pondělí 3. září 2018

Když přes vás proletí zadní sklo


a Chuck Norris bledne závistí

Když jsem byla minulý týden naposled na špatným místě ve špatnej čas, tak jsem si na pracovní stůl rozlila půllitr čaje, který na koberci pod ním nechal trvalý cejch ve tvaru a barvě kaluže moči – a myslela jsem si, že mám do konce týdne vybráno. Pche!

Ve čtvrtek jsme se odjeli rozloučit s prázdninami do Maloměsta. Jestli můžu předbíhat – a pokud ne, tak s tím stejně nic nenaděláte, protože se právě chystám vykecat vám pointu hned na začátku: rozloučila jsem se hlavně s bezstarostným cestováním autobusem.

Takže ve dvě odpoledne nasedáme s dětmi na zadní sedadla fešného autobusu Arriva na Černým mostě. Autobus i řidič byli nadprůměrně příjemní a nesmrděli po zapomenutým chlebu s paštikou, ani pasivní agresivitě k pasažérům. Příliš mnoho dobrých znamení najednou, pokyvuje teď můj vnitřní kritik.

V pátek se ale ještě žádná paranoia nekonala, takže jsme se usádlili s dětskými časopisy a mobilem a nevěnovali pozornost cestě. Stejně jako řidič kamiónu za námi. Nemůžu tedy potvrdit, zda se začetl do napínavýho článku v Abíčku, ale můžu vám říct, co se stalo v zúžení na sedmém kilometru. Ono toho stejně nebude moc, protože si milosrdně pamatuju jen jediný záblesk vzpomínky.

Strašná rána. Podívám se instinktivně na děti, mezi námi prolétají střepy jako roje malých meteoritů. Začátek a konec, jako by se ta vteřina zastavila čas a natáhla se na nepřirozeně dlouhý časový úsek, během kterého bylo úplné ticho. Zvuk naskočil až pak. Strašný řev. Pochopím, co se stalo – do zadku autobusu nakouřil kamión a vysypalo se na nás celý zadní okno. Ale nevím, co je dětem. Žmur vypadá v pohodě, Čičman po ruce a na hlavě teče krev, beru je za ruce, běžíme ven. Jo, jsme celý, kývu na řidiče. Hlavně rychle ven.

Čí je sakra ta krev?

Teprve tam si uvědomuju, že většina řezných ranek od střepů je na mých rukou a děti s nimi víceméně jen barvím na červeno. Uf, Čičman má jen jednu malou na ruce a ve vlasech. Žmur je vyděšený, ale bez škrábanců. Mám je na klíně, přede mnou se vrší vody, kapesníky a ubrousky jako humanitární sbírka od ostatních cestujících. Jedna paní se narazila při pádu do zad, jinak nikdo nic.

V sanitě se zpřítomňuju. Dva záchranáři se skvělým smyslem pro humor a to nejlepší – máme jen pár náplastí a Čičman jemně odstraní střep ze spojivky. Bez následků. Utírám si střepy z celého těla. Ty drobné mám i na řasách, obočí, tvářích. Vypadám jako ozdoba na vánoční stromeček, jak konstatuje Žmur. Hurá, Žmur vtipkuje! Celým tělem mi kromě adrenalinu začíná pulsovat obrovská úleva a vděčnost. Dali jsme to!

Už jste si někdy zkoušeli neprůstřelnou vestu?

Zbylé tři hodiny, než se k nám proklestil náhradní autobus, jsme trávili po záchranných složkách. Pro děti je tenhle sranec vstupenka k exkluzívní možnosti prolézt a prohrabat auta hasičů a policajtů včetně všech tajných kastlíků a vybavení.

Co si z toho Psice vzala?

Na zadní sedadlo autobusu už mě nedostanete. Oprava, do autobusu už mě teď minimálně nějakou tu dobu nedostanete.

Všechny ty mega důležité věci, které v duchu podezříváte, že jsou sračky: jsou, tramtaradá, doopravdy sračky! Článek do práce počkal na pondělí, temperky do školy počkají na úterý. Hlavní je, že do té práce a školy má kdo jít, ne?

O hasičích už jsem to věděla už dávno, ale i obecně nepopulární policajti mohou být empatické lidské bytosti ochotní nabídnout velkou pomoc za skromné „to přece nic nebylo“. Bylo. Mimochodem, stejně bych na ně musela později změnit názor, protože po pátku se Pižmurovo rozhodnutí dát se k policii stalo pevným rozhodnutím.

