Jé, Covid! Ten jsem si vždycky přála!

Víte, že už je to čtyři roky, co Ježíšek na rodinné Vánoce naděloval vši? Následovalo pár dalších ročníků, kdy se Ježíš za tenhle kousek styděl a držel svoji zlomyslnost na uzdě. Asi vás už napadá, co Ježíšek nosí v roce 2020, žejo? Další vlastňák a propálená pointa hned na začátku, ale nebudeme chodit okolo ventilátoru – nebo mi přestane účinkovat Paralen a skončím v půlce věty. 

Na Vánoce se nás potkalo osm dospělých a šest dětí. Covid si pár dnů na to rozbalilo pět z nás dospělých skoro ve stejnou dobu. Že je to fakt koronáč se poznalo až podle Ema, kterého jako jediného semlela horečka a bolest i nejmenšího svalu a kosti, co jsou v těle vůbec k mání a doktorka ho ultimátně poslala na test. Jak se covid vůbec dostal k štědrovečernímu stolu, je případ pro Agathu Christie. A zahradník to nebyl. Nikdo z nás před Vánoci nikam nechodil (stejně nebylo kam), neolizoval tyče v metru ani nepěstoval přechodné známosti. Nikdy jindy v roce, než o Vánocích, se covidu nemohl podařit full house. 

Přes děti se to přelilo jen jako když polijete horká kamna a zasyčí to. Čičman měla jednu noc horečku, ale ranní půlka Panadolu ji vrátila do hry a od té doby na ní není nic znát. Podle pediatričky jsou to atypické příznaky nehodné testu, takže jsou ofiko děti zdravé. 

Pár dnů jsme řešili otázky smíšených párů, ve kterých je jeden malomocný nebo hrabě Dracula. Jak často dezinfikovat povrchy? Bude smět Em vyměšovat ve společné koupelně se záchodem i přes den, nebo jen pod rouškou tmy? Zavřeme ho do pracovny a přivážeme si všichni k postelím křížky a snopy česneku?

Nastavené hygienické standardy, za které by se nemusel stydět ani plukovník, upadly po prvním dnu, kdy mi děti v dobré vůli naservírovaly citronádu z Emova virového půllitru, což už se s výkony typu olizování mastné tyče v metru, dá rozhodně srovnávat. Taky mu občas živelně vtrhly do pracovny ukázat výkresy nebo stíhačku z lega a přitom osahaly všechno, co bylo po ruce. 

Zbývající hygienická pravidla se bez zbytečných poznámek zhroutila jako domeček z karet, když jsem začala mít zimnici a bolehlav horší než po svatební noci. A to je vysokej level, věřte mi. 

Aktuálně vám píšu z třísezónního spacáku do -20, který se ukázal být nejlepším přítelem covidáře. V zimnici zahřeje a nikdy v něm netáhne na nohy. Na test se chystám, až mi bude aspoň natolik fajn, že se budu moct pohybovat venku bez něj. 

Rozdílů mezi předcházejícím stavem „myslím, že jsem, ale test mám negativní“ bych ale pár našla: 

Mraženej králík se neschovává jen v zádech. Když se zapne mód zimnice, roztáhne se králík flexibilně do všech směrů až pod nehty. 

Hlava. Au. Včera to byla jarmulka bolesti jen na temeni, dnes bych to nazvala kulichem bolesti staženým až k uším. Bolestí hlavy jsem se dokonce vzbudila i v noci ze spaní.

Děti. Pořád doma, mají spoustu energie a usilují o můj drahocenný spacák. Taky mají spoustu dárků z Vánoc. Jako třeba mikrofon. Au, au, au. 

Mozková mlha. Pokud v sobě nemám zrovna čerstvou dávku paralenu, vracím se o několik evolučních levelů do minulosti. Zhruba někam na úroveň ichtyosaura nebo pasoucí se ovce. Dovedu deset minut tupě zírat na závěsy a stejně dlouho psát jednoduchou esemesku. Pro srovnání, Em zvládne aspoň část dne i pracovat. Respekt! 

Nechutenství. Jediný pozitivní efekt, tolik vítaný po míse bramborovýho salátu a půl tuně cukroví. Úplná absence hladu, jídlo jen na koukání. 

Čich naopak slouží dobře, díky za optání. Sice mám pocit, jako by mi někdo přistavil zahradní hadici pod nos a potom pustil kohoutek naplno, ale Chrudoš smrdí standardně po hlodavčím pižmu a lednice po sýrech, který nikdo nejí. 

Obavy a špatný svědomí. Budou mít Emovi rodiče mírný průběh? Nakazili jsme během bezpříznakového, ale už infekčního období i naše? Nebo někoho dalšího?