Je jedno, že je důchodová krize,
je párek, že nemáme rychlovlaky ani digitalizovaný stavební řízení. Jsme
velkorysí, protože rostou houby. Socky přetékají koši a ustaranými emotikony.
„Kam to mám dávat?“ „Dvě hodiny jsem čistil ty klouzky.“ „Pomoc, další
smaženici už nezvládnu!“
Em je naštvanej, protože chodí do
lesa celej rok a přes celej rok se tam můžete potkat maximálně s vrahama,
co tam zakopávaj svý oběti. Teď jsou lesy plný normálních lidí a Em se bojí
vyčůrat za stromem, protože tam vtrhnou ječící houbařky s košíkama a za
úchyla bude on.
Myslela jsem, že přehání, ale
nakonec vyhrála moje vrozená zvědavost a co si budem – zištnost a musela jsem na houby taky. Proč se mám
trápit sama s rychlovlaky, když můžu jíst zadarmiko a bez vstupnýho
smaženici jako většina republiky?
Navíc máme v rodině silnou
houbařskou větev. Můj prastrýc Jožka byl třeba s drancováním lesů
proslulej i v rámci širšího příbuzenstva. Kromě tloušťky vynikal
slabozrakostí a jak vás už nepřekvapí, naší typickou rodinnou lakotou. Strýc měl ženu Ivanu, která
svým vzezřením naprosto odpovídala jeho zrakovému handicapu, a jako bonus byla
hrozně hádavá a líná. V tomhle genetickým složení, který by zamotalo hlavu
i rodičům Hitlera, dorazili vždycky na podzim s obříma košíkama za babičkou mý mámy. Na
sudeťáckej venkov, obklopenej hustým lesem.
Ivana zůstávala ve svým fajnovým
městským oblečení u babičky v chalupě, kde se nalívala kafem a urážela
zbytek rodiny, zatímco Jožka chodil po lese a sbíral. Sbíral všechno. Vysypal
to potom babičce na stůl, která se chytla za hlavu a za rouhavých výkřiků
k panence Marii sedmibolestný vyházela všechny muchomůrky a satany.
Původní kupa hub se zcvrkla asi tak na desetinu, babička jim k tomu
přibalila domácí vajíčka a s úlevou sledovala, jak jejich auto odprdělo
zpátky na maloměsto. Babička byla bohyně promarněný příležitosti: Jožka umřel brzo.
Ale na infarkt, ne na otravu.
Ale zpátky do lesa: je jedno, kam
vlezete. Všude natrefíte na:
Rodiny
Český rodinný sport na 5? Houby.
Typický soutěžní oddíl zahrnuje 2 dospělý a 2 děti ve stejných šusťákových
dresech. Matka rodu nosí koš, otec se snaží zamachrovat a najít největší
naleziště, děti rozkopávaj muchomůrky a řvou. Když se tahle archetypální smečka potká s jinou rodinou, všichni ztichnou a jen si chamtivě přeměřujou velikost
tašek a košíků. Sotva konkurenční skupina zmizí za pasekou, hodí se na ní
veškerý neúspěchy. VONI nám to vysbírali!
Mykologové
Nenápadný týpci v podzimních
barvách, který splývaj s lesem. Hnědý kalhoty, šedá bunda, jejíž hrudní vybouleninu
tvoří ukrytá publikace „Chráněné houby v českých lesích“. Poznáte je podle
toho, že jim z košíku trčí fialový a azurový houby, po jejichž konzumaci
byste vy osobně umřeli v krutých halucinacích a promluvách ke svatý Tereze.
Oni ne. Nasbíraj si vždycky, v jakýmkoliv ročním období. Právě proto je na
podzim v lesích moc nepotkáte, protože jsou z normálních hub znuděný.
Ztracení senioři
Na první pohled zaměnitelní s mykology,
na rozdíl od nich jsou ale v lesích (doslova) k nalezení jenom na podzim.
Vděčný druh, za kterým se až do okolních lesů často táhnou rojnice dobrovolníků
a policejní psi.
