jsem si máčela plavky v umyvadle a pak ještě jedno mnohem horší období, kdy jsem musela pěstovat krasobruslení. Jediným výsledkem máminých ambicí bylo, že jsem se naučila docela obstojně hrát, což se mi hodilo později v dramaťáku, kam jsem se přihlásila už jako dospělá sama, stejně jako na jógu, improvizaci, flamenco a věci, které baví mě a ne moje rodiče.

Člověk by řekl, že s takhle nabušeným životopisem nevyžádané zájmové činnosti, se vlastně ani nemůže stát, abyste udělali s vlastníma dětma chybu. To je přece úplně jasný, že dáte děti na Skauta (protože hrát si na indiány je super), na dramaťák (protože hrát si na indiány je super) a třeba taky na lakros (protože hrát si na indiány je super). Ať si svoje dětství užijou, ať na ně nikdo nehuláká a nedrezíruje je jak poníky v potemnělým šapitó, to si říkáte, a jste jen krůček od toho, abyste uspořádali seminář osobního rozvoje pro ostatní rodiče, co si pro tohle pochopení teprve musí dojít.

Pak přišel Pižmič a prohlásil, že by rád vyzkoušel kroužek atletiky s Vinckem ze školy. Na první hodině pršelo, malé mokré postavičky kroužily kolečka po staďáku a monotónní zvuk dopadajících dešťových kapek v pravidelných intervalech prořezávala píšťalka trenérky. Chudák, říkala jsem si a nabídla mu po hodině ručník a čaj z termosky. „To bylo super!“ zářil Žmur ještě hodinu po skončení a ukazoval mi doma, jak se dělají angličáky. Dřep-klik-výskok! „Víš co je na tom nejlepší? Že mají tréningy v době, kdy je Skaut. Takže už tam nemusím chodit, hurá! Nechci nosit šátek a hrát divný hry. Už jsem ti říkal, že budou na jaře závody?“

V takový okamžik byste si mohli s úlevou vzpomenout, že máte ještě druhý alternativní dítě. Jenže Čičman chce chodit na balet a ve školce se bez našeho vědomí přihlásila na přijímačky do pěveckého  sboru – a fakt se tam jako jedna z mála dostala. 

Takže v neděli sedíme ve zkušebně s dalšíma třiceti rodičema oblečenýma jako na premiéru nové opery Jonathana Antoine. Páni smoking, dámy malé černé a naše familie uválený věci od smůly a jehličí z předchozího těsně navazujícího výletu do lesa. Sbormistr vypadá na devadesát plus. Jeho projev, co rozzuřeně hřmí na malé sboristky, je stejný bizár, jako když se zhulí střihač z Pixaru a do nejnovější disneyovky o třiceti upištěných princeznách nalepí Hugo Haase z černobílýho filmu. 

Otírám si zpocený dlaně o spodek židličky, když nám všem spílá, že sborový zpěv je odříkání a na děti je potřeba v prvé řadě přísnost. Za nepřítomnost na zkoušce musíte vypisovat propracované omluvenky, který po nás nechtějí ani v korporátu. Podezřívám ho, že má v dirigentský hůlce teleskopickou pušku, kterou za špatně omluvené hodiny a falešné cé holčičky osobně střílí do týlu.

Nevím, jak vy, ale já bych si po téhle dusivé hodince vzala kolo a šla jezdit z kopce přes pařezy. Čičman nadšeně prohlásila, že tam chodit bude a že si máme poznamenat termín prvního koncertu v Rudolfinu – a aspoň jednou se pěkně obléknout. „A učesat, mami!“ Ozvěnu mého bolestného „tssss“ možná slyšíte i přes všechny síťové uzly a firewally, které nás oddělují.

Nejspíš o ty kroužky vůbec nejde. Jenom se mi začínají rýsovat obrysy, jak nás budou za pár let v pubertě vidět naše ambiciózní, angažované a soutěživé děti.

Žmur: „Fotr si zase brnká na kytaru a hraje si na to, že je rocková hvězda?“

ČIčman: „A kde je máma? Na pohotovosti kvůli dalšímu blbýmu triku na koloběžce?“

Žmur: „Loseři. Doufám, že jednou nedopadnu jak oni.“

No co.
Naděje, že se Čičman ještě popsicí, nikdy neumírá!