Minule jsem vám tady slíbila historku o učitelce, aby se trochu
zasypal a zahladil ten hluboký anatomický dojem z minulýho příspěvku.
Máte ji mít, jen začneme trochu zeširoka. A pojďme si říct
na férovku, Žmurův vztah k pedagogům a pedagožkám lze od nepaměti popsat
jako vlahý.
Je to stejný jako já a úřady. Fakt chápu, že je to v životě
nutný. Ale prostě pokaždý mám smůlu na někoho, kdo vznikl umělým oplodněním daňovýho
formuláře s razítkem a jeho inkubátorem byla spodní zásuvka kopírky. Třeba jako
nemám dyslexii, ale pod vlivem týhle superúřednice vždycky zaměním kolonku jméno
za příjmení, nebo začnu psát zrcadlově a pak to po sobě škrtat, takže si vysloužím
zvednutý obočí a takovej ten tichej vševědoucí pohled „aha, tady pani nemá
dostudovanou ani základní školu, tak to se můžu s cigárkem na čtvrtou před
úřadem rozloučit. Ale já jí to zadarmo nedám, týhle ne!“
Žmur neměl oblíbenou učitelku ani ve školce a tenhle vztah
zůstal oboustranný. Prostě nikdy nebyl dítě, který vám ze školky předávali s objetím
na rozloučenou a výkresem v upatlaný ručičce na téma „mé nejoblíbenější ženy“, kde si matka a učitelka
předávají srdíčko.
Možná je to tím, že jsou české školy příliš feminizované a potřeboval by archetyp učitele jako je Igor Hnízdo z Obecný školy? přemýšlela jsem potichu. Ale i když se to na gymplu pedagogy hemží mnohem víc, vlastně to žádný game changer není.
Žmur si oblíbil jen Kořínka, chlápka na informatiku, a to
jen proto, že je nechává v hodině pařit hry a být na sockách. „Žmur kdo?“
zeptal se Kořínek na konzultacích. Pod tím příjmením si nikoho nevybavím, ten
ke mně určitě nechodí.“ Tak takhle si nikdo z nás nadstandardní vztahy
učitel-žák taky nepředstavuje, co?
Na češtinu měl Žmur ještě minulej rok starou slečnu Lamerovou.
Neříkejte mi, že náhody neexistují, protože jednoduchou přesmyčkou tohoto příjmení
získáte jméno češtinářky z mýho gymplu, což byla stejně odpudivá čarodějnice.
Žmur měl na vysvědčení trojku, nenáviděl knihy, vyjmenovaný slova a za jeho
pohrdavým výrazem jsem četla fakt, že by byl radši příslušníkem úplně jinýho státu
s mnohem jednodušší gramatikou.
Na začátku tohoto školního roku slečna Lamerová nejspíš
povýšila na osobního kouče samotnýho satana nebo se proměnila v netopýra,
protože ze školy potichu vylítla. Jakože úplně, vydechl si Žmur. A dostali
novou češtinářku, což jsem brzy zaregistrovala i já z pozice rodiče.
„Tady nesu písemku na zkouknutí a hlavně, checkuj druhou
stranu, tady je PÍSEMKA PRO RODIČE, abyste prý nemachrovali a neofrňovali se nad
našima chybama,“ plácne mi Žmur k vypracování test jako hozenou rukavici.
Tak tohle mě baví! Pchá, jako člověk živící se částečně psaním, co jinýho než jedničku
bych asi tak dostala?! No, tak hned dvě hrubky: ryba vyza se píše s tvrdým
a ližiny zase s měkkým. Věděli jste to?
Následovalo pár dalších zábavných úkolů, jako třeba nejen
vypsat, ale hlavně ochutnat jídla s cizím názvem (nejjednodušší cesta, jak
přimět rodiče k nákupu muffinů a krafinů, protože se to MUSÍ kvůli paní profesorce).
Když jsem se ho jednou v neděli ptala, na co se nejvíc
těší další den, tak mi řekl, že na fotbal a na češtinu.
Ale největší šok přišel, když Žmur dobrovolně přitáhl přihlášku
do divadelního klubu, v rámci něhož budou po večerech ve svým volným
čase vymetat pražský divadla. Jestli to ještě nevíte – Žmur nesnáší, tedy
nesnášel, divadlo. Jednou mi řekl, že by radši umřel, než aby šel na improvizační
představení a že jsou úplně všichni herci na světě blbí a přehrávaj. Pak se
opravil, že nejsem blbá, ale přehrávám určitě taky.
