Křížová cesta po ubytovnách Jižní Moravy, ročník třetí

Myslete si o tom, co chcete, ale my s eM pojímáme Velikonoce tradičně. Odjedeme s dětmi za babičkou a stejně jako Ježíš to v pátek zabalíme s tím extakticky strhaným výrazem, jak se nám bude stýskat, abychom se za nimi pozítří vrátili jako znovuzrození s blahosklonným úsměvem odpočinutých rodičů.

Zatímco naši kolegové z  korporátů vyráží do vysokohorských hotelů, kde jsou na posteli labutě z ručníků a čokoládky na nočním stolku, zaujali jsme v tomto směru opačnou strategii. 

Jezdíme na místa, kde nic není. Místa, na kterých si vylámali zuby nejlepší copywriteři, a stejně se o nich na turistických webech dočtete maximálně „Rozkládá se ve zvlněné krajině obklopené poli a petrochemickými závody.“ 

Naším posláním je usvědčit i taková místa, jako jsou moravské Ždánice z toho, že tam prostě něco je. A tady to máte. Psice Planet. Ždánice očima Sudeťačky a Brňáka.

Psice: „Pokud nejste z Moravy, neujde vaší pozornosti typický stavební styl jihomoravských vísek: Nahňácat nízké baráky podél hlavní příjezdové komunikace. Nedílnou součástí tohoto jihomoravského selského baroka bývá omítka v křiklavé barvě hráškové polévky, nebo cukrové vaty a lavička před barákem využívaná jako komunikační uzel pro distribuci hejtů na sousedy.“

eM: „Závidíš moravskou malebnost a sounáležitost. Koukej, tady se usadil i jeden Sudeťák při nuceným odsunu (ukazuje na ohořelou stodolu)“. Bod pro eM.

Psice: „Počkej, až uvidíš naše ubytování. Je to jediný penzion v celé obci a pokoj stojí dvě stovky na osobu! To je cena za sušenku z cvrččí mouky a latté se sójovým mlíkem v pražský hipsterský kavárně.“

eM: „Jestli hodláš zmínit pražskou kavárnu, dostaneme přes hubu. Nebo aspoň já.“

Vrchní v hotelu Radlovec nám stručně představí pokoj a jídelní lístek. Líbí se nám, že si na nic nehraje. Vrchní, ani jídelní lístek. Všechno kromě ceny ubytování je mastný. Ubytovací část podniku je oddělena omlácenými dveřmi s nasprejovaným nápisem HOTEL. V koupelně visí pruhovaný trencle a ponožky a záhy se k lednici na chodbě dojde představit i jejich majitel, Boris.  

Pracuje nejspíš v místním fábru a umí zručně ubalit cigárko jednou rukou, zatímco udrží v díře po předním zubu druhé a další dvě má za ušima. Než si jde zakouřit, ochotně poradí, kde koupit pivo, a kam si ho dát vychladit do společné lednice. 

V hotelové restauraci se hosté schází už od oběda. eMovi málem zaskočí smažák, když začnou starousedlíci nadávat na Kometu Brno. Málem by to byl bod pro Psici, kdyby se místní pokérovaný kulturista v tílku nezačal navážet do jejího zaměstnavatele, nejmenovaného telekomunikačního operátora, konkrétně „kurvy z Prahy, co mu neposlali ten vypíčené modém.“

Kdybych se v téhle houstnoucí atmosféře nedůvěry zeptala na to, kde je tady v obci krám, nebo sójový mlíko, je po nás. Naštěstí atmosféru odlehčí děti, které starostlivé matky poslali pro tatínky.

„Tati, máš jít domů“, objeví se ve dveřích holčička v kroji (!). eMova tvář se rozjasní nezaslouženou hrdostí na tradice jihomoravského kraje (ačkoliv je to dítě Brna, co běhalo ve vytahaných teplácích mezi paneláky) a zpraží mě významným pohledem. „No a co. U nás zase nosilo spoustu lidí uniformu“, odpovím, ale bodík si tím nevysloužím.

Z výletu se vracíme až po setmění. Společnost mezitím dozrála a vykvetla. Některé otce dotáhly děti domů s úspěchem, pro zbylé dorazily partnerky. 

„Bez krojů“ nezapomenu podotknout, ale za to musím uznat, že se většina starousedlíků ožírá sudovým vínem, jak se na Moravu sluší a patří. Jedinou výjimkou je Boris, co investuje panáka Tullamorky do zrzky na baru.

„Tak na tebe. Já sem Boris z Rumburka.“

„Aha. Já su Alena.“ odpoví zrzka bez jediné známky nadšení. Vezme kámošku za loket a zmizí.

"Sudeťák přesně jako ty!" nevěří eM svému štěstí a připisuje si rozhodující vítězné body.

Borisovi ze solidarity odpouštím i ty plechovky piva, které ráno v naší komunitní lednici chyběly. Ale přesně takhle to dopadá, když na Moravě nezamaskujete svůj skutečný původ!

Insta Lounge Radlovec