Tripaři
Někdy vypadají podobně zmateně a ušmudlaně
jako senioři po pár dnech toulání po lesech. Tripaři se ale dokážou zrasit už
po pár hodinách pojídání lysohlávek a válení v listí.
Vrazi a klíšťata
Podzim není žádnej důvod k tomu, aby lidi nepáchali trestný činy. Nikdo nestojí o publicitu, ale jinak to prostě nejde. Mají nám snad házet svý oběti do kontejnerů měst, to chcete? Nemyslim si.
Média kromě nálezu metrových hřibů tedy plní i titulky o tom, jak rozvášnění
houbaři, co za suchohřiba zalezou i do nejhoršího roští, nachází mrtvoly, který si
tam v klidu tlejí už od konce minulý sezóny. Kdo to od vraha s lopatou neschytá jako nežádoucí
přihlížející, toho setne klíšťová encefalitida o pár týdnů dál.
Ale dycky to stojí za to: vaši
pozůstalí můžou návštěvám ukazovat metry zavařovaček hřibů naložených v octě
nebo pytle sušených hub, který voní jak packy štěněte. Houby jsou prostě závod,
kterej může vyhrát každej z nás. Milionář z chatrče po česku!
 |
| Giphy.com |
Nějaká Sněhurka nic?
OdpovědětVymazatJá mám problém sníst vaničku žampiónů, než se zkazej, tak co bych dělal s hromadou hřibů. Leda je zavařit a po pár letech je vyhazovat s radostí, že to už nemusím jíst. Tak celej proces zkrátím a ve výsledku je to stejný.
Prastrýc Jožka mi připomněl kamarádova strýce. On byl lakomej a taky si vzal nějakou příšerku, ovšem pro peníze. Jak pak s věkem přibírali na váze, tak když jim spadly nějaký mince na zem, tak byli líní se pro to ohejbat a tak to jen kopli pod kanape. No a když tam byl kamarád na prázdninách, tak tam měl v podstatě podkanapový Klondike.
A.P.
Zrovna ty žampiony se dají podle mě vrazit úplně do čehokoliv. To už totiž podle mě ztratilo i status houby - vyrábí se to z rozemletých víček, tampónů a igeliťáků, protože to nechutná vůbec nijak.
VymazatTo je dobrý stádium lenosti, že už pak kopeš prachy pod gauč. Asi se nemá smysl ptát na jejich intimní život, že ne? Ta lenost je vlastně zrovna taková dobrá vlastnost, že když se to dělá fakt poctivě, tak to na žádný potomky nepřeneseš.
To dají, ale nemáš pokaždý chuť vařit nebo musíš dojídat něco jinýho, někdy jíš venku. Takže ty poslední jsem nakonec rozkrájel, osamažil, zalil smetanou a pak to snědl samotný po večeři, jen abych to zlikvidoval. Normálně bych to dal na těstoviny. - Takže by mě stačil jeden velkej hřib z každý výpravy. - Jen na tu Sněhurku bych se šel podívat, ale třeba je už dávno alkoholička jako Libuška a Dáda.
VymazatJá myslím, že děti neměli. Když opravdu miluješ prachy, tak děti asi ani nepotřebuješ.
A.P.
Myslím, že Sněhurky se v dnešní době moc nepřetrhnou, aby žily v nuzný lesní chatrči s partou chlápků s poruchou vzrůstu. Navíc aby jim praly, žehlily a vyvařovaly. To je dneska dost nekorektní paradigma.
VymazatJednu Sněhurku jsem zažila při prohlídce Prahy s bezdomovcem. Žije se svou partou trpaslíků pod mostem, nemá vlasy ani moc klasických ženských atributů, ale myslím, že tam fungují podobný vztahy. Ona o ně pečuje a oni ji za to mají rádi a chrání mi. Nechci slyšet žádný jiný konce ani verzi pro dospělý:)
My máme zrovna rozkoukaný Monstra: Příběh Lylea a Erika Menendezových na Netflixu. Jejich rodiče měli ze všeho nejradši prachy, ale děcka si pořídili pro psychický i fyzický mučení. Takže taky jak kde.
