Octopus exodus

Možná si vzpomínáte na to, když jsem se tenkrát v Korporátu stěhovala do 9. patra. Byla tady nehostinná pustina, kde i donošený, vitální vtip uhynul do dvou sekund po vypuštění. Snaha kolonizovat tohle patro se zdála stejně marná, jako vysázet políčko brambor na Marsu.

Proklatá devítka se naštěstí postupně stávala ISS i pro další vyhnance z civilizovanějších pater. Z původního neměnného místa, kde jste poznali, že je o týden víc, jen když jste zapomněli plněnou housku k svačině v zásuvce, se stal dynamický prostor. V posledních dnech už natolik dynamický, že je potřeba každé ráno a po každé delší nepřítomnosti opatrně zkontrolovat, jestli se s vámi třeba náhodou nezhroutí židle, abyste se váleli po zádech a zespodu vyčítavě zírali na své debilní kolegy, co by vypukli v krysí smích, i kdybyste měli vyražený dech a začali se z toho v noci počůrávat, nebo koktat.

Dokud lezla po stolech jenom uschlá mrkev s kloboučkem, bylo to vlastně takový fajn období nevinnosti.

To s pastičkou na myši už šlo o prsty.

A pak přišel památný včerejšek, kdy jsem měla v naší oblíbené jídelně Memento k obědu paellu. „Fuj, to je odpudivý. Tohle plánuješ fakt sníst?“ ptá se kolega D. a štítivě ukazuje vidličkou na malé chobotnice v rýži.

„Původně jsem myslela, že si ty chapadla nastrkám do mezizubních mezer a budu tě s nima pronásledovat, dokud se nepozvracíš“ odvětím dotčeně, na což jsem měla ostatně plný nárok, protože jsem celé dopoledne hledala vstupní kartu a našla ji až úplně náhodou v krabičce čaje. „Ale za á mi to nestojí za to, aby z mi z toho bylo blbě, a za bé s tím mám daleko lepší plány“, zašklebím se a starostlivě si chobotničky zabalím do ubrousku.

Na devítce se potom sejdeme u stolu H., co ten den není v práci (jeden den nepřítomnosti tady znamená už skoro jistotu, že se máte do čeho vracet). Do misky naaranžuju kamínky, kapradiny a posadím do kolečka chobotnice. Už jim jen dát do chapadel malý kytary a bubínky, tak je to roztomilý. „Chmchm, ale to je pro H. až moc hezký“, tvrdí věčně nespokojenej D. a tak oktopusy krapet rozdivočíme a pošleme je pěkně jeden po druhým jako horolezeckou výpravu na kaktus. Octopus exodus!

H. přijde do práce až ráno a naši malou chobotničí expedici na K2 údajně ucítil už z chodby, jen to připisoval domněnce, že D. zase přijel do práce na kole. (Jestli i vy začínáte s chobotnicema, držte je v přirozeném prostředí jako je voda, nebo paella, protože ty sukulenty jim fakt nesvědčí).

„Počkejte, až půjdete na záchod“ vyhrožuje H. a ukřivděně očichává kaktus. A my čekáme, ale přijde něco úplně jinýho. Pozůstatky statečných horolezců jsem totiž bezmyšlenkovitě hodila do zamčeného boxu na odpad hned vedle mého místa. Do tohohle odpaďáku se dostanete jen granátem, nebo klíčem, ale k tomu musíte být uklízečka.

Pokud nejste uklízečka a sedíte vedle něj, projde kolem vás denně zhruba třicet lidí, co ten koš otevřou-zavřou a během téhle krátké desetiny sekundy vám pokaždé pod nosem proběhne film o šesti zprzněných chobotnicích, co se teď zapařují v plastovém pytli a vydávají ze sebe odhadem půlku svého vražedného potenciálu zničit tuhle krásnou planetu. Ta zbývající druhá půlka potenciálu na mě čeká zítra.

A jestli se na to paní uklízečka vykašle i přes prodloužený víkend, tak Galahadovi slibuju, že konečně navštívím ten army shop. Nebo máte někdo recept na domácí trhavinu?