Veselá stodola

Jsou vánoční věci, o kterých bych vám ráda napsala, ale asi už je nikdy nezažiju – třeba brutálně rumový vaječňák mojí babičky, kterého stačilo vylízat prázdnou šťopičku a párty s barbínama už nikdy nebyla stejná. Plynové měchýře z kaprů, které měl můj děda – řezník rozvěšené po kuchyni jako lampiony. Předvánoční školkové výlety. Naštěstí máme doma dva agenty, skrze něž se můžeme vydávat do paralelních světů prvních dětských lásek a podrobných plánků na sestrojení vesmírné balistické střely, která by s přikurtovanýma účama doletěla až do středu černé díry a tam explodovala obzvlášť zavrženíhodným způsobem.

Na školkový adventní výlet se u nás těšila především Čičman, protože z toho koukala šance držet se za ruku s Jiříkem, chlapcem z velké třídy, o kterého vede studenou válku plnou špinavých ženských intrik se Sofinkou (Jiřík o tom podle mého názoru nemá ani ponětí). Žmur byl připraven celou akci zazdít a na svůj zbrusu nový zimní ekzém na tvářích si při té příležitosti rudou fixkou přimaloval šik jebáky. Ale neštovice mu už znova nikdo neuvěří. Když jsme u těch příprav, Čičman vyskládala na hromádku půlku své skříně a nakonec usoudila, že Jiřík nejvíc ocení outfit složený z modré baletní sukénky a trička s králíčkem. My s M. jsme si pragmaticky rozlili víno a hráli kámen – nůžky – papír o to, kdo je zítra odvede před autobus. Jako obvykle to bylo párkrát nerozhodně, párkrát jsem podváděla já a párkrát M., takže jsme je ráno museli na autobus odvést oba.

Obraz, který se naskýtal v ranním pološeru před školkou, rozhodně neodpovídal části názvu výletu „Veselá“ ani „Stodola“. Před školkou se pro celou ulici odehrával živý obraz, kde se většina malých dětí válela se po chodníku v slzách jako před nástupem do Wintonova vlaku. Někteří se snažili utéct selekci boční uličkou a učitelky je vytahovaly za límec jako králíky a otevřenými dveřmi vhazovaly přímo do vozu. Kroužek, kam se zařadil Žmur, byly starší děti, které se fackovaly ve směru hodinových ručiček. Řidič kouřil za rohem jednu startku za druhou a přivřenýma očima plnýma nenávisti tipoval grázly, co mu olepí sedadla žvejkou. V dlani mě studí malá ručka lepkavá od smrkanců a slz. „Když já ale chci sedět vedle Jiříka“, pláče Čičman. „A kde je Jiřík?“ zeptala jsem se. „Támhle“ vzlykla Čičman směrem k fackovacímu hloučku. Vytáhla jsem z něj Jiříka, přesunula ulepkanou ručku do jeho a nasměrovala je k autobusu. „Tak ahoj a pěkně si to užijte!“ zamávali jsme a běželi rychle na tramvaj. Se špatným svědomím, ale šťastní, že nepracujeme v mateřské škole.

„Tak jak bylo?“ ptám se odpoledne ve školce s upřímným zájmem. „Mami, když on se Jiřík v autobuse poblinkal“ brečí opět Čičman (hlavně kvůli tomu, že se musela kvůli pozvraceným věcem od Jiříka potupně převléknout do náhradních tepláků. Po Žmurovi!) „No nakonec náhodou docela dobrý“, uvolil se uznat Žmur. „Když jsme tam dorazili, otevřela nějaká ženská oblečená za čerta a že nás provede peklem. Furt do sebe lila ďábelskou vodu, aby mohla plivat oheň, ale to už dál doplivnul náš řidič autobusu, než tenhle čert mami! Docela ji štvalo, že se smějem, ale když chtěla postrašit aspoň těch pár dětí z malý třídy, tak si šlápla na ocas a pak říkala slova, co prý čerti úplně v pohodě můžou. Ta druhá ženská byla anděl, ale když ji Fanda čajznul peříčkovou šálu, tak ho vzala po prstech pravítkem a řekla, že mu je usekne zaživa! Hele – tohle je pro tebe!" A na stůl vybalil medailonek, ze kterého táhlo na kilometry daleko ředidlo a pot ze skrz naskrz zapařeného kostýmu anděla. Potažený v několika silných vrstvách drobnými úlomky čehosi.

„Asi rozdrcený Lexauriny“, prohodil M. světácky. Už chápu, proč jsou v předškolních zařízeních vánoční prázdniny povinné.