Sexuální výchova

 

Když už jsme minule načli toho Žmura, tak mě napadá ještě jedna věc. Žmurovi bylo na Silvestra třináct. Nebudu vám popisovat oslavu, která je jak vytržená z deníku diabetika, co utekl okýnkem od hajzlu z uzavřeného oddělení do nejbližší cukrárny – jíst, dokud ho neodvezou v bezvědomí.

Jde totiž o to, že ve třinácti se chodí na preventivní prohlídku k pediatrovi, kde cituji „děti mají dostat poučení vztahující se ke zdravotním rizikům a důsledkům souvisejícím se sexuálním životem.“

Máte mě teďka za hysterku, ale to neznáte Žmurovu dětskou doktorku. Myslím, že ve své původní kariéře byla kapitánkou prvního oddělení, nebo minimálně forenzní specialistkou. Když měl Žmur rok a začal chodit ve stylu „zírejte, teď se rozběhnu a porazím jídelní židličku, která mi spadne na hlavu“, začala klást doktorka znepokojující otázky jako: „takže podle vás si vytvořil hematom 50x27 milimetrů nad levou lopatkou při běžné chůzi úplně sám, ano?“ a zapisovala si moji výpověď do složky, kterou určitě jednou týdně posílala na OSPOD.

Na dvouletý preventivce Žmur popletl zvuky zvířátek a měl opruzenej zadek, za což se mi dostalo pozdviženého obočí a pohledu „věnujete se mu vůbec? Nebo si jen lakujete nehty a dítě žije zavřený v ohrádce s labradorem a proto štěká?“

Takže už chápete, že na tuhle prohlídku musíme být připravení. Protože se bude zkoušet z pojmů jako je erekce a genitální bradavice a já chci být aspoň pro jednou matkou, která bude odcházet s nominací na rodiče roku.

A zároveň jsem matkou, jejíž vlastní sexuální výchova patří rozhodně mezi zanedbané případy, které by v OSPODu visely na nástěnce minimálně měsíc.

Když mi bylo pět, bral si mě děda občas po školkovým obědě k sobě domů. Děda měl svý vlastní rituály. Mezi nima bylo to, že si chodil sám po svým obědě zdřímnout. Nejdřív se tedy se mnou podělil o svý mastný kotlety se zelím, po kterých mi bylo pokaždý na blití, ale zbožňovala jsem to.

Pak mi uvařil granko nasypaný tak do půlky hrnku a na půlhodiny se zavřel k sobě do pokoje, zanechávajíc mě v kuchyni s omalovánkama. Vždycky jsem počkala do prvního rytmického zachrápání a potom jsem naspeedovaná nezvyklým přísunem cukru odhodila pastelky a začala šacovat zásuvku po zásuvce.

Hrála jsem si zásadně s věcma, který nepatří do ruky dětem: řeznický nože, holící sada, lékárnička (jednou jsem experimentálně sežrala dědův prášek na srdce a nestalo se vůbec nic). 

A jednou jsem takhle narazila na svatý grál. Děda měl díky konexím na Západ přístup k zahraniční pornografii, což bylo v osmdesátkách exkluzivní zboží. Díky tomu jsem si mohla ještě v předškolním věku prohlédnout holky v miniaturních podprsenkách bez kalhotek a imprintovat si obrázek všeho, co budu mít a dělat, až budu dospělá.

Když mi o pár let později máma výrazně technicky vysvětlovala, proč bude mít naše kočka koťata a kudy z ní vylezou s výrazem „nevím, jestli tuhle převratnou novinku vůbec uneseš“, dávno jsem už věděla, že sex je mnohem žhavější zboží než těhotenský břicho.

Ale rozhodně jsem nevěděla dost na to, abych se později chovala rozumně a už vůbec ne tolik, abych měla přiměřený očekávání. Což se mnou neprobíral, tadá, nikdo. Rodiče vám prostě jen neohrabaně řeknou to, co už stejně víte a jako bonus se za ně přitom stydíte. 

Jak se to prosím vás dělá ve 21. století, když nechcete, aby bylo (nedostižným) prototypem jen porno konzumovaný s klukama o přestávkách?

giphy.com