Nejdivnější kšefty v Praze II.: Pro Ecclesia Catolica

Kde shánět narozeninový dárek pro oslavence, kterému bude 33 let a uzřeli jste společně mariánské zjevení?

Pravděpodobně nepatříte do zástupu čtenářů s okousanými nehty, které sžírá stejný problém a připadáte si trochu nepatřičně – dnes už dokonce hned za perexem. Jde to s tou úrovní dolů. Ale nikdy nevíte, kdy si to vybere zrovna vás.

Mně byla jasná jen jedna věc: Houbičovy letošní narozeniny už nestrpí další růžové Bentley, další vydraženou láhev šampaňského z Titanicu, ani další kožich z čerstvě narozených tuleních mláďátek. Je potřeba přitlačit na pilu a tak jsem navštívila obchod, u kterého bych ještě před pár lety jen nevěřícně zírala do výlohy a plně tím saturovala týdenní potřebu vidět něco děsivějšího, než dědečkova sádrového jelena ve skoku. Kšeft, u kterého byste předpokládali, že na něm visí moje přeškrtnutá fotka – ale i tu jsem marně hledala, proto jsem se osmělila a vstoupila dovnitř.

Možná jste si společně se mnou představovali, že do obchodu s liturgickými předměty a pražskými jezulátky zabloudí tak maximálně duch svatý, který zlomyslně práskne dveřmi, když se větrá, protože to vedoucí zase přehnal s kadidlem. Chyba. V katolictví je před Velikonocemi narváno a vám je přiděleno nuzné místo na konci fronty, kde vás ty ječivé báby vepředu napíchnou na zrezavělé hřebíky, co trčí J.Káčkovi z nártů. Nechat se před návštěvou přeočkovat na tetanus je zde nanejvýš rozumné doporučení. Ale pro nejlepší narozeninový dárek se musí trpět a moje odhodlání posílila i radost dětí, které se spontánně rozběhly k soškám svatých. „Hustý, smrtka krade dítě!“, komentuje Žmur s figurku na dlani a chvíli to vypadá, že odejdeme i se svatým Antoníčkem z Padovy. Báby se křižují a prodavačka utne hovor nad čerstvou zásilkou z Vatikánu a na poměry dost nekřesťansky a úsečně se ptá, čím poslouží.  „No…já bych ráda…“ začnu zdlouhavě a babkám napětím praskají žilky v očích „…sošku panenky Marie Sedmibolestné!“ házím trumf na pult. Báby uznale pokývají. Jsem jejich.

Prodavačka přede mnou staví špalír panen Marií. Teprve když jsme v půlce třetí řady, aplikuji cenový filtr. Obsluhující začne tikat nosoretní rýha a mariánská promenáda prořídne na pár kusů s obličejem natisknutým o pár milimetrů šejdrem. Buď vznikly až na konci 48hodinové směny nezletilých bangladéšských dělníků, nebo vedoucí špatně nastavil 3D tiskárnu. Zbytek Marií prodavačka s temným duněním vykazuje na jejich původní místa do regálu.

„Tahle je nerozbitná, ideální pro děti“ radí prodavačka a s tikající rýhou kouká do strany na Žmura, jestli nemá Antoníčka v kapse, případně v kapse a ještě na střepy. „Já ji nemám pro děti“, odvětím popravdě, čímž se nastolí v zásadě dvě možnosti: mám ji pro babičku, nebo na hřbitov. „Tahle je omyvatelná a nevybledne“ chytá se prodavačka jistoty, protože zamatlat a odbarvit ji lehce může živá i mrtvá babička.

„Vezmu si tuhle“ podávám jí k úlevě nás všech sošku, která má zornice natištěné až těsně na konci bělma, takže působí velmi potměšilým dojmem. Téhle by to prostě Josef fakt nevěřil. A přidávám sirky s Ježíšem Kristem se svatozáří ze třpytek, vždyť vám říkám, že v tom obchodě mají poklady a já už se dostávám mimo racionální nákupní chování. Ale dřív než se dostaneme k podpultovkám jako je kulička ušního mazu svatého Ignáce, nebo Mikulášovo kuří oko, se báby zase začnou přetahovat o čerstvé kříže z Vatikánu v akci a rázem ztrácím pozornost personálu.

P.S. Panenka Maria Potměšilá měla obrovský úspěch. Houbič ji přidal k sošce Buddhy do zenové zahrádky na poličce. Ještě ten večer jsem pochopila, proč je lepší ta nerozbitná. Ale už taky vím, proč by byla úplně nejlepší ta omyvatelná. Vedle Buddhových bonsají je totiž jezírko.

Nejdivnější kšefty v Praze I.: Nanoantik