České dráhy, moje guilty pleasure

 

Je spousta možností, jak se dostat do Olomouce. Pokud jste fanda do Asie, sběratel zážitků nebo bezďák, vyberete si k tomuto účelu České dráhy.

Em třeba mou zálibu v cestování vlakem považuje za nelichotivý výstřelek, podobný starým botám na zahradu mého táty. Ty škrpály si pamatuju ještě z dětství a má je dodnes. Mámě tenhle ikonický módní doplněk nevoněl už v osmdesátkách, ale odstranit se ho nepodařilo. „Je mi úplně fuk, že se rozpadají a levé chybí kus podrážky“ vrací táta štítivě nové holiny do krabice. „Mně stačí“ přivinul k sobě svoje žraloky a máma se s tou situací smířila jenom proto, že ho na zahradě nikdo nevidí a nemůže to trousit dál. Karl Lagerfeld by o tátovi prohlásil, že vzdal svůj život, a možná by použil stejný výraz despektu i pro mé cesty s Českými drahami.

A teď si povíme, jak to bylo s tou cestou do Olomouce. Popravdě řečeno, osudové faily se bohužel nevyhýbají ani vlakovým matadorům. To se provalilo v expresu Krakonoš zhruba před hodinou a půl. Zběhle nastupuji do vagónu 369, vykopávám anonymního studenta z mého rezervovaného sedadla a když jde okolo průvodčí, jen rutinně nastavím mobil s QR kódem jízdenky. Kdyby ten průvodčí nebyl v práci poprvé, mohli jsme si oba ušetřit čas i adrenalin.

Průvodčí (zaostřuje se snímačem kódů na jízdenku): „Jejda, tak zas nic. Snad to vyjde napotřetí. (nervózní smích)

Psice: „To je v pohodě. Klidně si opište ten kód.“

Průvodčí (radostně): „Už to píplo!“

(Slow motion, jak průvodčí zírá do přístroje a pohybuje rty, jako by v duchu slabikoval).

Průvodčí, tázavě: „Tenhle vlak jede do Trutnova?“

Psice: „Ne, do Olomouce.“

Průvodčí po chvilce bezradného kousání rtů (svých): „Hrozně se omlouvám, říkám to poprvé… ale vy jste ve špatném vlaku. Vytisknu vám návazné přípoje“. Následující minuty byly plné chaosu, kdy jsem se snažila utéct z vlaku před stanicí a jako můj stín mě pronásledoval čerstvý průvodčí s dlouhatánským vytištěným manuálem, jak tuhle prekérní situaci uvést do pořádku.

První úkol na to-do listu byl chytit vlak z Nymburka do Kolína. Ten byl vybaven naopak asi nejstarším a nejpřívětivějším personálem s několika odznaky Zlaté koleje a výložkami za laskavost na nádražácké uniformě. „Nic si z toho nedělejte“ říká mi babičkovsky ta malinká průvodčí.

„To se může stát každému. Podívejte se za sebe, vidíte ty dvě vietnamské rodiny? Taky špatný vlak“ pokýve průvodčí hlavou nad tou diagnózou a pak se ke mně nakloní. „Vezmete si je prosím na starost v Kolíně? Přesedají na stejný rychlík jako vy. Pamatujte si, že stačí přejít na druhé nástupiště. To zvládnete, že ano?“

Samozřejmě šlo o geniální tah. Nemusela jsem si připadat jako debil, ale jako sir Winton, co má v rukou opravdové lidské osudy. Jestli to poseru ještě jednou, budu mít na svědomí devět dalších lidí. Ale když své Vietnamce dostanu do správného spoje, chyba bude odčiněna. Měla smysl.

Před Kolínem jsem se k nim nenápadně postavila do uličky. „Á, paní taky špatně přesedala“ dovtípila se rychle matka jedné z rodin s kojencem v náručí – jak jsem z toho pochopila, průvodčí dala souběžně Vietnamcům na starost mě. Vietnamské rodiny se své role zhostily se vší důstojností – musela jsem si sednout a všichni mě hlídali jako oko v hlavě. Co kdybych třeba impulzívně vyskočila z okna? Jak by před paní průvodčí očistili svou čest?

Konečně Kolín. Všichni hromadně vysedáme a předháníme se, kdo koho hlídá. Běžím v čele vedlejšímu vlaku. „Na druhé koleji“ vykřikuji a signifikantně ukazuji na vlak. Otcové rodin to opakují a pobízí své ženy s kojenci a batolaty. Když tam dobíháme, prásknou poslední dveře a vlak ujíždí. Fakt nevím, k čemu bych přirovnala pohledy lidí za mnou. Je to ten pocit, když prodáváte hrnce Zepter nebo jste sir Winton a tohle byl ten poslední vlak, co neodjel.

Vtom mi někdo klepe na rameno. Kouzelná průvodčí z vlaku. „Pojďte“ říká tónem bez známky sarkasmu, na který by měla plné právo a dovede nás podchodem na vedlejší druhé nástupiště. Ne kolej. „Šťastnou cestu!“ zamává a zmizí. Vietnamské rodiny mě zvědavě pozorují, do jakého vagónu nastupuji. Samozřejmě jen proto, aby s úlevou nastoupili do jiného. Ať si. Něco mi říká, že se stejně ještě setkáme – možná ve Zlíně na konečné?