neděle 6. prosince 2020

Úsvit paměti

 

Vždycky mě fascinovalo, jak je mozek křehká, a přitom prohnaná věc. Jak se v něm většina mých životních zkušeností edituje do podoby akčního thrilleru, ve kterým hraju hlavní kladnou roli téměř výhradně já. Přičemž se nepočítá, jestli jsem se v dané situaci zachovala jako hrouda zbabělýho rosolu – mozek to umí zdůvodnit. „Čeho myslíš, že bys pravdou dosáhla? Stálo by ti to za ty oběti? Myslíš si snad holka, že byl Hácha zbabělec? Ne, byl to čestný muž postavený historickému dilematu, stejně jako ty. Tak neřeš, že jsi poškrábala firemní auto při výjezdu z garáže a nikomu nic neřekla. Přece kvůli tomu nebudeme kazit tvému šéfovi den (a nám dvěma čtvrtletní bonusy). A vůbec, nedáme si trochu glukózy a kofeinu? Tady za rohem je supr cukrárna.“

Včera jsme s dětmi hráli poker a přišla řeč na nejzazší vzpomínky. Na úsvit, který rozděluje lidský mozek schopný kolonizovat Mars od měkkýšů nebo orangutana s klackem. Záměrně vzpomínkám neříkám přesné záznamy událostí, ale rozmlžené útržky od chvíle, co někdo zmáčnul tlačítko record. Kromě falešných wannabe vzpomínek. To bývají rodinné historky, které se dědí z generace na generaci spolu s receptem na linecký a pokud se vás aspoň trochu týkají, mozek vytvoří autentickou prezentaci toho, jak jste to asi mohli zažít – i když jste tam vůbec nebyli.

V mém případě jde o vzpomínku „pudl“. Milovala jsem večerní příběhy od mámy, který jsem z ní tahala, abych nemusela chodit spát. Jeden z nich byl o Babetce, poslednímu zvířeti, na kterým si trénovala budoucí mateřství. Babeta byla černý pudl nesoucí všechny špatný vlastnosti tohoto plemena. Jenže na rozdíl od ostatních psů vybrousila všechny pudlovský neřesti do podoby briliantu na psí známce – měla předkus a zkažený zuby a neustále se klepala chamtivostí, žárlivostí nebo jen vlastní tupostí. Prostě ideální zvíře na to, abyste si na něm mohli vyzkoušet, jak o pár let později vychovávat malou Psici.

V máminých historkách Babeta žrala ponožky, vykousávala kolečka do zdi, pletla si neživé předměty s lidmi a žrala svůj vlastní ocas do krve – tenkrát mi přišla jako ten nejbáječnější pes, se kterým každý den zažijete spoustu srandy, strachu a ostudy. Máma si myslela, že jsem Babetu zažila tak rok. „Možná jste si spolu hráli, ale dost o tom pochybuji. Spíš se do tebe snažila vykousat kolečko.“

A tak jsem měla dlouho svoji první vzpomínku: Je mi rok, schovávám se pod stolem u dědy a útočí na mě něco černýho, kudrnatýho a páchnoucího po mršině. Bojuj, nebo uteč. Bojuju a ta obluda s kvičením uteče. 

Ehm, dokud máma na vytrvalou žádost dětí nanašla patřičnou fotku Babety s datem zrození a úmrtí. Tududum-dum. Umřela, když mi byly dva měsíce. A dost pochybuji, že mě krátce po šestinedělí matka odkládala pod stůl, ačkoliv i k tomu by se určitě našlo spoustu důvodů. S čím si ale neví rady ani můj prolhaný mozek je trik, jak dvouměsíční kojenec přepere pudla.

Takže moje první vzpomínky odpovídají spíš dění, o kterém mi nikdo nevyprávěl, protože bylo nudný – anebo u toho nikdo nebyl.

