Pipiris

 

Abych vám mohla říct o tom, jak hanebnou mám rodinu a jak blbej nápad je objednávat se k jednomu lékaři s nima všema, musím začít trochu zeširoka.

Emovi se udělal na krku fibrom. Je to taková malá konfederace kožních buněk a chlupů, která ničemu výrazně neškodí, ale taky ani vyloženě nepomáhá. Ten Emův si ještě vybral přesně to místo, kde může odírat o tričko a vysílat do mozku neustálý signály svý pasívně-agresivní podrážděnosti.

Normální člověk by se s tím objednal na kožní, kde vám nafrněnýho fibroma ušmiknou za 2 vteřiny, ale to evidentně není Emův styl: Emův styl je objednat si drahej speciální kryo přípravek pro domácí použití.

„Tenhle přípravek je průlom v domácí auto-chirurgii“ ukazuje mi Em tu drahou flaštičku, která na mě úplně od začátku dělá dojem jako když vám dávno zemřelej Kellner na Facebooku dělá díry do hlavy, ať nacpete celý svý úspory do kryptoměn.

Ale říkejte to Emovi, kterej je celej natěšenej, až se budou v lékárnách prodávat sady na operaci slepáku s QR kódem na videomanuál na Youtube. Blbý je, že si tam nedosáhne, takže jsem odstraněním fibromu pověřená já.

Je to samozřejmě komplikovaný jak ovládání jaderný elektrárny, takže musíte třikrát něco odjistit, pak z toho začne unikat pára a Em vříská, ať přiložím hlavici, nebo to bouchne. Po exekuci vypadá fibrom jako když na křesle rozsednete muffin, kterej tam zůstal po dětský oslavě. Em je spokojenej, protože v příručce píšou, že se má do 2 týdnů rozpadnout a zmizet.

Za 14 dnů splasklej fibrom dobobtná do původní velikosti a Em zuří. „To je tím, žes to špatně odjistila.“ „To musíš přitisknout hned, ne na to koukat a smát se.“ „Přečetla sis vůbec ten manuál?“ Jo, na mě je jednoduchý svést úplně všechno, jak vidíte.

Procedura se tedy ještě několikrát opakuje s pramalým úspěchem. Po tý poslední vypadal fibrom jak děrovanej knoflík, a pak už jsem to odmítla dál vykonávat, protože mi připadalo jako přirozenej vývoj, že si s tím Em užene obzvlášť agresivní melanom a já zůstanu s dětma a tou jeho posranou kryolahvičkou úplně sama.

Každej rok chodíme na kožní na kontrolu znamínek, všichni. Seřadíme se v ordinaci ve spodním prádle, a kožní nás přejede jeden po druhým dermatoskopem. „Jo a tohle je asi fibrom, viďte,“ ohlásí Em nenápadně ten svůj zmasakrovanej výrustek. Neasi. „No, máte ho nějakej zatrhnutej, ne? Já vám ho vedle odstraním, to budou 2 vteřiny,“ řekne kožní a já to nijak nekomentuju, i když mám morální právo si postěžovat. Mohla bych se třeba zeptat na to, jestli jako lékař souhlasí s tím, aby si lidi pižlali svý znamínka sami doma a obtěžovali s tím svý okolí. Ale taková já nejsem.

A pak jdu na řadu já. „No znamínka dobrý, ale tady máte pytyriasis,“ vrtí doktor znepokojeně hlavou.“ „Pipirisis co? Je to vážný?“ ptám se.

„Ne, to je plíseň,“ mávne rukou doktor.

„To má z toho, že jí sladký“, nenechává si svý rozumy pro sebe Em.

„Ne, to má spíš z toho, že se potí,“ nabízí lékař svůj odborný pohled.

„No, ale sladký teď docela jedla,“ zamýšlí se Čičman.

„Však není tlustá, může jíst sladký,“ odpovídá doktor a doteď nebyla ani jedna malá pauzička k tomu, abych se mohla nadechnout a říct všem, ať si komentujou svý vlastní těla a stravovací návyky.

„Pijete hodně alkohol?“ ptá se doktor a to už otvírají zobáky všichni jako hladový malý vlaštovky, takže ho hrozně nevěrohodně ujišťuju, že skoro vůbec nepiju, i když je to pravda. Doktor potřese hlavou a jen dodá „možná bude lepší sírová voda, tady máte recept a noste bavlněné prádlo,“ který nosím a stejně mám pipiris a jako bonus rodinu, která by si ji zasloužila víc než já.

Ale slibuju vám – až Em přitáhne sadu na odstranění křečových žil, amputuju mu s tím nohu a budu to celý natáčet.