Já mám podezření, že všechny pohádky jsou fejkový.
VymazatAle zas je zajímavý, jak se ty samé pohádky podle země liší nebo jak se liší pohádky té zemi vlastní.
Hodně to o té, které zemi vypovídá.
--
Koukal jsem na ty Menzdezovy a je to fakt drsný. I docela věřím tomu, že by je rodiče zabili.
A.P.
Máš příklad nějaké klasické pohádky, která se liší podle místního zpracování?
VymazatMyslím, že by ty bráchy rodiče nezabili, že tam pořád udržovali balanc, aby je mohli mučit co nejdýl. Smrt by byla od takových rodičů vlastně dost nečekané milosrdenství...
Červená Karkulka je u nás a v Německu víceméně normální holčička, kdežto ve Francii je víc zdůrazňováno, že je hezká a je to celý sexualizovaný. Sice je to v podtextu, ale tam klidně řeknou o holce, že "hledá zlého vlka" jakože hledá nějakýho ranaře (na rajcovní sex), právě v odkazu na tohle.
VymazatFilmová Popelka u nás je taková laskavá, vytrestaná macecha jen v saních vjede do rybníka, což je to nejdrsnější, co se tam stane. Ve verzích v jinejch zemmích si rádobynevěsty natvrdo přiřezávají nohy, aby se jim vešly do střevíčku. (Původ pohádky je v Číně s těma jejich ovazovanejma pidinohama a snění sirotků o lepší budoucnosti je asi univerzální).
Peter Pan je podbnej Robinsonu Crusoe v tom, že jedeš někam na druhej konec světa a tam prožíváš dobrodružství.
Kocour v botách je sice původem italská pohádka, ale nejvíc se proslavila francouzská verze, která je jak tři mušketýři. Někde z venkova se vydá do hlavního města a prožije tam skvělá dobrodružstvi a už se nevrací.
V českejch (a asi i německejch) pohádkách se hrdinové vrací domů.
V Pinocciovi jsou to takový divný postavičky, jako ve Feliniho filmech, jakoby byli všichni nějak pokroucení a lezli po sobě jak brouci ve sklenici. V Irskej pohádkách jsou hrdinové často takoví hodní, přeskromní troubové. Zachrání vílu, ale ani nečeká, že by ho mohla mít ráda, i když mu to pak udělá radost. Takoví hobiti to jsou. V Ruskejch pohádkách (Krasa nesmírná) je to takový patetický a cejtíš tam to obrovský Rusko, co konce nemá. V jedný má hrdinka kamenný, měděný a železný boty a musí je prošlapat, než může něco splnit, takže obejde Rusko (na co si dávat malý úkoly). Extra chleba tam má "důmyslné ozdůbky" a v jedné pohádce se bojar napil z jezera a někdo ho chytl za vous a musel slíbit dceru. I v námi oblíbeném Mrazíkovi se vyhoděj kyje k nebi a padají zpět až za půl roku.
Naše národní pohádková postava je Hloupý Honza, který ovšem všechny přechytračí. To rezonuje s Dobrým Vojákem Švejkem, kterej je taky blbej, až na něj nikdo nemá. V Návštěvnících zase nakonec Brodskej zachrání civilizaci budoucnosti tím, že si všimne, že centrální mozek lidstva je nakřivo a tak tam dá klínek. Podobně Růžičková v jednom Slunce, seno vyjede do ciziny, je tam ze všeho vykulená, ale nedá se a vyhádá si dobrej směnnej kurz. To na sebe pak Češi pomrkávaj, jaký jsme fiškusové.
VymazatJednou jsem četl nějaký marocký nebo africký pohádky a bylo tam jak někdo zachránil hada a ten ho kousl do břicha a když si zachránce stěžoval před smrtí na nevděk, tak mu had odpověděl, že je to jeho přirozenost, tak co čekal. - Když v český pohádce pomůžeš zvířatům, tak ti pak pomůžou a nemaj psychopatický kecy.
