neděle 15. srpna 2021

České dráhy, moje guilty pleasure

 

Je spousta možností, jak se dostat do Olomouce. Pokud jste fanda do Asie, sběratel zážitků nebo bezďák, vyberete si k tomuto účelu České dráhy.

Em třeba mou zálibu v cestování vlakem považuje za nelichotivý výstřelek, podobný starým botám na zahradu mého táty. Ty škrpály si pamatuju ještě z dětství a má je dodnes. Mámě tenhle ikonický módní doplněk nevoněl už v osmdesátkách, ale odstranit se ho nepodařilo. „Je mi úplně fuk, že se rozpadají a levé chybí kus podrážky“ vrací táta štítivě nové holiny do krabice. „Mně stačí“ přivinul k sobě svoje žraloky a máma se s tou situací smířila jenom proto, že ho na zahradě nikdo nevidí a nemůže to trousit dál. Karl Lagerfeld by o tátovi prohlásil, že vzdal svůj život, a možná by použil stejný výraz despektu i pro mé cesty s Českými drahami.

A teď si povíme, jak to bylo s tou cestou do Olomouce. Popravdě řečeno, osudové faily se bohužel nevyhýbají ani vlakovým matadorům. To se provalilo v expresu Krakonoš zhruba před hodinou a půl. Zběhle nastupuji do vagónu 369, vykopávám anonymního studenta z mého rezervovaného sedadla a když jde okolo průvodčí, jen rutinně nastavím mobil s QR kódem jízdenky. Kdyby ten průvodčí nebyl v práci poprvé, mohli jsme si oba ušetřit čas i adrenalin.

Průvodčí (zaostřuje se snímačem kódů na jízdenku): „Jejda, tak zas nic. Snad to vyjde napotřetí. (nervózní smích)

Psice: „To je v pohodě. Klidně si opište ten kód.“

Průvodčí (radostně): „Už to píplo!“

(Slow motion, jak průvodčí zírá do přístroje a pohybuje rty, jako by v duchu slabikoval).

Průvodčí, tázavě: „Tenhle vlak jede do Trutnova?“

Psice: „Ne, do Olomouce.“

Průvodčí po chvilce bezradného kousání rtů (svých): „Hrozně se omlouvám, říkám to poprvé… ale vy jste ve špatném vlaku. Vytisknu vám návazné přípoje“. Následující minuty byly plné chaosu, kdy jsem se snažila utéct z vlaku před stanicí a jako můj stín mě pronásledoval čerstvý průvodčí s dlouhatánským vytištěným manuálem, jak tuhle prekérní situaci uvést do pořádku.

První úkol na to-do listu byl chytit vlak z Nymburka do Kolína. Ten byl vybaven naopak asi nejstarším a nejpřívětivějším personálem s několika odznaky Zlaté koleje a výložkami za laskavost na nádražácké uniformě. „Nic si z toho nedělejte“ říká mi babičkovsky ta malinká průvodčí.

„To se může stát každému. Podívejte se za sebe, vidíte ty dvě vietnamské rodiny? Taky špatný vlak“ pokýve průvodčí hlavou nad tou diagnózou a pak se ke mně nakloní. „Vezmete si je prosím na starost v Kolíně? Přesedají na stejný rychlík jako vy. Pamatujte si, že stačí přejít na druhé nástupiště. To zvládnete, že ano?“

Samozřejmě šlo o geniální tah. Nemusela jsem si připadat jako debil, ale jako sir Winton, co má v rukou opravdové lidské osudy. Jestli to poseru ještě jednou, budu mít na svědomí devět dalších lidí. Ale když své Vietnamce dostanu do správného spoje, chyba bude odčiněna. Měla smysl.

Před Kolínem jsem se k nim nenápadně postavila do uličky. „Á, paní taky špatně přesedala“ dovtípila se rychle matka jedné z rodin s kojencem v náručí – jak jsem z toho pochopila, průvodčí dala souběžně Vietnamcům na starost mě. Vietnamské rodiny se své role zhostily se vší důstojností – musela jsem si sednout a všichni mě hlídali jako oko v hlavě. Co kdybych třeba impulzívně vyskočila z okna? Jak by před paní průvodčí očistili svou čest?

Konečně Kolín. Všichni hromadně vysedáme a předháníme se, kdo koho hlídá. Běžím v čele vedlejšímu vlaku. „Na druhé koleji“ vykřikuji a signifikantně ukazuji na vlak. Otcové rodin to opakují a pobízí své ženy s kojenci a batolaty. Když tam dobíháme, prásknou poslední dveře a vlak ujíždí. Fakt nevím, k čemu bych přirovnala pohledy lidí za mnou. Je to ten pocit, když prodáváte hrnce Zepter nebo jste sir Winton a tohle byl ten poslední vlak, co neodjel.

