Plasťáky

Znáte tu větu, která odstartuje řetězec reakcí, obvykle apokalyptických rozměrů? Třeba takový to: „Právě jsem si udělala těhotenský test“, „Revize jízdenek“, nebo „Nevíte někdo, kam zmizela ta chytrá modelína?“.

Náš pan domácí to odstartoval takhle: „Rozhodl jsem se, že vám nechám vyměnit ty starý vokna. To budete koukat, jak se vám to bude koukat!“

O tom, že budeme koukat, jsem vůbec nepochybovala. Jedinečnou podívanou totiž nabízely v podstatě všechny pokusy o oživení našeho bytu. Vzpomeňme třeba na nenápadnýho chlápka, co přišel na revizi kotle. Před odchodem tvrdil, že je kotel „čistej jak slovo bóži“, ale zapomněl zmínit fakt, že černý mastný prach vyklopil z kotle přímo do lamelovýho botníku pod ním.

Naše výměna oken začala tak, že přišli v únoru dva chlápci s metrem a potom se několik měsíců nedělo nic. A to až do předvečeru Dne D, kdy se majitel rovzpomněl nás informovat, že přijdou na druhý den v osm ráno řemeslníci. Vlastně je to nejlepší postup: Nestihnete se nervovat, že budete mít všude prach a špatné vztahy se sousedy. A já se mohla těšit, že se na svůj páteční home office konečně nebudu cítit osaměle.

Moji páteční společníci se opřeli do zvonku už v 7.15, což mě naplnilo obdivem. A na tyhle šikovné hochy, co dřou na náš HDP v hodinách, kdy běžný obyvatel Prahy sedí leda tak na záchodě s kartáčkem na zuby v puse jako já, na ty my si stěžujeme jako na flinky a šlendriány. Tsss.

Brzy se však ukázalo, že to s honěním HDP v časných ranních hodinách nebude zas tak horké. „Dobrý den, kafe máte?“ ptá se přepadle menší z nich, kterého budeme z nedostatku invence nazývat Jardou. „Pro mě rovnou čtyři lžičky“ seznamuje mě se svou kofeinovou závislostí Franta. Oběma jsem přihodila bonusovou lžičku navíc, ať to máme všichni rychle za sebou a diskrétně nechala hochy s okny o samotě.

Podle zvuků, které se z vedlejšího pokoje linuly, byste čekali, že Franta s Jardou v kofeinovým rauši načrtli a sestavili buldozer z kuchyňských spotřebičů, který se jim povedlo uvést do chodu a právě pracují na odstranění obvodových zdí našeho domu. Řekli byste to i podle oblaku prachu, který se vznášel pokojem jako jejich svatozář a kusů omítky rozmetaných po pokoji. „Normální proces“, komentuje Jarda a Franta dodává zlomyslně poznámky o tom, že si tady někdo pěkně zauklízí.

Fajn, to by se všechno pod normální proces dalo zamést, kdyby k nám otevřenýma dveřma nevběhl výčepní z naší půlhvězdičkové hospody Na Růžku. „Ste se“ (nádech-výdech, k nám do pátýho patra ještě nikdy nevyběhl) „zbláznili, ne? Co se to tady jako děje?“ Jarda s Frantou se podívali na mě. „To tadyk pani…“

„To tady pan majitel“ opravila jsem Frantu, „se rozhodl, že nám vymění okna.“

„No já jen, že si zákazníci dole na zahrádce stěžujou, že maj omítku napadanou v pivu a pana Bartoně trefila ňáká hrouda přímo do ramene!“ zahulákal výčepní a podle hučení rozlíceného davu na chodníku měl většinovou podporu.

„A má pan majitel vůbec úředně potvrzenej zábor chodníku?“ tasil na mě bojovně krabičku cigaret a jednu tím elegantně vyklepal.

„Jé, tady se může kouřit. Moh bych k cigárku poprosit ještě vo jedno kafíčko?“ zeptal se Franta bez skrupulí.

Kouření jsem zakázala, dala vařit vodu a povolala majitele. „Ne, zábor nemáme. Samozřejmě, že nechceme, aby si štamgasti stěžovali na čistotu sklenic. Ani nechceme vidět rameno pana Bartoně. Tady pánové si to přijdou udělat… kdyže máte volnej termín? Ém, za měsíc.“

Takže máme jako správný styleři prázdninový design našeho sladkého domova na měsíc dotažený až do posledního detailu. A jak správně předpověděl pan domácí, koukáme, jak si to koukáme!

Všimněte si rustikálních cihel po obvodu rámu, odkazujících

se na prázdniny u babičky na venkově. Nebo ve squatu.