Pravidla pánského čundru

To první společné léto mi Milý opatrně vysvětlil, že čundr s klukama z Brna je pánská záležitost, do které se holky nezatahují, protože by ho nedocenily. Něco jako 23letý Zacapa bez coly nebo poluce. Kromě přirozené zvídavosti jsem neměla problém akceptovat skutečnost, že mi bude po celý víkend odepřeno lehávat v příkopech u vesnických kulturáků a nosit krosnu se spacákem, náhradním tričkem a deseti Staroprameny. Až na tu zvědavost. Copak asi dělá šest kluků v pěti spacácích(Brouk ho většinou zapomněl)? O čem se tak asi baví? Sdílejí i pět kartáčků na zuby?

Tak o dva roky později měla stálé přítelkyně už většina účastníků a podobné otázky jsem si asi nekladla jen já, takže se uskutečnil průlomový ročník smíšeného družstva.

Těch dalších pár let se proběhlo v hormonálně vyrovnaném kolektivu s úspěchem, ačkoliv na konci už můžeme postřehnout první nahlodávající zub fotrovatění třeba u Václava, který tak tři roky nazpátek prohlásil, že letos vážně přemítal, „jestli má zapotřebí se špinavej a smradlavej tahat mezi vesnicema“. Ale stejně jel a bez zbytečných pindů špinil a smrděl, takže to můžeme brát jen jako takovou předtuchu babykalypsy, která měla přijít napřesrok.

Potom totiž udeřila doba porodní.

Místo spaní pod širákem rodinná chata s pískovištěm. Místo panáků zelené kojící čaj s fenyklem.

Mohlo by se vám zdát, že život po třicítce je už jen jedna dlouhá highway to hell lemovaná druhými a třetími dětmi, svislými vráskami na obou stranách úst, Lexaurinem a papírovýma botama na konci cesty. Vlastně jsem to popsala skoro přesně, ale v rámci vytěsňování špatných vzpomínek a stařecké demence to mozek nebude nevnímá jako přímý motiv k sebevraždě. Prostá přítomnost děti sice obtíže s hemoroidy nevylepší, ale co je jejich nejvíc charakteristická vlastnost, strašně rychle rostou. Uplynul rok a shodli jsme se na tom, že zapojíme dozor širšího příbuzenstva a tenhle čundr bude bezdětný. (Vidíte? Stačí do hry přidat pár kojenců s kolikou a najednou už dámy na pánské jízdě nikomu nevadí).

Původní množina účastníků se zmenšila, protože do té doby se stačilo narodit pár těch druhých dětí, které hlídací babička nenakojí. Zároveň se rozrostla o jednoho černého pasažéra. Žmur byl sice u babičky internován týden před plánovanou akcí, ale potom oba prarodiče podle plánu odjeli na svůj vlastní bezdětný výlet do Jeseníků, takže jsem balila o jednu tašku a obavu navíc. (Taky nemáte rádi lidi, co organizují večírek v povinném travesti dresscode a potom sami dorazí v civilu?)

Brzy po příjezdu ale proběhlo spontánní hodnocení všech členů výpravy jednoznačně ve Žmurův prospěch. Vlastně mě zas tak moc neudivuje, že s ním nikdo neměl problém. Mně taky nevadí, že mě pozoruje u stolu cizí dítě při obědě, když mi z talíře netahá maso a neplácá mě s ním po stehnech až si musím utírat omáčku z ofiny.

A co mě taky nepřekvapilo, krátce po našem příjezdu na Křivoklát se dosud modrá obloha zatáhla a potom už jenom dva dny souvisle pršelo. Brouk alias člověk, který jezdí trasu Brno - Praha většinou na bicyklu, na déšť zareagoval typicky. Shromáždil v penzionu šest lidí se záporným vztahem k cyklistice do místnosti 2x2 metry a donutil je za hlasitých protestů sledovat v pokojové TV právě probíhající Tour de France, aby mohl posléze sám spokojeně usnout.

Po pasivně stráveném odpoledni jsme byli všichni plni sil na večer, někteří přímo přeplněni a někdo vytuhnul o půl osmé a naštěstí to byl Žmur. Drželi jsme se v dosahu hlídací vysílačky, vzhledem k počtu (tří) místních restaurací na rynku jsme to však nevnímali jako omezení. Dokonce jsme vydrželi dlouho po půlnoci za plného vědomí, že budeme s velkou pravděpodobností vstávat podle žmuřího budíčku ve čtvrt na sedm. První místo v setrvačnosti obsadili Václav s Evičkou, které místní mládež nalomila na návštěvu technoparty opileckým odhadem tak tři kiláky za řekou ve tmě, ale drogy a alkohol zajištěny a zdarma pro všechny! (Tady si seru do vlastních zfotříkovatělých mokasín, protože věkový průměr mládeže byl kolem 29 let).

Ostatně tuhý kořínek a index společenské zábavnosti místňáků nejlépe dokumentují elektrošoky taserem na holou zadnici, které si křivoklátští hoši rozdávali jako štafetu před barem. Chvílemi jsme si tam připadali jako v akčním filmu hongkongské produkce, kde hlavní hrdinové létají v kotoulech vzduchem a odráží se od stropu. Jakmile byly vypáleny všechny místní zadky, začaly se rozepínat poklopce a to už bez pobízení zaplatil svůj účet i Václav.

Žmur byl milosrdný a nechal nás zhýrale vyspávat až do čtvrt na osm. Na kocovinu v intencích „pij s rozumem“ mi ráno bohatě dostačoval jeden Redbull ze stánku, na který jsem stála v docela dlouhé řadě a jako jediná jsem si nekupovala panáka. Pokud se tedy někde stala chyba, pak to byla rozhodně objednávka hamburgeru „Gurmán“, po kterém jsem si mohla z patra vytahovat šrapnely špatně semletých kostí kuřecího separátu jako z jehelníčku. Ale zbytek kamarádů se ráno zmítal v daleko beznadějnějších grimasách i bez Gurmánu, takže to tu uvádím jen jako drobnou nehodu v celkovém výčtu. Myslím, že na příští ročník jsem připravena i s jednovaječnými dvojčaty nebo smečkou aljašských malamutů. Pokud nebudou moje, přece jen už bych si nerada nechala ujít tu ránu taserem bez obav, kdo udělá Žmurovi snídani.