Mám na sobě žlutý tričko olemovaný modrou stužkou. Na stužce jsou žlutý kachničky. Je léto a večer, táta zalévá hadicí zahradu a ze srandy mě pokropí. A tím i moje parádní trído. Brečím. Jsou mi tak 2 nebo 3 roky.

Ze stejného období: Máma mi říká, že když si budu hrát s plnou sklenicí, vyliju na sebe mlíko. Říkám, že nevyliju. Říká, že vyliju. Chvíli na to mám zase mokrý tričko. Brečím.

Nemocniční pokoj, hraju se svým spolubydlícím na stole fotbal s kuličkou rtuti z rozbitýho teploměru. Vchází sestra a strašně nás zjebe. Prý jsme mohli umřít. Brečím. (Prokazatelně tři roky po operaci břišní kýly a sakra - trávila jsem vůbec útlé dětství i něčím jiným než pláčem?)

Naše děti se toho hrozně chytly a začaly se vytahovat svýma vzpomínkama. Myslíte si, že si pamatují na společný výlety a s láskou chystaný svačiny na pasece, narozeninový dorty nebo vánoční stromečky? Zapomeňte. Úsvit našich dětí je v obou případech fekál.

Žmur: „Pamatuju se, že jsme měli v tomhle pokoji křesla, který už tady nejsou. Schoval jsem se za to křeslo tady do rohu a vykakal jsem se na podlahu.“

Jo, to sedí. Tenkrát jsme si s Emem pomysleli, že vlastnit afghánskou dogu a Žmura vyjde vlastně tak nějak nastejno – aspoň co se stolice týká.

Čičman: „Nesnášela jsem ploštice. Bála jsem se, že jich na mě vleze milión, překlopí mě a vysají ze mě všechnu krev. No a vy jste mi pořídili takovej nočník s beruškou, která vypadala úplně jako ploštice. Fakt jsem se ho bála!

True story, byly jí dva roky a vůbec jsme v té době nechápali, kde děláme výchovnou chybu, protože na nočník chodila jen u babičky. Doma to prolomil až záchod. Taky vám přijde jako evoluční chyba, že dítě nezačne spontánně mluvit hned po porodu? A co vaše úsvity? 





51 komentářů:

  1. Moc jsem se u čtení nasmála :-)

    Jo, je to přesné, mi připadá, že potomci si namísto veškeré té láskyplné péče pamatují zejména ta občasná drobná rodičovská uklouznutí :-)

    Za sebe si vybavuji nějakou letmou pra-vzpomínku z jeslí, jak skáčeme po dřevěných bednách na hračky (hlavně po té natřené na žluto), což se samozřejmě nesmělo a mlhavou vzpomínku na nějakého Filípka - ale tou už si nejsem úplně jistá. Vše do té doby - jen z povídání...

    Jinak celkově se mi paměť velice dobře oprašuje u Tebe na blogu. Jak máš děti o pár let mladší, téměř u každého článku si říkám: To je jak u nás... To bylo podobné... To si taky vybavuji... apod.
    Takže ve výsledku hrozí, že mé rodičovské vzpomínky budou z části ovlivněny a přepsány zážitky Žmura a Čičman :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nomi, to jsi mi připomněla, že jsem jednou při návštěvě rodičů potkala na ulici bývalé sousedy - teď už důchodce, spolu se synem, Láďou. Ten mě nadšeně zdravil a prý jestli si ho pamatuju, spolu s popisem lumpáren, co jsme spolu údajně vyváděli. A já měla v hlavě prázdno. Znala jsem to jméno, trochu poznávala i jeho obličej, ale jinak mi mozek nehodil jedinou emoci, natož vzpomínku. Něco jako tvůj Filípek:)
      Jo, mně se u tebe zase dobře sní o budoucnosti. Zvlášť u postu o tom, jak se z tvé dcery stává šéfkuchařka, hmmmm;)

