Spadneš a umřeš: Všechny moje fóbie na dvou karabinách

Nevím, jestli se vám někdy stává, že potkáváte pořád ty samý věci.  Já se třeba často podívám na hodiny, když je 21:11, což je datum mého narození. Jednu dobu jsem potkávala těhotný ženský, dokud jsem sama neotěhotněla a potom liliputy, což se naštěstí obešlo bez následků na výšku. V poslední době se mi do života zamotávají lana, o jejichž dopadu na můj život, nebo spíš způsobu jeho ukončení, dnes můžeme společně spekulovat.

Začalo to jednoho ospalého horkého odpoledne na Gutovce, kde jsme se sešli s Olgou a dětmi. „Co kdybyste si třeba našli vlastní zábavu, a my bychom si mohly popovídat“, zkoušely jsme provařené neefektivní triky všech matek. A k našemu překvapení si děti zábavu našly. „Tak my bychom zkusily tady ten lanový park“ rozmáchly se holky směrem ke sloupům spojenými lany za našimi zády.

„Věkový limit?“ zasmál se od plic chlápek v kanceláři provozovatele a přeparkoval si ze zdvořilosti nedopitou plechovku od piva za kalendář. „Jak tak koukám na tyhle šikulky, tak tam žádnej limit nevidim. Děcka, do postrojů! A vy si zatím můžete zajít na kafčo?“ mrknul na nás s porozuměním.

Naštěstí jsme se rozhodly zůstat, díky čemuž se nám instruktor mohl svěřit se svou chmurnou předpovědí krátce po zavěšení dětí na lano: „Řeknu vám to na férovku. Fakt netušim, jak to zvládnou, když ani nedávali pozor, co jim řikám. No co už. Máte je na kůlu.“ a prásknul dveřmi do budky.

Na kůlu, kde začínala jízda pár metrů nad zemí, se krčily naše čtyři děti. Z toho holky zaseklé na karabině v pasivní pozici králíku čekajících na stažení a kluci rozebírající karabiny na prvočástice jako malí Bangladéšani na skládce. Konečně jsem pochopila vyčerpávající práci všech motivačních koučů. Musíte být hlasití, důrazní a ukazovat příběhy skutečných hrdinů.

„To dáte, tenhle pán to taky dal!“ řvaly jsme s Olgou pod lanem a držely za ramena týpka, který šel vrátit vybavení. „Nedávejte ruce na ocelový lanko“ smutně jim zamával rozseklou pravačkou. Holky se daly do pláče.

A pár poznámek bylo samozřejmě jen interních. Třeba tyhle:

„Chce se mi z toho blít, no šla bys do toho?“ ptá se Olga.

„Nikdy v životě!“ naznačila jsem ji posunkem zvracení, zatímco jsem přebíhala pod visutým mostem, kde Žmur propadl létajícími parketami

O pouhý týden později v lanovém parku Katika ve dvorské ZOO:

„Říkalas mi, že mě budeš podporovat ve věcech, co mě baví. A mě sem nepustí bez doprovodu, vypadám snad na patnáct? Buď ty, nebo babička. Vždyť jsi viděla, že lanovej park zvládne i Čičman!“

Z některých věcí se nevykecáte. Prostě jen můžete vzpomínat na dobu, kdy dětem stačily labutě a poníci.

Přesto Žmur změnil barvu do zelena – když jsme byli na instruktáži, jak pracovat se sedákem a trojicí karabin. „Teď si tě trochu vyzkouším“, řekla instruktorka. „Co se stane, když zapomeneš přecvaknout tyhle dvě karabiny jednu po druhý, jak jsem teď říkala?“

„Ém, nebudu moct dál?“ lovil Žmur v paměti.

„Špatně. Spadneš a umřeš.“ opravila ho instruktorka s vlídným úsměvem.

Já jsem ztratila barvu až při podpisu potvrzení, že se nebudu soudit, když umřu. Do té doby mi přišla jako větší adrenalinová zábava jet do Dvora vlakem.

Pak ale stojíte na vyvýšeném špalku jako na popravišti a celý váš život, vzpomínky a nezaplacený složenky visí jen na třech křehkých karabinkách, o kterých rozhodně nejste definitivně přesvědčeni, že jsou připnuté správně. Nejspíš proto, že jste při instruktáži neposlouchali – stejně jako byste neudrželi pozornost, kdyby vám někdo vysvětloval, jak se zapojuje elektrický křeslo, na kterým zrovna sedíte.

„Umřeš“ říká v tu chvíli můj plazí mozek. „Mně je na blití, když to vidím“ říká kolemjdoucí svý manželce na mostě za vámi. „Vstupné nevracíme“ říká výmluvný pohled instruktora. Jen moje máma za celý odpoledne poprvé neřekne nic.

A tak jsem jela. Navzdory mému přesvědčení, že umřu a že nejhorší je přejet mezi dvěma stromy to bylo vlastně v pohodě. Pohodička skončila, když jsem dojela a zírala patnáct metrů pod sebe. „Do hajzlu“ řekl Žmur, když to viděl taky. „Nadávky dovoleny“ ujistila jsem ho. „Co budeme dělat teď?“

„No, tady podle toho návodu máš prostě přeskákat tyhle prkna bez držení.“ odpověděl vždy chladnokrevný a praktický Žmur. 

„To chápu, ale nedovedu přestat objímat ten strom“, nastínila jsem základní problém lidí, kteří ze zásady nechodí na rozhledny a výstupy na epické skalní vyhlídky realizují jako Meresjev, plazící se bez noh zasněženou pustinou a pojídající ježky.

„Tak asi zapískám na instruktora?“ nabídl se Žmur a sahal pro emergency píšťalku, ale při představě mé matky v mdlobách, blijícího týpka na mostě a „vstupné nevracíme“, co mě bude sundávat hákem na sběr kokosů, jsem se vzchopila a přecvakla jsem si zpocenou rukou karabiny.

„Ne, to je dobrý“, plaše jsem se usmála. Zkontrolovala jsem, jestli nešlápnu na prolétající hejno ptáků, nebo na křídlo dopravního letadla, a potom jsem to fakt udělala. Přeskákala jsem prkna, ale pořád nepřicházel omračující pocit svobody, že jsem Spiderman, jak Žmur sliboval. 

Spíš jsem si připadala jako pavouk, který žil týdny a měsíce v bočním zrcátku našeho auta. Pokaždé, když jsme vyjeli, byl pavouk katapultován na pavučině, krčil se v agónii a jeho prodloužená mícha se marně snažila nabídnout racionální důvod, proč kurva nemůže žít jako ostatní pavouci v komoře a mít svůj klid. 

„Super, žejo?“ zeptal se mě Žmur na konci. „Příště dáme okruh pro pokročilý i s tarzaním skokem.“

Co k tomu dodat. Chci zpátky labutě!