Mám ho tam zas

 

Lidi se dělí v zásadě na dva typy – buď ho máte, nebo ne. Řeč je o herpes viru, a že jste ještě neměli opar, ještě neznamená, že můžete z kola ven. Tenhle prohnanej vetřelec se může roky schovávat ve vašich nervových gangliích, trpělivě si počkat na tu nejnevhodnější chvíli, a pak z vás vystrčí odporné mokvající puchýře. Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Dnešní post bude z cyklu můj boj s nemocí.

Můj první opar se mi objevil v době, kdy jsem jezdila přes Prahu na školu do Tábora. Bylo to večerním nedělním vlakem, který jednou nabral nehezký zpoždění, takže mi ujel přípoj. Zůstala jsem stát se svou studentskou taškou v nádražní budově uprostřed Sherwoodu. Nejbližší vlak jede o půl 5 ráno a nabízí se vtíravá otázka, kde strávím noc. Tenkrát ještě nádraží nebylo naleštěný místo s barevnejma výlohama a záchodama za dvacku – byl to divokej západ na konci devadesátek. Nedáš, dostaneš. První pravidlo přežití tedy zní neusnout. Šla jsem na dvojitý kafe do Fantovy kavárny, což byl podnik zašlý slávy a místo plný gay prostitutů v různém stádiu venerických chorob. Dva z nich si ke mně přisedli a byla to celkem příjemná společnost. Časem si je ale odvedli klienti a já znovu osaměla. Po zavíračce se mě v hale ujímá Roman, úspěšný kapsář a můj průvodce podsvětím. Zve mě na drink a v nejbližším nonstopu pro mě chce ukrást kabelku, patřící nejspíš prostitutce na dlouhý šichtě. Asi se fakt zamiloval, nebo to byl místní Jánošík – ke cti mu každopádně přičítám, že mě ráno doprovodil až na perón a nic mi záhadně nezmizelo. Co mi druhý den naopak záhadně přibylo, byl můj první opar.

Tenkrát jsem si myslela, že s opary se to má stejně jako s puchýři na nohou a propíchla jsem ho. Opar na to reagoval překvapivým protitahem a do pár hodin se rozšířil ze rtu až pod nosem s jasnou ambicí sežrat mi půlku obličeje.

A od té doby si tak spolu žijem. Měla jsem opar na puse, na tváři, a dokonce i na stehnu, což mile překvapilo mou doktorku, která projevuje až dětinskou radost z každé kuriozity, co na svých pacientech objeví. Předepsala mi antiherpesovou kůru s opatrným dotazem na stav mých jater, což jsem si přeložila jako chemoterapii, po který mi možná vypadají vlasy, ale zbavím se ho! Taky že zbavila, dokonce na několik let. Ale teď je zpátky, po všech těch tabletách Herpesinu ještě odolnější a popudlivější než kdy před tím.

Nejvíc mě baví Em se svým příklonem k alternativní medicíně. Em mívá taky občas opar, kterej na něm dohledáte jen na přímé upozornění a hodně zblízka. Moje opary jsou proti jeho neduživejm trapákům jako Hvězda smrti nebo nakažlivě vypadající nemoc z tropů, se kterou máte v prostředcích městské hromadné dopravy vždy zajištěno soukromé sedadlo s výhledem na všechny ty znechucené tváře okolo.

„Kdyby sis ho mazala tea tree olejem, tak bys neměla ret jako Habsburk“ poučuje mě Em a nese mi smrdutou lahvičku o které štítivě tvrdí, že už ji nemusím vracet zpátky.

Abych udělala Emovi radost, namazala jsem se večer blahovičníkovým olejem. Má postel se změnila v zatuchlý koalí brloh a druhým smutným ranním výsledkem je, že jsem na sobě takhle oteklý a odporný opar snad ještě ani neviděla. To se snad tím blahovičníkem normálně krmí, ne? Pěstitelé oparů, poraďte! Neštítím se ničeho včetně amputace celé spodní čelisti.