      Vymazat
  2. Tak opravdu nemohu odolat. Je mi asi rok, stojím v postýlce (kde mám spát, což se mi nechce) a snažím se dosáhnout na kliku od kuchyně, kde se zbytek rodiny vesele baví. Samozřejmě vypadávám z postýlky přímo na hlavu. Dál si nepamatuji, ale zjevně jsem přežila. Marie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Au! Každopádně komu nevypadlo dítě z postele nebo postýlky na hlavu, ten není pořádný rodič:)

      Vymazat
    2. Checked.
      Nám se jednou za pochodu rozebral kočárek. Vanička vyskočila z montáže na podvozku a vyklopila komtesku kušnou na chodník. Nějak se stalo, že se jí u toho nic nestalo. Nebo jestli, tak nějaká banalitka, protože už si jí ani nepamatuju.
      Ale lekla se a řvala strašlivě.

      Vymazat
    3. Doufejme, že byla ve věku, kdy už to z paměti proti tobě nikdy nevyloví:) My máme s Emem takovou pěknou podobnou příhodu s vlakem, kdy to před výstupem cuklo a Žmur odlítl z náručí od Ema stojícího v uličce do náručí cizímu pánovi před ním. Já šla až za Emem s kočárem a vůbec jsem nechápala, proč mi dítě podává cizí chlap, celý to bylo hrozně rychlý a ano, řvalo se taky strašlivě:)

      Vymazat
    4. Pamatuju si, že bylo tehdy celkem teplo, takže jí mohlo bejt něco mezi 2 a 6 měsícema :-D
      Myslím, že stran její paměti jsme v bezpečí.
      ...ale už si nejsem tolik jistej náma - mam ten pocit, že už to i před komteskou někdo dával k dobru jako hrozně veselou příhodu... :-D

      Vymazat
  3. Díky! :-)
    Když moje děti, dnes již dospělé, vykládají hrůzné příběhy z dětství, plné ústrků a utrpení, říkám jim, že tak krušné dětství bych prožít nechtěla...
    Třebas když moje dcera chodila do školky, měla jen nepravou Barbie! :-)
    Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pšt! Čičman má nepravou barbínu dodnes:) Jsem zvědavá, kdy mi ji otluče o hlavu jako další příkoří po nočníku s plošticí:)

      Vymazat
  4. Skvěle jsem se pobavila jako vždy :-) A ohledně statusu dědičných rodinných historek naprosto souhlasím. Člověk si tam nemůže být jistý vážně ničím!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj, já bych se s trochou sebezapření dovedla vžít i do sépiových fotek a na požádání dětem vyprávět o bitvě na Dukle nebo automobilech na kliku;)

      Vymazat
  5. Taky mám podobné zážitky z raného dětství. Příbuzní se sice snaží mi je na základě prokazatelných faktů vyvracet, ale já vím své! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně. A krom toho taky neexistuje žádná pravda, která by měla stát v cestě dobrému příběhu:)

      Vymazat
  6. Já si pamatuju, jak u našich vypadala ložnice, když jsem ještě spával v malý postýlce.
    Pak si vzpomínám, jak jsem prvně šel spát do svý "velký" a že jsem se v ní necítil příliš komfortně...
    Spíš se mi vybavujou obrázky, než události...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tos měl vidět můj pokoj, strašidelnější kobku aby člověk pohledal. A ty příšery, co v něm žily pod postelí a stáčely dětský slzy do flašek...

      Vymazat
    2. Tak tys měla svůj pokoj, jo? :-)
      Já vyrost v panelákovym 2+kk, kde vlastní pokoj nebylo jak vymyslet. V době strachu ze strašidel to bylo fajn. Později už tolik ne...
      A já teda strašidla neměl pod postelí, já je měl za závěsem vedle okna. Ale jen za tim vlevo. Ten vpravo byl hodnej.

      Vymazat
    3. To víš, sladký život na maloměstě. Tam má každej svůj pokoj i vlastní slepici. Děcka mi to strašně závidí a nevymluvíš jim to, ani přes ty noční děsy nebo dlouhý cesty po tmavý nebezpečný chodbě na záchod...

