úterý 5. března 2019

Konec hnutí za dobrá rána


Tři Smrťákovy varovně zvednuté ukazováčky v jednom příspěvku!


O tom, že nesnáším rána, tady všichni dobře víme. Odhadem tak polovina nejhorších historek začíná právě pondělním ránem.

Ale víte co? Rozhodla jsem se tohle pravidlo ignorovat. Když máte na morning mindfulness nejlepšího učitele, tak tuhle bitvu nemůžete prohrát. V mém případě je to guru eM. Předseda hnutí za dobré snídaně, co si za pohvizdování Bitter Sweet Symphony maže chleba v šest ráno a fakt ho sní. Člověk, který od půl šesté ráno mluví. To je pro mě master level, kterého dosahuji až poté, co si zalezu do tmavý škvíry mezi kávovarem a zdí a chrstnu do sebe dvojitý ristretto.

Do převýchovy na ranního skřivana jsem zahrnula i pohyb. Em pohyb… no to je jedno, myslete si o tom v zásadě, co chcete, ale pro mě sjezd po Vinohradský k Muzeu je pohyb. Vlají mi u toho vlasy a hýbu nohama při šlapání na brzdu. Řeknu vám to takhle: byla jsem na nadějný cestě stát se ráno lepším člověkem, prdět duhu a šířit ranní evangelium i mezi své věčně mrzuté kolegy, co paří do dvou v noci Call of Duty.

1.   Jenže to bych na tý koloběžce nesměla jet ráno k zubaři, protože mi vypadla dočasná plomba na TOM zubu, o kterém se nemluví

2.   Taky by mi z koloběžky uprostřed kopce nesměla odlítnout TA součástka, o který jsem nevěděla, na co tam vůbec je, dokud se pode mnou koloběžka nezačala v setině sekundy skládat.

3.  A v tomto odstavci bych se podle vašich výpočtů měla rozmáznout o nejbližší, chybou magistrátu debilně umístěnou dopravní značku, nebo nevhodně zaparkovanou koloběžku Lime, chcete-li být podjatí a tím by dnešní příběh končil s mravním ponaučením: Pondělní rána nikdy nebyly, nejsou a nebudou uvolněný, stejně jako návštěvy v domě Anny Frankové.

4.   Ale on teprve začíná!

Do stavu totálního rozkladu se totiž dostala jen koloběžka a můj úděl zní tahat se s ní až do vzdálené pražské části. Popravdě nechápu jak se ve věci, která je zdánlivě bez života víc než kdy předtím, může probudit tak živý zájem a nesnášenlivost vůči svému okolí.

Už po cestě do metra se mi obtáčela kolem nohou ve snaze strhnout mě ze schodů. Co ale nastalo ve vagónu, nemá obdoby. Celou cestu až k I. P. Pavlova vyhlížela nejslabší oběť. A při vjezdu do stanice se mi vytrhla z ruky a nakopla stařenku na protějším sedadle do holeně. „Tady už přestává všechno!“ rozkřičí se na vás ta paní, a ve chvilce kolem sebe vytvoří syčící fanklub holek stejného věku, které kolem vás začnou mávat francouzskými holemi a vystřelovacími deštníky.

Omlouváte se všem okolo. Za rozhodnutí svých rodičů mít dítě, za jejich výchovu, za to, že jste chtěli být ráno lepším člověkem, a samozřejmě za rozhodnutí pořídit si koloběžku. Když ale vjíždíme do stanice Vyšehrad, rozmlácená koloběžka se opět hadovitým pohybem vymrští vpřed a přelítne jak kosa Zubatý nad kočárkem s dítětem. Ano, je to sice tak metr dvacet bokem, ale rozpumpovaný dav si žádá lynč. Parta důchodců hledá po kapsách žlučníkové kameny. Situace došla už tak daleko, že někteří cestující odloží i své mobilní telefony a navážou vyčítavý oční kontakt.

Kapituluji. Stojím na Budějárně a čekám na bus. Všichni cestující jsou vítaní a nasedají, jen na mě řidič zařve: „Koloběžky tady nechci!“, takže se plichtím dál s tou svíjející zrůdou až k nejbližší pobočce pošty před Korporátem.

„A kde je teď do prdele ta moje zásilka? Jako, už potřetí čekám doma na doručení“ rozčiluje se dvoumetrový chlápek přede mnou. „Jak blbec!“ zakřičí a padne k zemi jak domeček z karet. (Přísáhám, že vám teď nic nezamlčuju, a že ho nepraštila po hlavě moje koloběžka).

Odhazuju jí na zem a spolu s další paní ho stabilizujeme. Dobrý. Mluví. Když přijme sklenici vody, na jeho hluboké loky fascinovaně zírá zbytek fronty a úřednic, jakoby šlo o mystické stvoření schopné plynule přecházet mezi oběma světy. „Zkusíte si sednout?“ Uf. Nakonec nebyla potřeba ani záchranka, a když se s ním loučím, smějeme se spolu spontánní antikampani, kterou pro Českou poštu právě vytvořil.

