Konec hnutí za dobrá rána

Tři Smrťákovy varovně zvednuté ukazováčky v jednom příspěvku!

O tom, že nesnáším rána, tady všichni dobře víme. Odhadem tak polovina nejhorších historek začíná právě pondělním ránem.

Ale víte co? Rozhodla jsem se tohle pravidlo ignorovat. Když máte na morning mindfulness nejlepšího učitele, tak tuhle bitvu nemůžete prohrát. V mém případě je to guru eM. Předseda hnutí za dobré snídaně, co si za pohvizdování Bitter Sweet Symphony maže chleba v šest ráno a fakt ho sní. Člověk, který od půl šesté ráno mluví. To je pro mě master level, kterého dosahuji až poté, co si zalezu do tmavý škvíry mezi kávovarem a zdí a chrstnu do sebe dvojitý ristretto.

Do převýchovy na ranního skřivana jsem zahrnula i pohyb. Em pohyb… no to je jedno, myslete si o tom v zásadě, co chcete, ale pro mě sjezd po Vinohradský k Muzeu je pohyb. Vlají mi u toho vlasy a hýbu nohama při šlapání na brzdu. Řeknu vám to takhle: byla jsem na nadějný cestě stát se ráno lepším člověkem, prdět duhu a šířit ranní evangelium i mezi své věčně mrzuté kolegy, co paří do dvou v noci Call of Duty.

1.   Jenže to bych na tý koloběžce nesměla jet ráno k zubaři, protože mi vypadla dočasná plomba na TOM zubu, o kterém se nemluví

2.   Taky by mi z koloběžky uprostřed kopce nesměla odlítnout TA součástka, o který jsem nevěděla, na co tam vůbec je, dokud se pode mnou koloběžka nezačala v setině sekundy skládat.

3.  A v tomto odstavci bych se podle vašich výpočtů měla rozmáznout o nejbližší, chybou magistrátu debilně umístěnou dopravní značku, nebo nevhodně zaparkovanou koloběžku Lime, chcete-li být podjatí a tím by dnešní příběh končil s mravním ponaučením: Pondělní rána nikdy nebyly, nejsou a nebudou uvolněný, stejně jako návštěvy v domě Anny Frankové.

4.   Ale on teprve začíná!

Do stavu totálního rozkladu se totiž dostala jen koloběžka a můj úděl zní tahat se s ní až do vzdálené pražské části. Popravdě nechápu jak se ve věci, která je zdánlivě bez života víc než kdy předtím, může probudit tak živý zájem a nesnášenlivost vůči svému okolí.

Už po cestě do metra se mi obtáčela kolem nohou ve snaze strhnout mě ze schodů. Co ale nastalo ve vagónu, nemá obdoby. Celou cestu až k I. P. Pavlova vyhlížela nejslabší oběť. A při vjezdu do stanice se mi vytrhla z ruky a nakopla stařenku na protějším sedadle do holeně. „Tady už přestává všechno!“ rozkřičí se na vás ta paní, a ve chvilce kolem sebe vytvoří syčící fanklub holek stejného věku, které kolem vás začnou mávat francouzskými holemi a vystřelovacími deštníky.

Omlouváte se všem okolo. Za rozhodnutí svých rodičů mít dítě, za jejich výchovu, za to, že jste chtěli být ráno lepším člověkem, a samozřejmě za rozhodnutí pořídit si koloběžku. Když ale vjíždíme do stanice Vyšehrad, rozmlácená koloběžka se opět hadovitým pohybem vymrští vpřed a přelítne jak kosa Zubatý nad kočárkem s dítětem. Ano, je to sice tak metr dvacet bokem, ale rozpumpovaný dav si žádá lynč. Parta důchodců hledá po kapsách žlučníkové kameny. Situace došla už tak daleko, že někteří cestující odloží i své mobilní telefony a navážou vyčítavý oční kontakt.

Kapituluji. Stojím na Budějárně a čekám na bus. Všichni cestující jsou vítaní a nasedají, jen na mě řidič zařve: „Koloběžky tady nechci!“, takže se plichtím dál s tou svíjející zrůdou až k nejbližší pobočce pošty před Korporátem.

„A kde je teď do prdele ta moje zásilka? Jako, už potřetí čekám doma na doručení“ rozčiluje se dvoumetrový chlápek přede mnou. „Jak blbec!“ zakřičí a padne k zemi jak domeček z karet. (Přísáhám, že vám teď nic nezamlčuju, a že ho nepraštila po hlavě moje koloběžka).

Odhazuju jí na zem a spolu s další paní ho stabilizujeme. Dobrý. Mluví. Když přijme sklenici vody, na jeho hluboké loky fascinovaně zírá zbytek fronty a úřednic, jakoby šlo o mystické stvoření schopné plynule přecházet mezi oběma světy. „Zkusíte si sednout?“ Uf. Nakonec nebyla potřeba ani záchranka, a když se s ním loučím, smějeme se spolu spontánní antikampani, kterou pro Českou poštu právě vytvořil.

Takže jo, jsou lidi, co mají i horší rána, než já. Ale snad chápete, že na mravním ponaučení z bodu 3. si teda zatraceně trvám!