      Vymazat
    4. Místo tmavý a nebezpečný chodby jsme měli neméně tmavou a nebezpečnou předsíň. :-)
      ...takže ti to strašně závidim taky :-D

      Vymazat
    5. Každej chce, co nemá :)) já jsem taky chtěla sourozence :D

      Vymazat
    6. a jinak pokoj - do školní docházky jsem spala s mámou v babiččiným 2+1 a přechod do vlastního pokoje byl pro mě krušnej. Nechodila jsem přes chodbu, protože bych do tmavý chodby nevkročila, na rozdíl od mých dětí, který couraj dle libosti :D když mi bylo ouvej, volala jsem, dokud máma nepřišla.

      Vymazat
    7. Quanti, já jsem měla imaginární ségru, ehm:) A strašně jsem záviděla kamarádovi z paneláku, ten útulnej malej pokojíček se dvěma malými bráchy.

      Vymazat
    8. Já jako prcek taky chtěl sourozence.
      Už si ale nepamatuju proč.

      Vymazat
    9. Za mě byl sourozenec vysněnej kámoš - určenej jen na hraní a spoluúčast v průšvihu. Ale nikdy si od tebe nechce půjčovat tvý oblíbený hračky, nemusíš po něm nosit hnusný oblečení, natož aby ti kradl náruč mámy nebo polovinu vánoční kolekce. Z utopistických představ mě vytrhla až realita s dětmi 2 roky po sobě. Zlatá vymyšlená ségra!

      Vymazat
    10. Se mi teď v hlavě roztočilo hotový tornádo vzpomínek, ve kterejch se zrovna teď nechci moc šťourat, aby mi neoprejskal pečlivě udržovanej nátěr cynickýho hovada... Ale jako jo - asi máš pravdu, asi jsem si fakt přál pod stromeček kámoše na hraní.

      Vymazat
    11. U mě jednoduchý - rodiče mě měli kolem 35, starala se o mě převážně babička s dědou, takže jsem kolem sebe měla samý starý (ehm) lidi, kteří si se mnou nechtěli hrát. Jako jsem introvert a stará mladá, ale místy toho bylo i na mě moc :))

      Vymazat
    12. V některých ohledech jsme na tom podobně.
      Našim bylo 32 a 35 a ne, že bych trávil nějak moc času u babiček, ale na to hraní jsem byl často taky sám no. Táta byl hroznej knihomol a zabořil se s knížkou do gauče kdykoliv mohl. Ten si se mnou vlastně začal hrát s chutí, až když jsme si už mnohem pozdějc koupili domu šachy.
      No a máma zas nebyla na angličáky no... :-)
      Pamatuju si, že jsem tehdá hodně kreslil a ta možnost obejít se bez kolektivu mě nakonec asi přivedla i k tomu modelářství...

      Vymazat
    13. Hustý, já jsem taky třicátníkový dítě (ne že by to teď bylo nějak šokující, ale tenkrát mi na všech besídkách máma přišla, ehm, tak trochu stará...). A tátu knihomola jsem měla taky, jen se dal přemluvit i na jiný deskovky (šachy u nás v rodině hrála jen babička). Oni si tenkrát rodiče obecně s dětmi moc nehráli, co vím. Máma mé žádosti o hraní vždycky obratem přesměrovala, že od toho mám děti od sousedů.

      Vymazat
    14. My se vlastně ještě oddávali karbanu a hře v kostky...
      Zkreslení, o němž tu už byla řeč, mi z toho dělá sklep vily na periferii, kde si ranaři místního mafiánskýho bosse krátěj dlouhou chvíli a s kloboukem našišat, kravatama ležérně povolenejma a doutníkama mezi prsty plácaj o stůl čertovýma obrázkama... :-)

      Vymazat
  7. Psice! je to pár dní (a F. je mi svědkem), co jsem doma přesně téma nejstarších vzpomínek vytáhnul a o jeho blogozpracování uvažoval. tak to mi vysvětli :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Já myslím, že nadešel vhodný čas rozvinout příběh blogerské špionáže... Infiltrace rozsáhlá, následky nedozírné!

