Co všechno ztratíte se svým starým příjmením

Když sečtete moji občanskou nezodpovědnost spolu s nechutí vyřizovat věci na úřadech a vynásobíte to portugalským oddacím listem, přijde vám změna příjmení půl rok po svatbě jako nečekaně rychlý termín. Nebála bych se ani termínu byrokratické Pendolino. Popravdě, zastihlo mě to těžce nepřipravenou. Mít novou identitu je sexy jen v programu na ochranu svědků, nebo když si po válce jako guilty pleasure přitloukáte hákovej kříž na štít své argentinské haciendy. Ve všech ostatních případech totiž jen ztrácíte:

Právo na své poštovní zásilky

„Tu výzvu k vyzvednutí, kterou jste mi nechávali ve schránce, náhodou zase nemám, ale řeknu vám jméno a adresu, ano?“

„Ém. To bude problém. Podle vaší občanky jsme na tu adresu nic nedoručovali.“ 

Slečna s plackou „V ZÁCVIKU“ se plaše usměje. První den a už jsou problémy.

„Aha, no jasně, já jsem zapomněla. Měnila jsem si občanku kvůli svatbě. Tady máte moji DM kartu a tady kartu do knihovny na mé původní jméno.“

„Nezlobte se, ale na to vám tu zásilku nemůžu vydat. Máte sebou oddací list?“

„Vy se taky nezlobte, ale rodný list mi sežrala koza a od té doby sebou už nic důležitého nenosím.“ Slečna v zácviku sklopí zrak a dojde pro svou poštovní mentorku. Prásknu na přepážku ještě Tesco card jako kulové eso.

„No, tak my bychom vám tu zásilku správně vydávat neměli, že Evičko“, rozsoudí nás mentorka uklidňujícím mateřským hlasem. „Ale když vidíme, že tady paní je nešťastná a má plno dalších dokladů, tak jí budeme věřit.“ Rozhlédne se okolo a vydá mi tlustou obálku. Moje nejdobrodružnější doručení katalogu Bonprix ever!

Právo jezdit vlakem

Jeden den si pořídíte jízdenku přes e-shop ČD a druhý den novou občanku. Třetí den v tom lítáte.

„Jízdenku prosím“, přeruší mi knížku v půlce průvodčí. Vyštrachám mobil s QR kódem.

„Ještě občanku“ dodá. Já si vzpomenu na Českou poštu a s oroseným čelem začnu vykládat ten příběh o svatbě, koze a solidaritě poštovních úřednic s implicitní narážkou na to, že i zaměstnanci Českých drah jsou lidé s ryzím srdcem, ačkoliv si o nich to spoustu lidí nemyslí. (Teď už si můžeme říct, že o některých zaslouženě).

Ale na dráze musí být pořádek. „Protože celou tudle peněženku s těma kartama na cizí jméno jste mohla taky klidně ukráct“ zaměří na mě rentgenový zrak průvodčí a posadí se, aby mi zahradil únikovou cestu z kupé.

„Myslíte jako i s těma dětma, na který mám karty zdravotního pojištění?“

„Kdoví, čí sou to děti, bez dokladů s fotkou?“ položí průvodčí řečnickou otázku, která vzbudí u spolucestujících potlačovanou salvu smíchu a dál je to stejně, jako na České poště. Přivede si posilu.

„Takže v jedničce je ten bezdomovec, co má prej akurát dvacku na pívo“ slyším, jak v chodbě hlásí dnešní jobovky. „A tadyhle se skovává ta pani, co nemá doklady.“ Do kupé nakoukne master průvodčí. Historka o koze a voze potřetí. 

„No, tak správně by si tady pani měla zaplatit novou jízdenku“, nadechne posila. Jak už správně tušíte, magnetismus mé charismatické osobnosti stále ještě nebere konce. Ale pojďme si jedním dechem upřímně říct, další tsunami nedůvěry už neustojí.

Otevřené otázky na příští týden

Dostanu se do práce, když nesedí ID karta s mým novým jménem? Proplatí zdravotní pojišťovna účty za očkování z dubna na někoho jiného? Kdy na to proboha přijdou banky? Dokopu se vyřídit cestovní pas, nebo jednou zůstanu se svěšenou sanicí trčet v letištní hale? Odvolávám, že mě na manželství po čtrnáctiletým vztahu už nic negativního nepřekvapí!