Merda grande

V neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.

Chtěla jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.

Nebudu vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která jako jediný podnik nesplnila ani jedno. 

Pepenero patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?

„Prosím za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do provozních místností.

Číšník se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně akceptovatelný, takže si objednáváme.

Po nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň, takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit. 

„O to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“

Vnitřní hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když před vás číšník postaví težce podměrnou trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty, kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich promarněných nadějích.

„Tak to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.

„Promiňte, ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v překladu.

Za pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).

Kolemjdoucí se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací harmonika...

Nedali jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové „U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme sem nešli rovnou?