    OdpovědětVymazat
  9. Galahad: Cením si snahy rozpoutat trash talks před jasnovideckým blogozápasem!

    lobo: Je to trochu scary, co? Připadám si, jako když zjistím, že má někdo další privátní klíč do mého bankovnictví! Před tím, než si vyříkáme, kdo je tady zloděj, bych ráda poukázala na fakt, že jsem vzpomínky nejen dříve sepsala, ale nejspíš i o pár měsíců dříve zažila!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. (a opravdu děsivý to začne být až v okamžiku, kdy se vynoří tričko s kačenkami i na malém lobovi...)

      Vymazat
    2. na trička s obrázky jsem expert, ale výše jmenovaný kus textilu jsem na sobě nikdy neměl a ta částka taky nesouhlasí!

      Vymazat
    3. Neceníš :-D
      ...to bys to nepropíchla dřív, než na to někdo naskočil... ;-)
      Škoda no. Příště :-)

      Vymazat
    4. Já bych případ uzavřela jako ghostwriting 2.0. Dneska už stačí jen pomyslet a napíše to za tebe někdo jinej.

      Vymazat
    5. Teď ještě doladit, aby to ten někdo jinej napsal tak, jak chci já :-)

      Vymazat
    6. Jen bych připodotkla, že už to nebudeme zkoušet. Nerada bych vstávala někdy ve tři ráno s nezvladatelným záměrem psát elaboráty o modelářství. Někdo by se taky mohl chopit mých nesepsaných témat:)

      Vymazat
    7. ...máš na mysli nějaký konkrétní námět...? O:-)

      Vymazat
    8. Nějak ze sebe po ránu nemůžu dostat žádný téma, o kterým by se fakt blbě psalo. Co třeba sebedestrukce, manuál na mučení koťátek nebo 10 věcí, ze který se stydím?

      Vymazat
    9. 10 věcí, za který se stydím asi ne :-)
      Osobně bych o sobě hnusůbky, za který se fakt stydim napsat neuměl, byť o nich vím a na pouhý desatero bych musel vypsat tak tříkolový výběrový řízení.
      Vznikl by z toho seznam "10 věcí, které považuji za roztomile trapné" ;-)
      Manuál na mučení by možná byl mezi nima.
      Sebedestrukci pak provozuji vcelku tuctově prostřednictvím konzumace jídel obsahující kilo sádla na centimetr krychlový a tomu úměrné množství chleba pečenýho i vařenýho... :-D
      Nic hele - tady si nevyberu. Co tam máš dál? :-)

      Vymazat
    10. Hele ten roztomile trapnej seznam taky není k zahození! Možná i do toho vařenýho chleba bych se s chutí začetla. Jinak teda nevděk, to ti povím. Budeš se muset probourat do zašifrovanýho myšlenkovýho souboru v mozku u loba, tam si chodím pro nový témata já:)

      Vymazat
    11. Nevděk snad neee.
      ...i když je pravda, že vděk vypadá jinak...
      A vždyť víš, že jsem hrozná držka :-D
      Vařenej chleba vypadá nadějně, poněvadž je známo, že u něj dobrý historky vznikaj častějc, než u salátu z rukoly a polníčku :-)

      Vymazat
  10. zrovna před pár dny jsme si pouštěli na netflixu nějaký dokument o paměti a že to co si pamatujeme je v podstatě výmysl, takže to celkem potvrzuješ, tím pádem jsem ukončila veškerý snahy pátrat v paměti po mých vzpomínkách, protože jsou stejně vymyšlený, lepší žádný, než nějaký slátaniny :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proto já jsem se od raného dětství snažila o různé deníčky. Ale je to marný, ta vzpomínka je zmanipulovaná stejně už ve chvíli, kdy ji zažijeme - naším úhlem pohledu, emocema, zkušenostma... pravda neexistuje :)

      Vymazat
    2. Helga: Když stačí nepátrat, je to dobrý. Horší jsou ty, který mozek aktivně vysypává ze zásuvek a předkládá ideálně před spaním:)

      Vymazat
  11. U mě taky figuruje pudl! Sousedka Jandečková mu dávala na dvorek vodu do mističky od margarínu a já mu to potají chodila pít, taky na čtyrech jako on. Plus jsem si z toho občas udělala pitíčko - vylouhovala jsem si tam nedopalky, co jsem našla po sousedce Vokolkový pod lavičkou.

