Ta, která mluví s duchy

 

Před časem jsem byla s kamarádem Petrem na Letné. Přihnala se šílená bouřka a uvěznila nás v  hospodě - spolu s mrakem lidí, co na Letné venčí psy, hulí a cvičí akrojógu. Tím jsme se nedali vyrušit a schoulili jsme si na sudy do kouta, odkud nás a bouřku dělily jen posuvné skleněné dveře. Na sudy dopadal jen úzký pruh světla a naše siluety se odrážely od skleněných dveří, jak jsem si aspoň myslela. Dokud se na mě moje stín neusmál a nezamával na mě. Potom zahřmělo. Napadá vás lepší začátek horroru?

„Tyjo!“ vykřikli jsme s Petrem oba naráz, protože jeho silueta byl ve skutečnosti taky někdo úplně jinej – dva lidi choulící se pod úzkou stříškou vzdálení jen pár centimetrů tlustýho skla. „Pojďte k nám do sucha“ dojatě odsouváme těžký dveře jako Ester Janečková v Poště pro tebe a můj stín pozvání přijal. Mám tyhle neplánovaný setkání ráda a s kamarádem Petrem na ně máme zvláštní kliku – ať už to byl vídeňský novinář se zabijáckým smyslem pro humor, kterýho jsme seškrábli na Dnu pytle, nebo jeden fetiš výčepní, přistižen při očichávání mýho zapomenutýho svetru. Slečna Lucie byla taky zvláštní – nebo jak jinak byste označili člověka, který o sobě v první seznamovací větě řekne, že mluví s duchy? „Zrovna kolem tebe jich vidím docela dost“ řekne Lucie a podívá se mi někam za hlavu, jako to obvykle dělává tátův kocour před tím, než vydá hluboký hrdelní zvuk a spadne z gauče. Jestli máte stejnou superschopnost, tak si to prosím vás nechte pro sebe.

Je to totiž stejný, jako když na vás slepej žebrák na rohu zachrčí, že do roka umřete, nebo se vám zdá o něčem, co fakt zažijete. Jedna vaše hemisféra ví, že tohle (taky) nezmění váš život stejně jako stovky signifikantně podivných věcí před tím, ale ta druhá je nastartovaná pověrčivá bába kovářka, co nosí ve výstřihu škapulíř se zaječí pacičkou a hledá pokračování mysteriózního příběhu.

„Vidíš? A máme to tady“ oznámí vám vítězně pravá hemisféra o pár dnů později, když se korporátní prosklený výtah zasekne v pěkném sedmém patře. „To už je na jistotu, aspoň neskončíš na vozíku“, snaží se mě utěšovat ta rozumnější hemisféra, a pak se mezi sebou hnusně pohádají během toho, co rozrušeně mačkám tlačítka nejdřív v řadě za sebou, pak pozpátku a nakonec všechny najednou.

Můžete si o tom myslet, co chcete, stejně jako Em nespokojeně vzdychá nad tím, když tlačítko na přechodu zmačknu dvacetkrát. Ale naléhavý mačkání čudlíků prostě funguje- i v tomto případě se to ukázalo jako šťastný tajný kód mé každodenní výtahové loterie. Všechno zhaslo a dveře se neochotně otevřely. Tak pomalu, až z nich čpěla ta otrávenost, že se dnešek bude muset obejít bez obětí na životech. Každopádně se to obešlo taky bez duchů – ať už na straně záchranných andělů, nebo mé potenciální přeměny v ducha strašícího ve strojovně.

Z tohoto pohledu se zdá mnohem plodnější dnešní příhoda z Billy, kdy se mi to konečně povedlo. Po letech chození s batůžkem jsem rozsypala regál s konzervama a rozbila flašku kyselých okurek – pokud jsem to tedy byla já a ne nudící se parta duchů za krkem. Každopádně obsluha po mě platbu za okurky nevymáhala, takže je možný, že si svoje škody aspoň čestně platí.

Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že mi osud něco dluží. Prostě by se mělo stát něco, aby to celý zaklaplo a dávalo smysl. Nemůžu to jen tak vzdát. Tak tahám na temeni duchy jen tak mýrnyx týrnyx pro zábavu jasnozřivých lidí, nebo co jako? A co nejdivnějšího jste se o sobě od cizích lidí dozvěděli vy?