Když ti někdo moudrý dává radu, ať je to kůň nebo dědeček, tak je lepší je poslouchat. V pohádkách Boženy Němcové je příběh, kde kůň občas poradí princi. Mimo jiné najdou na cestě zářící pero a kůň mu radí "nech to péro ležet". Princ neposlechne a pak se celou pohádku řeší následné problémy. Kůň to občas připomene, ale pomáhá dál. Jako dospělý si na to občas vzpomeneš a říkáš si, jak na to vlastně Němcová přišla, jak to přesně myslela a jestli to náhodou není ta největší moudrost z celé literatury.
K epochám - to máš Zvířátka a Petrovští, to jsou Muzikanti z Brém, situace po 30 válce kde po zpustošeném Německu táhly tlupy propuštěných vojáků, co nic než válčit neuměli. O Rumcajsovi píšou na wikině, že má bejt z půlky 19 století (podle zmiňovanjech osob a událostí) ale knížepán v paruce je typickej pro 18 století. Atd.
---
Podle toho, co jsem našel, tak jeden ze synů sebral všechnu odvahu a otevřeně rodiče konfrontoval, takže si myslím, že jim šlo o život (rodičům či dětem) a bylo to kdo z koho. Rodiče sice nemohli tušit, že je budou chtít rovnou zabít, ale že když to někde vyžvaněj, tak skončej ve vězení, budou mít po pověsti a jejich dosavadní život je pryč, tak to bylo jasný. Rodiče s konexema, děti bez konexí, mohlo jim jít o život úplně snadno.
Stačí doktor, co napíše umrtní list a vražda projde jako nic. Za socialismu na jednom hřbitově hrobník přidal za vlašku rumu do rakve/hrobu jednu mrtvolu navíc a je skoro nemožný to nějak dokázat.
A.P.
Děda vzal hůl,
OdpovědětVymazatbaterku tříbuřtovku a hůl,
igelitovej pytlik, chleba se sádlem a se škvarkama a hůl,
ušanku, buchty, buzolu, kompas a hůl,
kudlu rybičku, rýč a hůl,
pytlík...a šel na houby.
S holí...
Zrovna dneska jsem U Vávrů vařil žurek a vypěknil jsem ho několika kousky nahrubo pokrájených lesních hub. Hostinský jich dostal plnou mísu od jednoho štamgasta a asi taky nevěděl, co s nima, poňáč se mě ptal, jestli jich v tý polivce neni málo a večeřel jsem houbový řízečky. A Habra taky večeřela houbový řízečky...
Jakože máš s tou naší houbařskou náturou asi vcelku pravdu. Ostatně co si budem. Já si do toho lesa taky zajdu rád a koukám při tom pod nohy a nadšeně sbírám.
...abych pak doma nasraně držkoval, že příště se na ty debilní klouzky už dovopravdy vyseru!
Díky za pondělní večerní chvíli houbařský poezie.
VymazatCo je prosím žurek?
Hele my když jsme byli, tak jsme našli JENOM klouzky. Tím totiž ty davy už vyloženě opovrhly. Ale kdo jsem já, abych se nafrňovala nad jedlou houbou, takže jsme je brali ve velkým a doma to bylo jak mazlení s kolonií slimáků.
A ještě to zhejčkanej Em nejed, že to nechutná jako hřib! Příště se budu dívat radši po mrtvolách a jejich zlatejch zubech.
Není zač. Je to úvod písně Houby/žalm Šťavnatky Panenské od skupiny Saze. Je to zcela neužitečnej shluk slov, který si pamatuju zhruba tak pětadvacet let a čekám na příležitost je někde nějak vhodně využít. Takže já děkuju. :-D
VymazatŽurek je polská polívka. Po chuti podobná třeba kulajdě, jen bohatší na ingredience. vedle brambor, hub a vejce se v tom nechává vydusit celá klobása a v základu je docela poctivý množství uzenýho bůčku. Ochutnal jsem to letos v létě, když jsme s klubovými bratry vyjeli na soutěž do Chelmže, zalíbilo se mi to a nutně jsem si to potřeboval zkusit...
Jo, s těma klouzkama to tak bejvá no. A pak ještě přerostlý červivý babky...
