Posraná neděle

Chcete mít děti? Po tomto příspěvku to ještě zvážíte.

Vy možná začínáte den Lexaurinem zapitým malou vodkou, možná taky koblihou zhltanou na sprintu do práce s moučkovým cukrem v koutcích a marmeládovým knírkem pod nosem. O čtenářích s oblibou v koblihách plněných nutelou raději ani nepsat. Žmurovo ráno startuje půllitrovkou naředěného džusu a třemi až ležatou osmičkou dílů Krtka podle toho, jestli je všední den nebo víkend, během kterých se jeho rodiče můžou nenápadně osahávat pod dekou a hrát kámen-nůžky-papír o to, kdo vstane a pustí další díl.

Tento harmonický rodinný stereotyp může rozbít jen jediná nehoda; když první partner vyspává v okamžiku, kdy druhý usadí již napojeného Žmura k notebooku a následně vypitou lahev mylně identifikuje za dosud prázdnou. Žmur v takových chvílích navíc podvědomě vytuší svou šanci a protože jeho kvóta činí pouze jeden slazený nápoj denně mezi nezábavnými sklenicemi vody z kohoutku, neštítí se ani účelové lži pro získání dalšího drinku.

Přitom sám ví, jak tyhle příběhy končí; po naklopení jednoho litru džusu nalačno dojde v jeho střevech k prudké eruptivní reakci. Bývalí rohlíci se šunkou, ovesná kaše a jablko, které tam spořádaně čekají ve frontě na jízdenku ven, se v kontaktu s tekutinou stanou zmanipulovaným davem a demonstrací za svobodu, která si razí cestu nedbajíc jakýchkoliv překážek od análních svěračů po čisté tepláky konče.

Vracím se z vycházky pro snídani a Žmur mě u dveří zdraví „bobo“. „Novou plínu?“ ptám se letmo mezi vybalováním pečiva a pomazánek a on si může ukroutit hlavu, jak kývá, že strašně chce. „Já myslím, že zase kecá“, zahuhlá do toho Milý od čištění zubů, ale když se sehnu a Žmura pachově a vizuálně zkontroluju, tak tentokrát fakt nekecá.

Ještě teplý průjem mu zateká přes obě nohy až do fuseklí, kde vytváří jakési retenční nádržky a ven propouští hnědožlutou strusku při každém Žmurově kroku. Okamžitě odnášíme živé a dosud činné epicentrum do vany, kde na něj mířím sprchou a lituji, že mezi ručníky ve skříňce nemáme pro tyto příležitosti také žluté igelitové oděvy s plynovou maskou jako na epidemiologických pracovištích. Milý zatím s kýblem koncentrovaného chlorovodíku a starým reklamním tričkem sleduje stopu po bytě. „Je to dobrý, postel není kontaminovaná“, oddechnu si, ale za chvíli slyším: Tady si vzal něco na stole a stopy vedou dál do mé pracovny! A přes koberec! Žmure!!!“

Takže jsme vytřeli a vydenzifikovali v podstatě celý byt za Žmurova netaktního uchechtávání a znesnadňování úklidových prací, neb považoval celou nechutnou story za příjemné zpestření víkendového dopoledne a chceme se konečně usadit ke stolu, když Milý volá z předsíně. „Hele, jedl dneska Žmur kiwi?“ „To měl včera odpoledne k svačině“, odpovím zklamaně v předtuše, že se zrovna dneska snídat prostě nebude. „Tak to ještě nejsme zdaleka u konce“, odpoví mi od botníku.