Strategie? Holčička 2.0

Co budeme dělat odpoledne, moje nejmilejší sladká maminečko?

Znáte ty strašlivý monstra a predátory, co byly tenkrát v dětství šíleně roztomilý? Typicky je prohlédl pouze jeden člověk z blízkýho okolí a na toho chudáka se tenkrát všichni sesypali a utloukli ho iracionálními argumenty „prsimtě, podívej se na ty dlouhý řasy a chundelatou hlavičku!“

Znají to všichni majitelé rotvajlerů, co vyrostli z roztřesenýho klubíčka chlupů. Znají to chovatelé zakrslých králíčků, kteří zákeřně změní pohlaví a k tomu začnou usilovat o status pána domu (ahoj lobo a F.!). Znají to všichni chovatelé holčiček.

Když Čičman začala chodit v září třetím rokem do školky, tak měla celkem dost neprůstřelných důvodů, proč se rozbrečet. Světle modrý bačkůrky (růžový neměly v její velikosti, ale to nevysvětlíš). Matýsek si našel novou holku. Špenát, noky a škraloupy na kakau. A hlavně: Učitelka Dana.

Dana byla v podání Čičman kříženec mezi tyranosaurem a strašidelným sklepem na brambory à la Fritzl v baráku u našich.

Někdy o ní mluvila přímo, jako „Dana mi přikázala stát hodinu v koutě, protože jsem popletla datum narození.“, nebo „Dneska mi na obídku upadl kus masa na zem a paní učitelka Dana mě donutila ho sníst.“ Jakmile Čičman mluvila o tom, že se ve školce dělo něco hrozného, byla v tom příběhu nějak zapletená Dana pokaždý: „Járovi byla dneska strašná zima, protože mu Dana zakázala obléknout si bundu.“

Jako ve správné hysterické matce se ve mně už po pár příhodách ze života ve školce vzedmula hranice kortizolu nad hladinu „Tak tohle si s tou flundrou teda vyřídím osobně“ a naběhla… naběhla jsem si na ležící hrábě samozřejmě.

Paní Dana vypadá celkem civilně. Ne, Čičman, fakt nevyvaluje jedno oko víc, ani nemá svalnaté paže z mlácení dětí. Má jednu řadu zubů a svou verzi příběhu. A k Čičman i svoje vlastní výhrady: „No, Čičman mi tu práci tady, ehm, zrovna neulehčuje. Chápu, že nemá ráda masové závitky. Stačilo by to říct! Ale ona ho vyndá z talíře, hodí ho na zem - když si myslí, že se nedívám. A ještě je na mě naštvaná, když jí požádám, aby ho vyhodila do koše. Víte, možná jsem někdy přísnější, ale já v tom vidím smysl. Na škole se s nima taky nikdo mazat nebude.“

Po tomhle křížovém výslechu na chodbě paní Dana sice zůstává zápornou postavou, byla ale zproštěna všech obvinění.

Proto mě dost překvapilo, když Čičman zhruba někde v půlce nekonečné studené války ultimátně otočila strategii boje.

„Ach, už zítra je den, kdy se tak moc těším do školky!“, oznamovala nám při večeři s důležitostí, která by byla jinak věnována přistání flotily jednorožců, nebo vyhlášení Vánoc jako celoročního svátku.

„A proč se tak těšíš?“ zeptal se Žmur. „Protože bude mít Dana dopolední směnu“, zpražila ho Čičman s lehkým pohozením ramínek (co se ptáš, ty tupče) a zamávala řasama.

Počkejte si – teď to začne být trochu psycho. „Mami? Mohla bych si k té sukni vzít tohle? Dneska bude Dana a ta taky nosí žlutý tričko, víš.“

„Kdo se moc ptá, moc se dozví“, řekla mi, když jsem se zeptala na nějakou banální otázku, jako třeba co bylo k obědu. S intonací někoho, kdo mi je povědomý. Potom jsem tu frázi zaslechla v šatně – no jasně, "zlá" učitelka Dana!

Tím Čičman završila svoji proměnu, vylíhla se z kukly a odlítla do školky.

Včera jsem ji vyzvedávala a byla svědkem loučení siamských dvojčat před chirurgickým zákrokem.

„Tak se mějte hezky, já zase zítra přijdu! Uvidíme se dopoledne?“

„Uvidíme, Čičmánko. Já se budu těšit. Naučíme se spolu novou písničku, ju? Připravím si ji.“

„Aspoň nebudu muset vyrábět tu blbou peněženku z krepáku“, řekne mi uvolněně Čičman až za dveřma, a rozpustí si culík rychlým naučeným tahem. Dana má totiž ráda upravené vlásky. 

Takže, už chápete, proč mě naskočila při otázce na začátku husí kůže?