Kamiony: Snažím se nehodnotit a nesoudit, ale je to čím dál těžší. Za celé tři hodiny nepřišel řidič kamiónu lidem z autobusu ani jednou říct pardon, podělal jsem to, mrzí mě to. Už předtím jsem byla na dálnici svědkem pár akrobatických kousků, při kterých vám zůstává rozum stát. Myslím, že na řidičák na kamion by se měly dělat psychotesty, stejně jako na zbroják a samostatný jízdní pruh k tomu.



24 komentářů:

  1. Fuuuj, notyvole, hurá, jste v pořádku!
    Jsem zvědavá, kdy zas sedneš do autobusu a kdy se tohle stane časem polozapomenutou historkou bez zvláštního dopadu (natož stresujícího).

    OdpovědětVymazat
  2. střepy přinášejí štěstí! tedy snad kromě střepů ve spojivkách, fuj, tady moje oční fobie pracuje na plné obrátky.

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem hrozně ráda, žes nám to mohla napsat! Fakt. Díky bohu, že jste celí a nezraněný. Je skvělý číst, že existují empatičtí policisté. (Měli pro děti medvídky? To jsem slyšela mají někde v zahraničí a připadá mit o skvělá věc).
    kulida

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to bylo hustý....
    Mimochodem, já si kousky skla občas odněkud vyndám ještě teď, po 11 letech od nehody:-(

    OdpovědětVymazat
  5. Jsem ráda, že jste v pořádku!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc všem!

    Liška: Na to jsem taky zvědavá. Začíná dramaticky ubývat dopravních prostředků, ve kterých se cítím komfortně (nebo na který mám nepropadlej řidičák...:)

    lobo: No zrovna tuhle mám taky. To už jsou lepší ty v zadku...

    kulida: Medvídky neměli, ale určitě to v Česku funguje - kamarádka měla před časem nehodu a děti dostali plyšáky od hasičů.

    Sejra: Hustý! A já doufala, že je to snad poslední dávka, když jsem si včera před praním vytřepala z kapes sukně hrst střepů.

    Hapla: Jsme, děkuju!

    OdpovědětVymazat
  7. Tak to je drsný teda. To musel bejt hroznej šok. Ale, haha, pobavilo mě ta zmínka sraček. Je to pravda a člověk si to těžko uvědomí, když se mu nic neděje.
    Přeju hodně zdaru a policii zdar:D!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně. O sračkách to člověk jen tak mlhavě tuší, ale pořád může mít nějakou naději, že jde o skutečně důležité věci - dokud nemá srovnání:)

      Vymazat
  8. Můj tatínek nebožtík říkával: na posraného i hajzl spadne. V průběhu života jsem zjistil, že měl pravdu. Takže když se mně stane něco špatného, začnu si vždy dávat velký pozor, protože může přijít ještě větší rána.
    ---
    Jednou se mi stalo, že mi špunt ze šampáňa udeřil do brýlí. Ještě po týdnu mi z oka vyndávala očařka střípky jehlou. Děsivý zážitek. Skla se velice bojím - kdyby už ve starověku, kdy bylo objeveno, existovaly okresní inspektoráty práce, nikdy by výrobu a užívání skla nedovolily. Mimořádně nebezpečný materiál je to.
    ---
    A řidiči kamionů? Dřív to dělávali muži, kteří si řidičák na náklaďák udělali na vojně. Tam dostali opravdu tvrdý výcvik. V nejnáročnějších možný podmínkách. A uměli to a dokázali se tím živit celý pracovní život a nehody zas tak moc často nemívali.
    Dnes nějaký nezaměstnaný kluk si udělá za šest týdnů a šedesát tisíc řidičák a vyfasuje kozla a krávu i s návěsem a se svými apkami v mobilu vyrazí na silnici...
    Milan
    P.S. Ještě, že Vám to tak dobře dopadlo. Někdo tam nahoře Vás má asi rád.

    OdpovědětVymazat
  9. Prokristapána, fuj!!! Úplně jsem si vzpomněla na ten vtip, co proletí broučkovi hlavou při nárazu na čelní sklo... a jsem fakt ráda, že jste skončili jen jako ozdoby na stromeček.

    OdpovědětVymazat
  10. Milan: Taky se skla bojím - nějak na něj mám smůlu už od dětství (kdo šlápne bosou nohou na jediný střep široko daleko na zahradě, ve školce, na koupališti etc. - jo, jsem to já...). Ale tohle byl skleněný majstrštyk!

    Quanti: To se nenech vůbec pobízet, co tomu broučkovi prolétne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo :) myslela jsem, že všichni znají, promiň Psice.