Vtom mi někdo klepe na rameno. Kouzelná průvodčí z vlaku. „Pojďte“ říká tónem bez známky sarkasmu, na který by měla plné právo a dovede nás podchodem na vedlejší druhé nástupiště. Ne kolej. „Šťastnou cestu!“ zamává a zmizí. Vietnamské rodiny mě zvědavě pozorují, do jakého vagónu nastupuji. Samozřejmě jen proto, aby s úlevou nastoupili do jiného. Ať si. Něco mi říká, že se stejně ještě setkáme – možná ve Zlíně na konečné?

24 komentářů:

  1. Výborně a vtipně popsáno! Umím si to velmi dobře představit :-).

    Mám s Českými drahami celkem intenzivní a každodenní vztah, občas je to trochu itálie, ale taky se své staré škrpály zatím nechystám vyhodit. Ale projel jsem Japonsko několikrát skrz naskrz různými druhy šinkansenů, tak si pořád říkám, že by České dráhy měly tušit, kam se dá směřovat :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo milé, kdyby japonští kolegové vzali komplet osazení ČD na exkurzi! Jen si nejsem jistá, jestli v ČD zrovna dýmá dychtivost stát se jedničkou v Evropě, podle které si budou lidi seřizovat čas:)

      Vymazat
    2. Nemuselo by to byt zrovna Japonsko, klidne by stacila i "rozvojova" Cina, kde vlaky jedou >300. Neporadek ve vagonech po spolucestujicich je jako u nas ;-)

      Vymazat
    3. Vlastne by stacila i inspirace Leo expres, neni potreba jezdit daleko:)

      Vymazat
  2. No zrovna včera jsem měla ČD zásek - na naší stanici zrušili pokladnu, takže jsem zvyklá kupovat si lístky ve vlaku. Proto mě samozřejmě na zpáteční cestě překvapilo "dobrý den, kontrola jízdenek". Ale záměna koleje s nástupištěm už se mi samozřejmě taky stala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jak to dopadlo, vyvlekli te za limec?:) Koleje a nastupiste jsou strasny pasti, zvlast, kdyz CD se zverejnenim odjezdovych nastupist a koleji udrzuji dav pred tabuli "odjezdy" v bdelosti az do poslednich dvou minut pred planovanym odjezdem (a pak vypukne masakr...:)

      Vymazat
    2. No, když si nekoupíš lístek v pokladně, ačkoli máš tu možnost, tak je příplatek asi 40 korun za fouňovství :) ale taky jsem při té samé cestě zažila "vážení cestující, vlak XY odjede od nástupiště 987, ukončete nástup" ve chvíli, kdy světla dotyčného vlaku (naštěstí nebyl můj) už mizela v zatáčce. ČD je neutuchající zdroj dobrodružství!

      Vymazat
  3. Za mého mládí bylo takové heslo : Buď ve střehu. Být markeťákem ČD, tak to uplatním. Za blahých časů před covidem, jsem jezdila trasu Ova Pha. V Praze byla ruská ruleta projet kolony a uzávěry a přibližně se trefit do nějakého spoje. Další adrenalin byl na hlaváku, kdy kolej a nástupiště bylo na tabuli tak 3 minuty před odjezdem. Ale to ještě jezdily vlaky načas +-. Teď sedím doma a jen sleduju .. nejvíc mě pobavil dojezd do Prahy z Ovy 7.23 - 15.00. To fakt chceš. Ale ČD v tom nejsou samy, jet Rj do Chorvatska musí být taky adrenalin. Zdraví Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lenko, pred par tydny jsem jela trasu od Ostravy do vychodnich Cech za peknych 8 hodin (vcetne hodinove pauzy v Pardubicich, odkud take ohlasen na posledni chvili, jel nahradni autobus). To jsem si fakt pripadala, jako cestujici z povolani na ty 8hodinovy sichte...

      Vymazat
  4. Tak tomu říkám materiál pro blogový článek! :-D Moje poslední zkušenost s Českými drahami byla mnohem prozaičtější. Lokálka, která jela z Břeclavi, nabrala po cestě do druhé stanice na trase zpoždění skoro půl hodiny. Co na těch pár metrech, které měl vlak ujet za pár minut, vyváděli, zůstane navždycky zahaleno tajemstvím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z meho laickeho pohledu vlak proste bez vysvetleni stoji - strojvedouci.ma cas na kavu, rodinne problemy nebo zapomnel, co vlastne chtel:)

      Vymazat
  5. Na České dráhy nedám dopustit, vždyť přeci oni se tak snaží. Chtěla jsem si po 15ti letech cestu vlakem opravdu užít a koupila si první třídu z Prahy do Opavy. Bohužel avizovaný luxus nepřijel, jen klasický rychlík, ale milý pan průvodčí mi dal slevu na zpáteční jízdenku 50,-Kč a ještě poukaz do jídelního vozu na kafe. Při zpáteční cestě bohužel opět luxusní vlak nemohl přijet, tak jsem zase dostala slevu a další poukaz na kafe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zalezi, kam ta cesta byla - jestli se nepletu, tak prvni trida byva na delsich trasach na urovni spis letenek nez jizdenek:)

