Životní dílo pana Tapetky

 

Nesnáším hovory o rekonstrukcích. Nesnášíme je s Emem oba. Zhruba od třicítky se začalo tohle téma ve společnosti vyskytovat nezdravě často – spolu s tématem těhotenských ultrazvuků a tipů, jak uspávat děti za pomocí fénu nebo vysavače.

„Bavit se o barvě kachliček? Nikdy!“ opakovali jsme si s Emem, když jsme se překřikovali v intelektuální debatě s puštěným fénem nad usínajícím Žmurem, na něhož stejně fungovala jediná praktika – svázat ho do napevno do deky po vzoru filipínských pašeráků opic.

Když jsme kupovali Byt, bylo to bydlení v zachovalém stavu. Popravdě vůbec nechápu, co se s ním stalo od konce srpna, co jsme ho na prohlídce viděli naposled, do chvíle, kdy jsme po dvou měsících převzali klíče. Ten byt za dva měsíce zestárl o dvacet let.

Na konci srpna jsme viděli prostorné pokoje, balkon a velkou kuchyni. Hodně světla a okna jih, což je pro městského zahradníka jako vystoupat na horu Říp a prohlásit tuhle zem za svou.

Na začátku listopadu jsme Byt rozechvěle odemkli a vstoupili do prostoru hniloby, zapušilosti a zkázy. Kuchyňská linka, která byla ještě koncem srpna „docela dobrá“ aktuálně vypadá jako mastná a rozvrzaná kuchyňka z dělnické kolonie počátku století. Po otevření skříněk se mi naskytl pohled na skleničky od hořčice a porcelánové pítko z Mariánských lázní. A tapety. Což ve mně okamžitě vzbudilo podezření. V tomhle bytě žil tapetář! 

Vyběhli jsme s Emem do chodby a zkontrolovali vestavěné skříně. Vytapetované. Pak se Em přidržel zdi a zůstal mu v ruce kousek tapety s nátěrem barvy. Tapetofil postupně polepil komplet celý byt a evidentně měl z téhle guilty pleasure sám tak trochu černý svědomí, takže to po sobě zamaloval Primalexem. Prosím vás, jestli máte někdo podobnou úchylku na papír, nedělejte to. Lepte si tapety třeba do deníčku nebo se v nich válejte nazí. Protože časem umřete, děti prodají váš byt a vaše slastný chvilky s lepidlem si odserou úplně nevinný lidi, co vědí, že papír patří do sešitu a do toaleťáku, tečka. Konec ponaučení.

Druhá věc jsou tedy řemeslníci. My máme s Emem obě ruce levý, hodící se tak maximálně na rituální strhávání tapet. Prostě si sami neuděláme podlahy ani elektrický rozvody, ani kdyby se nám za to vysmívala stovka kolegů s chybějícími články prstů. Mimochodem „jak si udělat svépomocí elektrické rozvody“ je frekventovaný dotaz na Google, což mě upřímně vyděsilo. Už nikdy na návštěvě v neprověřeným bytě nebudu sama sahat na vypínač.

Jana mi k tématu rekonstrukce a řemeslníků prozradila, že rekonstrukce spolykala o 50 % větší budget a půl roku bydlení v rozbouraném squatu. To mi připadá stejně bizarní historka jako nosit dítě v břiše tři roky. Úplně vidím tu partu zevlů, co se po místnosti pohybují na způsob astronautů ve volném vesmíru okolo Appola 13. Nebo v půlce pokládky lina jednoduše usnou a probudí se za několik světelných let s neurčitou vzpomínkou na to, jak se vlastně octli v tomhle bytě.

„Naši řemeslníci jsou dostihoví koně“ napsala jsem na to Janě hrdě. Uznávám, víc namyšleně, než zasluhoval neurozený původ našich plnokrevníků na free stránkách nabízejících řemeslníky jako spotřební zboží. Přesto jsem z nich měla radost – splňovali definici řemeslníka a byli ochotní přijít dřív než v létě (což jen potvrzuje mou teorii o tom, že většina řemeslníků trpí alespoň částečnou poruchou gravitace a chorobnou spavostí).

Dokonce se nám podařilo smluvit schůzku s podlahářem, elektrikářem a malířem na stejný čas, což bylo dnes v 11. Byli jsme s Emem napjatí jak před rande naslepo. Budeme si spolu rozumět? Co když nám naslibují modrý z nebe, a pak nás nechají bez rozloučení uprostřed holobytu? Nevyděsí je trosky zbylé z kuchyňské linky, které s nepříjemnou naléhavostí připomínají vybombardované krematorium po útěku esesáků z Osvětimi?

A musím dodat, že jsem na svůj instinkt dostihového sázkaře hrdá. Všichni vypadali sympaticky a taky, že se orientují. K našemu smutnému prozření snad až moc.

„Koukejte, v každém pokoji máte podlahu úplně v jiné výšce“ ukazuje nám podlahář a já žasnu. Jak je ksakru možný, že jsme tohle neviděli na první pohled?

„Panebože, to je strašná prasárna. Dyk to mohlo někoho zabít.“ křižuje se elektrikář nad rozvody a vypínačem, co smutně bimbá na konci čouhajícího drátu.

Malíř přišel jako poslední. Záměrně jsme ho zdržovali ve výtahu a říkali mu vtipy, aby přišel na veselejší myšlenky, ještě než ho seznámíme s životním dílem pana Tapetky. Malíř byl od přírody tichý a introvertní člověk a zapřísáhl se, že už viděl podle svých vlastních slov všechno a neuteče nám.

Když jsme ho s poplácáním po ramenou pustili na prohlídku místností, uslyšeli jsme z obýváku tichý nářek. „Pět vrstev tapety, stíral si malíř ledový pot z čela. "A to ještě kdoví, co bude pod tím.“

Pod tím může být úplně cokoliv, včetně autoportétu pana Tapetky vyvedeného v oleji. Při časových odhadech jsem začala chápat, že řemeslnické časové jednotky začínají na týdnech, měsících a letech. Nikoliv na hodinách a dnech. 

A taky proč se Gaudího chrám Sagrada Familia staví od roku 1882 a stále ještě není hotový. Problém vidím jen v tom, že náš současný pronajímatel žije ve standardní časové realitě tříměsíční výpovědi. Dostihy právě začínají.