Diskomfortní výzva 2: Hrdelní zpěv

 

Pár věcí se tu dlouho neukázalo – třeba pocit, že se chovám dospěle a diskomfortní výzva. Pamatujete, jak mě zalehl úplně cizí chlap na rodinných konstelacích a Em se s úplně cizím chlapem popral na playfightu? Tyhle zážitky je potřeba pravidelně retraumatizovat, a tak jsme se začátkem nového školního roku s Emem odbouchli další semestr vzájemného týrání.

Konkrétně u téhle výzvy jsem věděla, že něco na tenhle způsob dřív nebo pozdějc přijde. Je to totiž jedna z mých největších slabostí. Je to záležitost, která je daň za dlouhý nohy, rychločtení, schopnost magicky ohýbat prsty, Ema a další věci, o který jsem se nijak nezasloužila a přesto je mám.

„Tady máš ještě schopnost se tvářit, že jsi profesionál a přesně víš, o čem je řeč, i když víš kulový,“ stihla nad moji postýlkou ještě doříct ta poslední hodná sudička, ale pak přišla ta zlá s obličejem odlíčený sedmdesátiletý Madonny a zaskřehotala: „Nebudeš umět zpívat. Nikdy, Ani v koupelně!“

Možná patříte mezi lidi, který o sobě ze skromnosti říkají to samý. Můžu vás ujistit, že jsem u táboráků a hudebních improvizací zažila mraky těhle skromných lidí, který pak otevřou pusu a lezou z nich tři oktávy.

Tak abychom si rozuměli – já nejsem falešně skromná. Em mě chodí prosit do sprchy, ať to přestanu dělat, protože v bytě pod náma pak vyje čivava. Když se přidám ke Stánkům u ohně, v lepším případě začne okamžitě kolovat placatka s rumem a v horším se někdo začne živě zajímat, jestli nevlétl do ohně netopýr. Vím jen o jednom člověku, kterej je na tom stejně a je to Petr z naší impro skupiny. Kdysi jsme měli lekci zpěvu s profesionálním hudebníkem, kterej na začátku bezstarostně mával rukama, že zažil úplně všechno. Za dvacet minut nám dvěma u základní stupnice řekl, že bude pro všechny lepší, když si najdeme jinou zálibu.

S tímhle prokletím mě Em přihlásil na lekci hrdelního mongolského zpěvu. Ještě ke všemu mě tam nemůže přihlásit normálně. Připisuje pod mým jménem do přihlášky: „Zpívání je můj život. Ráda vystupuji i na veřejnosti a doufám, že hrdelním zpěvem obohatím svůj rejstřík,“ aby lektor pochopil, že mám laťku fakt nahoře. Nebo ještě lépe, že jsem úplná kráva.

Tohle opatření výrazně přispělo k tomu, že jsem se před akcí vysrabila. „Představ se pod svým psacím pseudonymem, jako že jsi hodná a pokorná sestra, náhrada zlý a namyšlený Psice, která náhle onemocněla,“ šeptá mi mý zbabělý podvědomí.

„Jmenuju se Dora a vůbec neumím zpívat“ představuju se plaše v kolečku lidí, kde jsou přede mnou samý lektorky zpěvu, muzikanti, nebo aspoň lidi, co žili deset let v Tibetu a naučili se od mnichů kargyru. Tak. Ať se od týhle chvíle stane cokoliv, nemůže mě nikdo obviňovat z toho, že jsem je včas nevarovala. Odznáček nejotravnějšího člověka v sále si mezitím převzala ukecaná ženská, co hraje někde v kapele, všemu se směje a řekla bych až skoro obscénně podlézá lektorovi při všem, co řekne a udělá.

Celkově je to v pohodě, protože nejvíc věcí nám v první části ukazuje lektor bez našeho přičinění. Fakt jsou na světě lidi, který umí vydávat svým krkem zvuk jako fujara, bublající potok a mručení pantera. „Ježiš, to je neuvěřitelný, vy jste tak dokonalej,“ máchá sebou ta ženská a otírá se o zeď, aby se jí nenápadně rozepla podprsenka.

Zkouším si mručení ve skupině a zcela nepřekvapivě moje mručení nezní jako potůček, ale jako porouchanej kompresor. Naštěstí je nás hodně, takže můžu otvírat pusu, tvářit se soustředěně-a u toho mlčet. Na závěr nás čeká půlhodinovej jam. „Umí hrát někdo na didgeridoo, že by nás doprovodil?“ ptá se lektor. „Ježiš, to jsem nikdy nedržela v ruce, to je dlouhý, hihi. Můžu to zkusit?“ ptá se Podlejzačka a všechny potěší, když lektor chladně odsekne „Ne“ a zhasne.

Následujících 30 minut poslouchám v anonymitě tmy mručení, hučení, mňoukání a krkání a připadám si jako na svý první ayahuasce. „To by sis mohla i lehnout, to by bylo pohodlíčko,“ nasměruje mě zase mý komfortně připosraný podvědomí, takže se vyvalím na záda s rukama pod hlavou a přemýšlím si o svým. Po svým.

Kdo rozsvítil tak rychle? Fakt jsem spala, nebo to byla ta hluboká meditace, o který se na začátku mluvilo? Každopádně si sbalím svých pár švestek, poděkuju za skvělej zážitek, pustím si do sluchátek Mutanti hledaj východisko a letím na metro. Až tam mi došlo, že jsem tam něco zapomněla – balíček se Žmurovýma džínama, vyzvednutej cestou z práce. Balíček, na kterým se velkým tiskacím písmem skví moje skutečný jméno.

„Já jsem tady asi něco zapomněla,“ přibíhám do sálu a už je tam jen lektor. „Jo, to jste VY,“ zírá na mě lektor a v očích se mu nezračí, že by měl laťku vysoko, ale to druhý: že jsem ta namyšlená kráva, co se ještě navíc představuje pod falešným jménem.

„Tak nashledanou,“ popadnu svůj balíček mateřsky do náruče a vybíhám do deště. Lhát se nemá. Ale mstít se může. Kdyby to tady nečetl Em, hned bych vám napsala, kam jde příští středu a co jsem mu připsala do přihlášky já!

Giphy.com