      Vymazat
  6. Tak nějak zenově: I cesta je cíl...
    dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, jen je v tomhle případě lepší jezdit tím vlakem spíš tak kondičně - bez toho, aniž by člověk někde potřeboval být v určitou hodinu:)

      Vymazat
  7. já s drahami jezdím drahně let taky, a to výsostným koridorem Praha- Ostrava- Karviná. Za tu dobu už jsem:

    23. prosince cca ve 20:00 slyšela v tou dobou již hodinu zpožděném vlaku legendární hlášku: "dokud nenajdeme hlavu, dál prostě nepojedeme"

    potkala jednou v létě Japonce, který se bůhvíproč rozhodl, že do Polska pojede přes Česko vlakem a zděšen nechápal, že bude někde muset přestoupit na bus, i když mu Leoš napsal, že je to vlakové spojení, má to tři hodiny zpoždění a on si nezavolá o info, protože v našich vlacích není signál. O netu nemluvě, že. Takže i ten tablet mu byl na nic.

    volala z vlaku tiskovému mluvčímu ČD, jestli by mi mohl říct, co se to doprčic děje na trati, když cesta místo čtyř hodin trvá již 7,5 Na jeho "no máme tam asi nějaké zpoždění.." jsem byla schopna jenom odvětit. "To vím taky, pár v tom vlaku tak nějak sedím."

    Ale na jedete blbě, furt čekám. To umím jenom v pražském metru :-D A teďa ve Vídni.. tam i ve vlacích

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak při tý hlavě zamrazilo, přiznávám! Za všechny zbloudilý Japonce doufám, že se tahle hláška nevysílala i v angličtině:) Jo a to číslo na tiskového mluvčího, to by se hodilo! Fakt ČD veřejně předhodily svým zákazníkům číslo na obětního beránka? Toho chlápka je mi dost líto!

      Vymazat
    2. ne ne :) Japonec jel v jiném vlaku, než se hledala hlava :)

      a já jsem tak trochu od fochu, takže jsem z toho vlaku nasraně i reportovala pro takový jeden zpravodajský pokus o konkurenci ČTK :)
      jinak koukám, že mi v předchozím postu něco sežralo pár písmenek a přihodilo několik čárek. Za kvalitu se omlouváme a doufáme, že nám zachováte přízeň.

      Vymazat
  8. Ale, ale, kdo mi to tady loupe perníček? Bývaly doby, kdy ČD byly moje doména!:) (Když jsem s sebou netahala děcko, no, a než na trase přibyla konkurence.)

    Jinak existuje spousta možností, jak se dostat do Olomouce, a jednou z nich je autem. Když nejedeš spodem na Brno po D1, tak jedeš přes Hrušovou. V Hruššové byly do srpna kvůli opravám semafory. Naposledy jsem to projížděla na třikrát půl hodiny, zatímco proti mě třikrát deset minut proudila auta a náš směr popojel pokaždé tak dvě stě metrů. To už jsem pak googlila ten vzoreček na výpočet dráhy a rychlosti, abych si ověřila, jestli je možný, že ti proti nám mají stejně blbý interval, anebo jestli mě ten maník, co manuálně (!) semafor obsluhuje, chce nasrat.
    Jinak pokaždé, když jsem projížděla, měli technologickou přestávku. Nevím, jestli několikátou nebo pořád tu první.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ČD mi pravidelně nechávaj před čumákem ujíždět návazný spoje a semafory mi teď v sobotu naordinovaly zelenou vlnu přesně v momentě, kdy jsem si usmyslel, že si na červený pustim placku, protože na Beatu zrovna hráli nějakou zoufalou nudu.
      ČD a semafory mi tak vychází jako zhruba stejný zlomyslný svině.

      Vymazat
    2. Zena: Aby to nevyznelo jen negativne: At si jsou smradlavy a pomaly jak chteji, porad si clovek ve vlaku muze odpustit dalnice a kinetozu. A to se ceni!

      Vymazat
    3. Galahad:Hele to mi taky prijde divny. Ze ja VZDYCKY sedim v nejakym solidarnim vlaku, co ceka na ostatni zpozdilce, zatimco ten naivni blbec nabere sam zpozdeni a na nas uz neceka nikdo, zejo. Pockejte si hodinu na navazny spoj a bacha, cast cesty bude autobusem. O tom, kde bude stat, vas ale budeme informovat az 2 minuty pred jeho odjezdem, at to pak vypada jako finale orientacniho behu...

      Vymazat
    4. Přesně. To je pořád nějaký čekání na spoje vyšší kvality a ty pak hodinu čekáš i na blbou lokálku...

      Vymazat
  9. nechci Vám brát iluze, ale Zlín není úplně konečná stanice...

    OdpovědětVymazat