Chernocorn

„Nevím, jak se to mohlo stát. Udělala jsem vše, jak jsem měla…“

Psice

Nevím, do kterého tábora okolo minisérie HBO Chernobyl patříte vy, ale já jsem byla přesvědčená, že je to neopodstatnělý hajp. Wannabe sovětský seriál, ve kterým se mluví anglicky?  Tyhle předsudky mně vydržely přesně do prvního dílu. Pokud se necháte infiltrovat, spustí váš prst na tlačítku myši v módu autopilota dvojku. Půlnoc na krku? Ok, tak už jen trojku a pak krásný sny o tělech spálených radiací. Ráno se proberete s neblahým tušením, že vám místo budíku pípá dozimetr.

Ten mrazivej příběh proleze jako gama záření každou buňkou vašeho mozku. Ale taky vším, co vás ten den čeká.

„Jen si hezky polež“, nastavují mě děti zpátky do vodorovné polohy. „My skočíme do Žabky pro snídani.“ 

To si řeknete, jak už ty děti konečně dorostly do věku, kdy se o vás postarají. „Kdepak máš šrajtofli?“ Šustění bankovek, se kterýma se už nikdy neshledáte. No co, za trochu té sobotní pohodičky to stojí.

Za čtvrt hodiny se naše hnutí za dobrou snídani udýchaně dovalí zpátky do ložnice a vysype mi k nohám obrovskou igelitku. „Krekry ve tvaru zaječí hlavy?“ Podivím se. „Jedlé perly na dort? Popcorn?“

„Ten jsi nám včera SLÍBILA“, tvrdí Žmur. „Jo, slíbilas nám to za to, že tě necháme večer v klidu, aby ses mohla dívat na ten strašidelnej film“ dodá Čičman a vyjmenuje spoustu detailů, což ji usvědčí z toho, že jsem se nedívala sama a že se nejspíš díval taky Žmur, který ji na umlčenou ubalí diskrétní herdu do zad, až to zaduní.

„No dobře, ale tady v návodu se píše, že se to má dělat v mikrovlnné troubě“, odvolávám se o něco později na nevyhovující provozní prostředí jako inženýr Akimov, vedoucí směny. „Je mi líto, ale test bohužel neproběhne“, schovávám pytlík do skříňky.

„Ale Max ze školy to běžně vyrábí na pánvi s víkem a tu máme“, vrátí mi Žmur obratem palivo do ruky jako ďábelský inženýr Djatlov.

„Na pánvi? Měli bychom počkat na povolení Brjuchanova (eM, jak jste jistě poznali), až se vrátí ze služebky“, snažím se odvrátit plíživé riziko popcornové havárie.

„Ten se přece vrátí až zítra. Rozpal reaktor!“

Vysypu na rozpálený wok směs kukuřice, cukru a tuku. Přiklopím skleněnou poklici. Djatlov si přitáhne židličku a nervózně klepe nohou o sporák. Chybí mu jen plášť a cigárko v koutku.

Vteřiny ubíhají. Neděje se nic.

„Zvýšit výkon!“ poroučí Djatlov.

„Dvě stě stupňů“ hlásím. Poklice se obalí párou.

„Neslyšeli jste něco jako výbuchy?“ zeptá se Čičman Toptunov.

„To bouchá právě ten popcorn, chytráku!“ odsekne Žmur. „Výkon na 220!“

„Cítím kov“ odpovím roztřeseně. „Myslím, že se stalo něco hrozného.“

„AZ-5!“ zavřeští Žmur. „Můj karamelovej popcorn! Jestli se mu něco stalo…?!“

Modří už vědí. Role toho smolaře, co to šel zkontrolovat a stanul tváří v tvář roztavenému karamelu v reaktoru, připadla bohužel taky na mě.

„Tohle je konec!“ potácím se dýmem od sporáku. „Je po všem!“ kryju si obličej a chce se mi zvracet krev.

„Běžná provozní situace“ uklidňuje nás Djatlov, aby nevypukla panika, protože Toptunov nemá daleko k slzám. „Vyvětráme a to ještě uvidíte, jak si pochutnáme, až to vychladne!“.

Za pár minut volá Houbič (Švédsko) ze sousedního bytu. „To hoří u vás?“ ptá se věcně bez zbytečných frází o počasí. „Máme to pod kontrolou“ ujistím ho za přísného dozoru Djatlova.

A tady končí spoiler alert. Skuteční hrdinové totiž na následky šlendriánu zemřeli a Djatlov skončil na nucených pracích na Sibiři, zatímco u nás jsem na nucených pracích při záchraně zuhelnatělého woku málem chcípla jen já. 

Dvě věci už po tomhle víkendu nechci vidět.

Realisticky zachycené následky akutní nemoci z ozáření a prokletej karamelovej popcorn!