Městskej hromadnej úchyl

 

Něco vám povím: jezdit pražskou městskou hromadnou a potkat úchyláka jen fakt jen otázka času a statistiky. Tak dlouho chodíš se džbánem pro vodu… až vedle tebe někdo masturbuje.

Musím teda říct, že jsem si ve svým věku připadala na úchyláckou zkušenost trochu jako zapomenutá stará panna, protože Olga mi říkala, že se tenhle akt nechutnosti stal v metru už i její její 10letý dceři.

Já jsem viděla pořádnýho úchyláka jen v Brně, a to jedno obyčejný pracovní ráno. Čekala jsem na tramvajový zastávce a v nedalekým baráku stál na vnitřním parapetu okna tlustej nahej chlápek a držel si ho v ruce. Vzhledem k jeho váze to byl stejně bizarní výjev, jako kdyby tam byl vystavenej vzrušenej kapustňák, takže to ve mně zanechalo údiv spíš nad ocelovou pevností jeho parapetu než erekce. Prostě Brno.

Že se takový věci dějou i v Praze jsem ale vlastně pochopila celkem brzy po nastěhování, kdy jsme s Houbičem a pár novými kamarády byli v létě na koupališti na Podolí. „Co jsou ty světýlka tam na skále?" ptala jsem se zvědavě. „Jó, to jsou odrazy slunce z dalekohledů“ vysvětlila mi pohotově Jana se stejnou samozřejmostí, jako když někomu v novým městě ukazujete večerku na konci ulice. „Jakože si tam honěj,“ dodala na vysvětlenou, když viděla můj udivený výraz. Později se Houbič vrátil z pánských šaten se zážitkem, že si ho tam ve sprchách vyhlídl cizí chlápek se zavařovačkou. Představil se jako pracovník Krajské hygienické služby a poprosil ho o vzorek moči. Prostě Praha.

No a od tý doby uteklo skoro 20 let a o úchýlácích jen čtu a slyším. Třeba od kolegy, co bydlí na Pražským povstání. Dřív jsem tam bydlela taky, asi 20 metrů od něj a stejně daleko od hřiště, kde se našla radioaktivní součástka. Tenhle kolega mě neustále zásobuje důvody, proč bych se měla přestěhovat zpátky: za poslední měsíc se tam v nějakým bytě málem podpálil chlap a řval u toho aláh akbar. Někomu utekla krajta a schovala se do auta před barákem. „A už jsi četla zprávy? Na naší ulici stál chlap, kterej hodinu onanoval, pil u toho kafe a kouřil!“ hlásil mi nedávno u ranní fronty na kávovar kolega se stejnou hrdostí, jakoby tam vystupoval světoznámej iluzionista.

Pokud bych teda měla na úchyláky spadeno, vím, kde mají svoji rezervaci. Přesto jsem toho svýho potkala úplně jinde, i když to bylo taky ráno. Představte si poklidný ráno v tom mým oblíbeným korpoš busu. Lidi se tváří poklidně a zhnuseně a jsou zahloubaný do displejů svých telefonů stejně jako já. Klink, klink, cinká mi spokojeně Duolingo.

Člověk by si skoro myslel, že v takovýmhle soustředění by vám musel někdo strčit penis přímo pod nos, abyste si vůbec nějaký ilegální úchylácký činnosti všimli. Ale přesně od toho jsme vybavení paralelním viděním, díky kterýmu mi začla blikat kontrolka přes uličku vpravo. Sedí tam rozvalenej starší týpek, pupek z ven trída a….třeba je stiženej nějakým hrozným svědivým ekzémem zrovna v intimních partiích? nabízí vysvětlení ta stejně naivní část hemisféry, co je vám schopná tvrdit, že čokoláda bez cukru se může v jakýmkoliv množství i v 10 večer. No není, normálně si ho honí!, koriguje to ta druhá hemisféra, díky které nemám přehnaně růžová očekávání třeba ohledně puberty mých děti.

A teď co. Pořád je to takovej divnej šok – vidím to teda správně? Jako vážně? Má se to jít hlásit řidiči, fotit, nebo strhnout mexickou vlnu mezi cestujícíma? Než jsem si stihla na tyto otázky odpovědět, byla tu zastávka, na který milej pan úchyl bleskurychle vystoupil.

Pfff – prej, že jsou improvizátoři pohotoví. Třeba příště. Do tý doby dávejte pozor vy a hlavně na vaše děti. Já se tomu směju, i když dost nakřivo. Ale z pomyšlení, že se to stane v autobuse, kterým jezdí Čičman do školy, mi do úsměvu fakt moc není.