„A tys něco provedl, jakože se tam teď musíš přihlásit a odchodit si to jako nucený práce?“ zeptala jsem se dost v šoku. „Ne, to vymyslela naše češtinářka a přihlásila se skoro celá naše třída, odpověděl Žmur s lehkým pokývnutím ramen.
"Aha", řekla jsem a rychle to podepsala, abych ho
zbytečně neuváděla do rozpaků. Ale trochu mě to dojalo. Jak by řekla generace
alfa: Miluju!
Giphy.com |
Najs! Kdybych neměla takový strach z dětí a kolektivů všeho druhu, taky bych bývala chtěla být takováhle češtinářka!
OdpovědětVymazatVyzu bych asi věděl, kdybych o tom moc nepřemýšlel, protože se z ní dělá kaviár, ližiny bych sebejistě napsal s Y.
OdpovědětVymazatJá měl zas gramatický problém, co napsat za Y/I, když jsem skloňoval slovo píča (Slovenky ho trochu nadužívaj), podle vzoru žena a najednou jsem se trochu vyzkratoval, když mi tam vyšlo, že má bejt po Č písmeno Y. To mi najednou došlo, že jsme tu češtinu zas až tak do hloubky neměli.
Nomen omen. Slečna Lamerová mi hned připoměla anglické slovíčko lame. Lame duck je chromá kachna a jako přídavné jméno to znamená hloupý, trapný, nejapný. Jako vtip od spolužáka, kterýho nikdo nebere a tak se aspoň sám nervózně zasměje. - Takže paní učitelka Trapáková.
Náš češitnář byl učitel. Žádnej Woodstock, žádná rampa Osvětimi. Na prvních třídních schůzkách rodičům oznámil, že nás tu češtinu naučí (s podtextem, že voda v potrubí si taky nemá co vybírat, jestli a kudy poteče). Jak řekl, tak udělal.
Moje hrůza na gymplu byla ruštinářka. Můj vhled do ruštiny byl asi jako tvůj do matematiky. Navíc byla mladá a hezká, takže jsme byli jak vystrašený Fantoci u vrchního ředitele. Ani ji nestálo za to mě zašlápnout. Pak se stal zázrak a dostali jsme jinou ruštinářku. Neskončil jsem u psaní básní v ruských dialektech, ale jako jediná učitelka měla ráda kluky, znalost ruštiny neměla za to nejdůležitější pro život a tak mě nechala odmaturovat, i když moje písemky byly po opravě červený, jakoby nad nima doma podřezávali cukající se panny.
Jestli Žmur soudí herce podle toho, co vidí v českejch filmech a seriálech, tak nejspíš hraní instinktivně rozumí, protože z nějakýho záhadnýho důvodu (asi nedostatek času, peněz) se tu od revoluce standartně blbě hraje a to i herci, kteří hrát uměj. Kozub za něco stojí.
Jestli Žmur někdy přijde z nějakýho přestavení nadšenej, a sám spustí, jak dobře hráli, tak dej vědět.
A.P.
S vyzou jsem tu čest neměl, ovšem ližiny vim, že nemaj nic společnýho s lyžema, nýbrž mají původ ve slovese ležet/líhat :-)
OdpovědětVymazat...a teď to jdu dočíst...
Hele neuvěříš tomu, ale o divadelním herectví jsme se onehdá dlouho do noci moudře bavili u Vávrů taky. Ono tam chodí dost lidí z Vinohradskýho...i odjinud... Tedy ne, že bychom se o tom herectví bavili přímo s hercema, ale výskyt toho tématu je v tom podniku tak nějak přirozenej, že ano... No a taky jsme tam dospěli k závěru, že se v činohře přehrává. Ovšem taky jsme k tomu hned našli taky poměrně rozumný odůvodnění ve skutečnosti, divadelní herec nemá kameru půl metru od rypáčku a ty emoce ale potřebuje předat i bez ní i divákům v poslední řadě hlediště...
OdpovědětVymazatMá v plánu třeba RADAR?
...a ještě do třetice teda ještě otázka... Jak stará asi tak je ta nová češtinářka?
OdpovědětVymazat