Storno na pokladně pět

Středa večer, vyběhnete si jen tak nalehko v žabkách do prosincového mrazíku přízemního stejně jako vaše touhy – koupit v Albertu chleba a rajčata k večeři (a na chvilku se zasnít, že by ta rajčata mohla růst v hlíně místo v průhledném rosolu a chleba nebyl ještě před půlhodinou zmrzlý nebožtík štítivě vhozený do pece jak na kremaci). No, ale dost planého snění. Hlavně se samozřejmě snažíte odbavit celou tuhle mizérii co nejrychleji. Děcka mají hlad, nechcete už dneska slyšet žádný úlisný koledy a táhne vám na palce. Skutečné jídlo koupíte příště včas.

„Narodil se Kristus pán“ hlaholí z repráků už nejmíň pětistá středeční repríza, ale zatím nechcete vydloubat dětskému sboru oči vanilkovým rohlíčkem, ani nemáte pokušení na další Beslan, kdepak, neškodně si jdete vyzvednout svá rajčátka z holandskýho skleníku a pak rovnou k pultu „Čerstvě rozpečeno“. Neurazí vás neonově růžový koblihy, ani ten fotřík ve větrovce, co si strká do aktovky už druhou flašku tuzemáku. Ve vzduchu visí kromě borovicového osvěžovače na hajzl, co vane z umělého stromku, atmosféra soustředěného osamoceného lovu.

Před pokladnou se sejde vzorek populace, ze kterého by zajásaly všechny agentury na výzkum trhu: od manažera s propocenýma koláčema na košili, k dobrým mámám opřeným o plné vozíky zlevněných tuků na pečení, sestupným směrem až ke mně. Tedy vlastně přede mnou už je jen, abych použila výraz Žmura, co se mi hrozně líbí, „kouzelný lesní mužík“ v pobryndaným vaťáku a drobky v plnovousu. Ale z košíku se mu hrdě tyčí plnotučné mléko.

„Sedumnáct“ snaží se prodavačka rezignovaně přeřvat obzvlášť kvílivý part dětského sboru.

„Dumnáct?“ opakuje lesní mužík a bezradně přepočítává mince v dlani. Já mám jen čtrnáct“ odvětí smutně, ale s konečnou platností.

Než si stihnu sáhnout do kapsy, vynoří se za mnou zlevněná Hera a zaječí „Tak si nemáte brát plnotučný! Si to děte vyměnit za nízkotučný za dvanáctdevadesát!“  Mužík přikývne a zmizí.

„Jak jsi krásné neviňátko, vprostřed bídy, nebožátko.

Před Tebou padáme, dary své skládáme.“

úpí dětský sbor dost výhružně. Manažer na konci fronty už má propocená celá záda a náběh na pátej infarkt, ale všichni dál čekáme na ten vánoční zázrak a Ježíšek furt nejde. „No já za něj přece nebudu platit sedmnáct korun“, promluví prodavačka k davu. „Ze svýho!“ Zlevněné tuky souhlasně přikyvují, ale u většiny si tím podporu nezíská.

„A co my ti, nuzní, dáme, darovati co nemáme;

my ti zadudáme, písně zazpíváme.“

Tak to rozseknu, prásknu na pult zpocenou dvackou jak v americkým filmu a říkám, že tomu pánovi to mlíko koupím a k tomu klidně tatranku a ještě dám zbytek drobných na ty vodící psy, ale ať už tohle drama máme z krku.

„To nejde, já sem dala storno“, odvětí prodavačka chladně bestiálním tónem, jako by měla palec na tlačítku v Oválné pracovně, kterým právě nevratně odstartovala jadernou válku. 

„Storno na pokladně pět“ rozléhá se rozhlasem, ale nikdo nejde. 

„Jarmilko, kde jsi? Klíče na kasu pět!“ žebroní prodavačka za víc, než jen pár minut a už je vycukaná, ale po Jarmilce se slehla zem stejně jako po tom bezďákovi a teď je nad vší pochybnost jasné, že to byl fakt kouzelnej dědeček, co nás přišel vytrestat za naši kolektivní liknavost, lakotu a nenávist k dětskému sboru.

A správně by měl teď fotřík vytasit ty dvě flašky rumu a přihlásit se k anonymním alkoholikům, škudlibáby vrátit ztužené tuky do regálů a radši koupit svým dětem krekry z mladého ječmene, manažer roztřískat notebook o frau pokladní a začít kultivovat žábronožky, ale protože jsme se až na pár tlumených urážek nezmohli jako obvykle na nic, přišel po delší pomlce lesní mužík a rozjařeně si nesl dvě mlíka. Plnotučný. „Sem věděl, že tu stovku musím mít v druhý kapse“, objal nás všechny řídkým  úsměvem.