    A pak si teda pamatuju, jak babička neposlušná diabetička prodělala několikrát na ulici koma, my s bráchou nad ní stáli a všichni okolo jenom procházeli.

    Otyl má nejzazší vzpomínku na to, jak mi můj momentálně nejoblíbenější muž vynadal, že jsem snědla potají moc bramborovýho salátu a já pak kvůli tomu dostala od Ježíška strašně málo dárečků na rozdíl od něj (jeho interpretace :). No asi letos dáme repete...

    Bloud

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pitíčko z čvaňháků mě dostalo:) A záhada skromného přídělu dárků je tímto vyřešena, jestli platí ta rovnice s množstvím natajnačku snědenýho bramsalátu!

      Vymazat
  12. Paráda.
    Je zajímavý, že dřív za mladších let jsem nikdy s lidma nemluvívala o tom, jak vzpomínky mohou být nepravdivé, ovlivněné vyprávěním, proměněné... až teď, když vím, že neurovědci skutečně objevili, že paměťové stopy na jednotlivé události se neukládají do mozku jako definitivní zápis, ale že ta podoba vzpomínky se vždycky při novém vybavení tvoří, sestavuje znovu. A tím se děje, že se mění.
    Taky jsem si pamatovala, když mi bylo 14 (a mám to zapsané), spoustu věcí z předškolního věku, ještě kolem třicítky jsem si jich hodně pamatovala, leckdy víc než ze školy (ta mě nezaujala tolik jako svobodné lítání po venkově); a teď už se mi vybavují hůř. Už se stalo od té doby tolik věcí, že nemám kapacitu si někteeré pamatovat, například ty staré, co se už dlouho nevynořily, ty se sestavují už hůř. A přitom ve stáří se prý vybavují snáz, to zas bude jiná píseň, to si napíšem za pár desítek let.

    OdpovědětVymazat
  13. To je stejně vtipný, jak to těm dětem v hlavě funguje. Číčmanina příhoda s nočníkem mi připomněla kamarádčina synovce (taky už jsem to tu možná psala). Měl 4. narozeniny a když došlo na rozbalování dárku, u kterýho dárkyně-babička zdůraznila, že je z "toho velkýho hračkářství", kluk zbledl a následně dostal hysterickej záchvat a balíku se odmítal dotknout. Když ho teda začala rozbalovat maminka, s křikem utekl a až do večera odmítal jakkoli komunikovat. Až po poměrně dlouhé době vyšlo najevo, že několik dní zpátky šel právě s babičkou kolem toho hračkářství a ona ho u výlohy žádala, aby jí ukázal, co by se mu líbilo. Neukázal jí tehdy nic, protože uprostřed výlohy visel hrůzostrašnej halloweenskej kostlivec se svítícíma červenejma očima, kterýho se bál. No a při oslavě si to přebral tak, že v tom dárku přece musí bejt zabalená přávě tahle příšerná věc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, a fekální historku (poměrně nechutnou) s oblibou z hlubin paměti zase loví naše děti, kdy údajně obsah nočníku společně ochutnaly. Radši snad ani nechci vědět, co všechno si nepamatujou ...

      Vymazat
    2. To byla oblíbená chlubící historka Žmurova kamaráda ze školky - jak ochutnával své vlastní výkaly. Jestli se Žmur inspiroval po vzoru kamaráda, nevíme:)

      Vymazat