      Vymazat
  11. U příliš mnoha dobrých znamení jsem si bezděky vzpomněl na Anthonyho Hopkinse v opusu A Bridge too far, kde na něčí veselé "Nothing's wrong." odpověděl "That's exactly what IS wrong."
    Hlavně, že jste všichni celý. Osobně se nebojim ani šéfa. ale z představy, že by se něco stalo některýmu mláděti, se sypu na počkání zcela bez vyzvání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to taky. Snažím se ale na míře strachu o ně dlouhodobě pracovat, protože to uteče rychle - a jestli budou mít pubertu jako já a M., tak začnu a) věřit na karmickou mstu b) bych skončila na Neurolu, pokud bych se o ně stresovala stejně jako teď.

      Vymazat
    2. Co jsem dělal v pubertě jsem úspěšně rozpustil v četných kocovinách, které jsem od těch dob až dodnes nalovil. No, to jsem si trošku zapřeháněl. Ale i při mnohem střízlivějším přístupu mi přijde, že to je jeden z těch racionální úvahou podložených běsů, s kterými se člověk může nějakou další racionální úvahou vyrovnat. Minimálně přeci fakt, že máme děti, znamená, že jsme tu pubertu přežili, ne?
      Jenže vedle tohohle se člověku občas připomenou nějaký strachy iracionální, na který jsem krátkej. A možnost, že mi je v zájezdnim autobuse rozmázne maďarskej kamion, jehož řidič si místo soustředěnýho řízení stříhal nehty na nohou, přesně do týhle sorty osobních běsů patří.

      Vymazat
    3. Jo, tyhle iracionalni besy presne znam. Krome magora za volantem kamionu mezi my oblibeny patri uchyl jako vedouci skautu (alternativne uchyl v parku), pad z okna a pak jednoduse to, ze mi decko nekde zmizi a uz ho nikdy neuvidim. Vubec mi prijde, ze se malo pise o tom, ze rodicovstvi v cloveku zapne program "strach" - ja jsem se byla schopna v bezdetnym obdobi toulat ve tri rano po tmavych ulickach Prahy se sluchatkama na usich, ani jsem nemrkla. Kdyby to byl aspon strach jen o ne - ale ja se podelane bojim i o sebe, protoze nemuzou v tak mladem veku zustat bez matky, zejo. Nekdy si ta sama sebou nastavena omezeni uvedomuju min a nekdy me straslive stvou. Tak hlavne ze je podle obecne uznavanych vzorcu, prirucek a reklam na prostredky proti skvrnam to rodicovstvi takova ta bezva jizda na cerealiich pro spokojena briska a pocit naplneni, ze?;)

      Vymazat
    4. Pád z okna mi vůbec nepřipomínej. Asi dva roky nazpátek sundavala žena mladýho z parapetu v kuchyni. Párkrát se mi o tom pak zdálo a to jsem u toho ani nepotřeboval bejt. Nechci vědět, co za randál to muselo udělat v hlavě manželce... :-/

      Vymazat
  12. Ježišikriste. Tak ještě že to tak dopadlo!!

    OdpovědětVymazat
  13. I o tech xxx tydnu pozdejc mi z ty historky beha mraz po zadech. Pripojuju se k rade s fobii. Jen u dvou mist na tele mi naskakuje husina pri predstave zraneni. Jedna z nich jsou oci. Jesteze to dopadlo takhle.

    OdpovědětVymazat
  14. Aranel, Ywain: Děkuju, zpětně nezanechalo následky, ani noční můry. Jen mi zbyla na ruce fešná řezná jizva na památku. Ale to je furt lepší suvenýr, než střep v oku;)

    OdpovědětVymazat
  15. Řidiči kamionů dělají psychotesty. Ale nejspíš jen ti naši... Když mi můj chlap líčí,jake exponáty z východu maji na firmě,jen žasnu. Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivčo, nechci je házet do jednoho pytle. Ale bohužel na průser stačí jen jediný blb na silnici v nesprávném okamžiku a kamióny jsou díky velikosti zbraň hromadného ničení:(

      Vymazat
  16. Myslím, že dřív se ty psychotesty dělávaly a rozhodně by měly zase, protože to, co vídávám na dálnicích, především od polských kamiónů, není nic jinýho, než pocit nesmrtelnosti získaný z faktu, že "tvl, mám větší auto".

    Budete to řešit nějak dál? Jaký postih má řidit? Ve mně by asi strašně hlodalo, že se sice skoro nic nestalo, ale do prdele MOHLO.

    OdpovědětVymazat