Takže jo, jsou lidi, co mají i horší rána, než já. Ale snad chápete, že na mravním ponaučení z bodu 3. si teda zatraceně trvám!




20 komentářů:

  1. přestávám vykřikovat, že mě z ČP jednou jebne... zjevně se to může stát

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě. Taky se mi vybavily všechny ty situace, kolikrát jsem tam stála s pocity oprávněného hněvu já. Naštěstí bývám tak směšná, když zuřím, že to většinou obratem rozesměje i mě.

      Vymazat
  2. Žlučníkové kameny a oční kontakt...ach... Kochám se vtipem a stylem. Ivča

    OdpovědětVymazat
  3. Jak bych to... Jdu si dát kafe. Druhý. Jo, a koloběžky nemám ráda od rané dospělosti. Jsou to mrchy! Ne nadarmo na jedné jezdil Hurvínek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A toho jsem zas nemela rada ja. Pripadal mi necim desivej!

      Vymazat
    2. Však právě! Svůj k svému!

      Vymazat
    3. ...to asi ty jeho lacláčky...

      Vymazat
    4. Ne, to ty oči! A vrávoravý hlas, který může patřit jen člověku se zlými úmysly a nějakou nemilou psychiatrickou diagnózou.

      Vymazat
  4. onehdá jsem samožersky pročítal některé své starší zápisky a nenávist k pondělkům a zejména pondělním ránům z nich doslova odkapávala. což dnes nechápu - pondělí je v posledních letech bez nadsázky můj skoro nejmilejší den a vstávám s radostí a úsměvem, jak kdybych byl eMovým dojčetem. tak trochu si myslím, že to souvisí s odchodem ze všech korporátů a dynamických kolektivů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. a dojčetem = dvojčetem. protože mi na klávesnici blbne několik písmen včetně v

      Vymazat
    2. Je od tebe sice hezké, že se snažíš vinu svalit na zlý a hrabivý Korporát, ale popravdě - chodím sem na půl dne, je tu dobrá káva, hodný lidi a v podstatě mi tady nic zásadního neškodí. Zato jsem přesvědčená, že bych si dovedla pondělní ráno zošklivit i na home office!

      Vymazat
  5. Můžu se trapně přiznat, že mi nedělá problém vstávat do práce i ve čtyři? Podotýkám ráno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen to pusť ven! Náhodou, já šla dneska ve čtyři na záchod. To by mohl být takový pěkný začátek něčeho nového - jen k tomu přidávat jednotlivé další komponenty. Jít na záchod. Jít na záchod a vyčistit si zuby. Jít na záchod, vyčistit si zuby a jít do práce... /v pyžamu, sakra/

      Vymazat
    2. Tak já v ty čtyři do práce nakonec nejdu.Ale třeba po páté už odjíždím. A když v práci končím v půl třetí, tak ti kolegové, co chodí na desátou, většinou dost udiveně koukají.

      Vymazat
    3. Úplně přesně vim, o čem mluvíš. Z fabriky jsem zvyklej chodit do práce na šestou. Tady nám otevíraj bránu v půl sedmý a obvykle před ní stojíme dva.
      A odpoledne je to pokaždý stejný.
      "...ty už jako deš, jo?"

      Vymazat
    4. Já jsem v tyhle bezbožné hodiny vstávala s kojencema a batolatama. Teď si užívám fáze, že děcka spí AŽ do 6 - před deseti lety bych se asi od srdce zasmála, že to dnes označuju za velký progres. Zatím to beru, že mám dočasně vybráno a zpátky se k bezbožným ranním hodinám nechci vracet dřív, než jako osmdesátiletá slečna Daisy trpící stařeckou nespavostí.

      Vymazat
    5. Hele mně se ráno taky vstávat nechce. Ale prostě to volný odpoledne je neodolatelně kouzelná záležitost.
      I když je pravda, že slovo volný by patřilo do uvozovek.
      A než člověk sesbírá děti ze všech vzdělávacích ústavů, z toho odpoledne už toho taky moc nezbejvá. :-D

      Vymazat
    6. Volný odpoledne. No, kdybych vstávala v pět, tak si o volném odpoledni musím jít lehnout. A když jsem pracovala ve škole, chodila jsem si odpoledne lehnout, i když jsem vstávala v sedm. Fakt nekecám. A mám na to svědky.

      Vymazat
    7. Ale jo. Jenže co si budem - když budu vstávat v osm a do práce chodit na půl desátou, domu půjdu v šest, ale tam pak budu muset stihnout totéž, jako bych šel ve tři. Tak chodim radši v ty tři... ;-)

      Vymazat