sobota 29. prosince 2012

Tenhle Silvestr bude pro starý



namažeme si chlebíčky zelenožlutým hlenem a přiťukneme si dvojitým panákem dětského Panadolu

Víte co, kdybych měla někdy zase tendence povyšovat se nad tím, že nesnáším nucený pití alkoholu ze zaprášený flašky Curacaa, protože byla jediná, co zbyla v dolním regálu oddělení lihovin, tak mě připomeňte tenhle konec roku. Nebo taky klidně Silvestr 2010, kdy venku lítaly petardy, já  se svíjela v kontrakcích a z vyškublé kanyly v předloktí stříkala krví po zmatených sestřičkách jako v Kill Billovi, protože k tomuhle levelu to letos doufám nedohraju.

Žmur onemocněl stylově na Štědrý den, přitom byl ale ještě natolik společenský grand, že to na sobě nedával kromě skelného pohledu moc znát a vytrvale chodil vykrádat krabici s lineckým horečka nehorečka.

Odpoledne už začal doslova odpadávat, a protože jsme trávili Vánoce v Brně a já neměla po ruce svoji lékárničku se zaručeným neonově růžovým dětským sirupem, tak jsem zaimprovizovala a rozdrtila mu čtvrtku dospěláckého Paralenu. Vysypala se z něj hromada bílého prášku jako po víkendové razii v tanečním klubu. Lajnu jsem nahrnula do lžičky, štědře zalila domácím malinovým sirupem a nalákala důvěřivé jehňátko na bonbón. Spolknul to, ani nemukl. Za dvacet minut Žmur břitce vyskočil z údolí stínů, začal divoce tančit a rozpažovat na „hajdom hajdom tydlidom“, obíhal kolečka kolem obývacího pokoje a objímal překvapené hosty. To jsem šla radši krabičku od léků zkontrolovat a vážně rozmýšlela nad variantou, že si jednu zázračnou taky nadrtím, protože mě po posledních probdělých nocích pořádně nespraví ani vrchovatě třílžičková káva. Žmur rozdal dárky, úsměvy a věnování a poté se svalil za křeslem, zčervenal a zesklovatěl do původního stádia a od té doby vlastně přibylo jen chrchlanců, stupňů na teploměru a odvolaných plánů.

Luc, my na ty hory dorazíme až v neděli, to už bude určitě dobrej“, kojím se falešnou nadějí, když se Žmur jedno ráno vzchopí a přejíždí vlakem panáčky na kolejích, což je u něj známka pevného zdraví, alespoň toho fyzického. „Tak nic, omlouvám se, ale prostě nedorazíme a shnijeme v Praze“, pokračuju zlomeným hlasem ve stejném telefonátu dnes dopoledne. Prý je tam azuro, plno sněhu a pošlou motivační fotky. Přes bezvýchodnou situaci ve mně pořád hlodá červ nějakého pozitivního vývoje. Přece jsou úplně špatný jen ty věci a zážitky, na který se člověk může potrhat těšením se a potom se z toho vyklube maximálně tak ponorka nad pokerem nebo otrava metylalkoholem. Takže pokud existuje nějaká spravedlnost, mělo by to mělo zafungovat obousměrně, ne? 




6 komentářů:

  1. smál bych se, kdyby mi to rty plné oparů dovolovaly:-) naše domácnost rozhodně není v posledních dnech reklamou na zdraví, přesto v zábavného silvestra stále doufám - ostatně ten sud piva v předsíni se sám nevypije!

    OdpovědětSmazat
  2. lobo: ta litrovka slivovice od Ježíška se taky sama nevypaří, ostatně právě tenhle dárek byl jen jedna z jeho špinavých vánočních intrik, jak mě akorát nasrat. Jsou snad nějaké horší vstupní předpoklady na oslavu, než být těhotná s malým nemocným dítětem? Snad jen alergie na alkohol...

    OdpovědětSmazat
  3. jsme na tom podobně... zažiju asi toho nejasketičtějšího silvestra za posledních 25 let.. ale já věřím, že mi to pánbůh vrátí na dětech ! :-)

    OdpovědětSmazat
  4. baryk: tak to upřímnou nealko soustrast. Já už mám pro pánaboha docela dlouhý seznam má dáti - dal, chudák Žmur aby pak neskončil jako osamělý matematický génius, co ho ostatní kluci kutálejí ve skříňce ze schodů!

    OdpovědětSmazat