Všechny příběhy už máme v sobě

 

Malý holčičky se rodí se zásobou 40 až 300.000 vajíček ve folikulech vaječníků, ze kterých jich během života dozraje zhruba 500. Pokud je ta malá holčička průměrná Češka, narodí se z těch 500 vajíček, který to myslí s oplodněním už jako fakt vážně, jen 1 až 2 děti (1,7 pro milovníky přesných statistických údajů, ať to zase neschytám v komentářích).

Jako novorozená holka to neoceníte, máte totiž plno jiných starostí: Svět je jedno velký nepřátelský místo, kde lidé vystupují z mlhy a zase do ní mizí. Když vám konečně přestane být blbě z nalokaný plodový vody, vystřídá ji střevní kolika z mlíka. Nebo z mlhy vystoupí zachmuřená staniční sestra a vrazí vám teploměr do zadku.

Takže to doceníte až později: každá z nás se narodí až s 300.000 potenciálních lidí v sobě! Wow! Představte si svoje vlastní město o velikosti Ostravy. Někteří z vašich lidí to tady dotáhnou na uhlobarona Salomona Rothschilda, některý budou psát jak Petr Bezruč, další budou ostatním přešívat obličeje jako Bohdan Pomahač. No, a najdou se samozřejmě i lidé jako Michal Hrůza, který se tady akorát tak ožerou a dostanou na držku.

Máme s dětmi takovej večerní rituál, co se pořád drží, i když jsou vlastně docela velký a mohli by trávit večery na TikToku jak se na screenagery sluší a patří. Příběhová půlhodina.

Buď teda čteme, ale s tím, že jsou předem vyloučeny všechny knihy vhodné pro děti a mládež, u kterých zvrací nudou. Musí to být zásadně knížky, nad kterýma by si dětský psycholog starostlivě leštil brýle a pak dětem nabídl pěstounskou rodinu, kde na noc neservírují Sherlocka a Agathu Christie.

Anebo si odhlasujeme černou hodinku. To se musí všechno zhasnout a zatemnit, a pak se dlouze dohadujeme, kdo bude vyprávět. Vždycky z toho vylezu já a Čičman, protože jak už víte, každá v sobě máme Ostravu nejrůznějších postav, který se skrze nás mohou narodit do příběhu. A protože ty otřepaný rodinný historky o babičce-vyvolávačce duchů už všichni známe, vymýšlíme nový.

„Dejte mi tři náhodný slova“, poručí si Čičman a vyleze z toho úplně šílenej příběh o skřetovi Hynkovi žijícím v zálesáckým srubu kdesi na Aljašce. Hynek byl původně opuštěnej starej dobrák – něco na způsob farmáře, co hledá ženu. Takovej ten chlápek v cuckovatým svetru, co žije na samotě s mlčenlivým bratrem a seká polena, aby bráchovi večer netáhlo na nohy. Jenže hned v následujícím překvapivém twistu se z něj stane stalker, kterej zaškrtí malou holčičku.

„Pomóc, já se bojím!“ zakňourá po třech sekundách mrazivého ticha naše malá vypravěčka a nacpe se nám do postele, poté, co sama vypustila džina ze své vlastní hlavy.

Prý je anatomicky nemožný polechtat sám sebe. Ale vyprávět o něčem, o čem upřímně netušíte, jak dopadne, je podle mě přímá analogie, jak zlechtat váš mozek do kuličky, že bude trochu naštvaně (ale víc nadšeně) kvičet, ať už toho necháte. Stačí k tomu jen tři slova a funguje to i bez zatažených závěsů. Výhody? Začnete být zvědaví sami na sebe. Rizika? Možná se sami sebe někdy leknete. Ale vždycky se dá vrátit k ošoupanýmu svazku Psa baskervillského a oddychnout si, že Doyle na tom byl s vnitřními démony ještě o kapku hůř. Malou.