To se teda muselo zarýt při nějaký silný příležitosti, že ti to drží v mozkových závitech už tak dlouho:)
VymazatŽurek zní jako ultravydatná věc, co bych taky někdy potřebovala vyzkoušet. Všechno na způsob kulajdy mě dost baví, i když naše tradiční krkonošský kyselo z kvásku mám v topu.
Právě, že ani ne... úplně normálně jsme si jednou s tátou pořídili domu českou představu o rockový muzice...a tohle na nás vypadlo z přehrávače... :-D
VymazatŽurek vydatnej je. Myslim, že i bez pečiva toho poctivější miska bude stačit za celej oběd... Něco na způsob kvásku se do toho taky dává. Tři dny dopředu se na to připravuje zákvas z žitný mouky.
Potvrzuju, letos najde kazdej. I nas pes se stareckou demenci nasel na 100m prochazce 2 pravaky a kosik babek. Jen teda ja nic nenajdu :/
OdpovědětVymazatJako polaci vari memu srdci blizko. Slanina a cibulka jako zakladni ingredience :) mnam. Dobre sis tu inspiraci vybral!
Ik
Já vidím jen ty signálně žlutooranžový klouzky. A muchomůrky, těch vidím úplně nejvíc.
VymazatŽurek zní dobře, ale mně z polských jídel z hlavy furt nejde vymazat "baršč s krokietom" podávaný v socialisticky vyhlížejícím bistru kousek od Osvětimi. Myslela jsem si, že půjde o klasickou verzi zelno-řepný polívky s bramborem a místo toho jsem tenkrát dostala teplej řepnej džus (!) a studenej (!) masovej karbanátek. Fakt divný kombo! Poláci si to u mě spravili až u moře - fritovanýma rybičkama v kornoutu a boží treskou.
Třeba tam jsou od války nějaký poruchy karmického kontinua, tak se tam ani uvařit nedá, protože se nikdo nedokáže soustředit a doma tam Poláci jedí jen syrový brambory, zkyslý mlíko a lískový oříšky.
VymazatA.P.
Psice, jist v bistru vedle Osvetimi? Proboha cos cekala! Cokoliv jinyho nez turinovy vyluh je vlastne zazrak i rouhani…
VymazatMimochodem ty a Osvetim? Jako fakt? Ja nedala ani Terezin. Vlastne uz v Josefove mam vzdycky pocit ze na me musi vyskocit SSwache.
IK
Doplnil bych kategorii: Chamtivý cyklista. Protože má svá místa, která by pěšky za den neobešel, vypravuje se do lesa vybaven bicyklem/elektrokolem/mopedem. Protože by ale ta místa mohl dříve objet někdo jiný, vyráží už před kuropěním. Není bezpečné míjet ho na lesní cestě, protože řídí jednou rukou - ve druhé odpružuje košík.
OdpovědětVymazatNa tom je nejhorší to kuropění. Protože to je pro mě předem prohraný - my se na houby vykutálíme tak nejdřív v 11, protože kdo by odolal víkendový prodloužený snídani s odpočinkem v posteli po jídle?!
VymazatHouby rostou několik dní, tak se brzo vstávat nemusí. Ve skutečnisti jdeš jen o půl dne napřed. :-)
VymazatA.P.
Doplnil bych kategorii Jednoročáci, k níž se hlásím. Na houby jsem chodil dobrých 40 let pouze jednou za rok, a to do stále stejného lesa v Železných horách, kde jsem nikdy nepotkal ani živáčka. Jenže vloni ho kvůli kůrovci vykáceli a mně se na stará kolena nechce hledat jiný. Takový druhý není. (ironie) Trochu smutno mi z toho je, ale když si představím ty davy houbařů v lesích kolem Prahy...
OdpovědětVymazatTo mě mrzí, Železný hory znám z výletů. Jako jsou i další poměrně odlehlejší lesy (třeba Sedmihoří, Lužický, Rychlebský hory), ale chápu, že to nejspíš není zrovna coby kamenem dohodil.
Vymazat