Když přes vás proletí zadní sklo

a Chuck Norris bledne závistí

Když jsem byla minulý týden naposled na špatným místě ve špatnej čas, tak jsem si na pracovní stůl rozlila půllitr čaje, který na koberci pod ním nechal trvalý cejch ve tvaru a barvě kaluže moči – a myslela jsem si, že mám do konce týdne vybráno. Pche!

Ve čtvrtek jsme se odjeli rozloučit s prázdninami do Maloměsta. Jestli můžu předbíhat – a pokud ne, tak s tím stejně nic nenaděláte, protože se právě chystám vykecat vám pointu hned na začátku: rozloučila jsem se hlavně s bezstarostným cestováním autobusem.

Takže ve dvě odpoledne nasedáme s dětmi na zadní sedadla fešného autobusu Arriva na Černým mostě. Autobus i řidič byli nadprůměrně příjemní a nesmrděli po zapomenutým chlebu s paštikou, ani pasivní agresivitě k pasažérům. Příliš mnoho dobrých znamení najednou, pokyvuje teď můj vnitřní kritik.

V pátek se ale ještě žádná paranoia nekonala, takže jsme se usádlili s dětskými časopisy a mobilem a nevěnovali pozornost cestě. Stejně jako řidič kamiónu za námi. Nemůžu tedy potvrdit, zda se začetl do napínavýho článku v Abíčku, ale můžu vám říct, co se stalo v zúžení na sedmém kilometru. Ono toho stejně nebude moc, protože si milosrdně pamatuju jen jediný záblesk vzpomínky.

Strašná rána. Podívám se instinktivně na děti, mezi námi prolétají střepy jako roje malých meteoritů. Začátek a konec, jako by se ta vteřina zastavila čas a natáhla se na nepřirozeně dlouhý časový úsek, během kterého bylo úplné ticho. Zvuk naskočil až pak. Strašný řev. Pochopím, co se stalo – do zadku autobusu nakouřil kamión a vysypalo se na nás celý zadní okno. Ale nevím, co je dětem. Žmur vypadá v pohodě, Čičman po ruce a na hlavě teče krev, beru je za ruce, běžíme ven. Jo, jsme celý, kývu na řidiče. Hlavně rychle ven.

Čí je sakra ta krev?

Teprve tam si uvědomuju, že většina řezných ranek od střepů je na mých rukou a děti s nimi víceméně jen barvím na červeno. Uf, Čičman má jen jednu malou na ruce a ve vlasech. Žmur je vyděšený, ale bez škrábanců. Mám je na klíně, přede mnou se vrší vody, kapesníky a ubrousky jako humanitární sbírka od ostatních cestujících. Jedna paní se narazila při pádu do zad, jinak nikdo nic.

V sanitě se zpřítomňuju. Dva záchranáři se skvělým smyslem pro humor a to nejlepší – máme jen pár náplastí a Čičman jemně odstraní střep ze spojivky. Bez následků. Utírám si střepy z celého těla. Ty drobné mám i na řasách, obočí, tvářích. Vypadám jako ozdoba na vánoční stromeček, jak konstatuje Žmur. Hurá, Žmur vtipkuje! Celým tělem mi kromě adrenalinu začíná pulsovat obrovská úleva a vděčnost. Dali jsme to!

Už jste si někdy zkoušeli neprůstřelnou vestu?

Zbylé tři hodiny, než se k nám proklestil náhradní autobus, jsme trávili po záchranných složkách. Pro děti je tenhle sranec vstupenka k exkluzívní možnosti prolézt a prohrabat auta hasičů a policajtů včetně všech tajných kastlíků a vybavení.

Co si z toho Psice vzala?

Na zadní sedadlo autobusu už mě nedostanete. Oprava, do autobusu už mě teď minimálně nějakou tu dobu nedostanete.

Všechny ty mega důležité věci, které v duchu podezříváte, že jsou sračky: jsou, tramtaradá, doopravdy sračky! Článek do práce počkal na pondělí, temperky do školy počkají na úterý. Hlavní je, že do té práce a školy má kdo jít, ne?

O hasičích už jsem to věděla už dávno, ale i obecně nepopulární policajti mohou být empatické lidské bytosti ochotní nabídnout velkou pomoc za skromné „to přece nic nebylo“. Bylo. Mimochodem, stejně bych na ně musela později změnit názor, protože po pátku se Pižmurovo rozhodnutí dát se k policii stalo pevným rozhodnutím.

Kamiony: Snažím se nehodnotit a nesoudit, ale je to čím dál těžší. Za celé tři hodiny nepřišel řidič kamiónu lidem z autobusu ani jednou říct pardon, podělal jsem to, mrzí mě to. Už předtím jsem byla na dálnici svědkem pár akrobatických kousků, při kterých vám zůstává rozum stát. Myslím, že na řidičák na kamion by se měly dělat psychotesty, stejně jako na zbroják a samostatný jízdní pruh k tomu.