Vzpoura muflonů. Coming soon!

Možná mě za tenhle post kromě vás vyhejtuje Ježíšova máma, nebo Děda Mráz, ale je mi to jedno. Jednou vám to prostě někdo říct musel: Velikonoce jsou stejně daleko lepší křesťanský svátek, než podělaný Vánoce se všemi mobilními telefony nové generace v šustivým sáčku, polívkou pro chudý a sněhem leda tak na spořiči obrazovky, nebo deklech od hajzlů ve vyhlášených pražských techno klubech.

To si aspoň myslíme my s M. Vlastně si to myslím hlavně já, ale M. se určitě nebude zlobit, že to o něm píšu taky, protože se tady o sobě dozvídá většinou daleko horší věci a už mi dávno nasupeně nevtrhává do pracovny půl minuty od zveřejnění nového příspěvku.

Ale k těm Velikonocím. Pro nás jsou to svátky zmrtvýchvstání hlavně díky obětavé babičce, která nám i letos s křesťanskou laskavostí pohlídala démony a my mohli vyrazit na naši tradiční velikonoční pouť bez dětí. Den, noc a ráno, kdy můžete jako svobodné lidské bytosti vstávat klidně o půl desáté a ne kmitat v ranním šeru jako partička ilegálů se zabaveným cestovním pasem na ranní směně v Michelské pekárně.

Letošním cílem byl Mikulov. Jestli mi visíte na rtech, proč zrovna tahle výspa a zda byste tam měli jet taky, tak vás můžu uklidnit, že naší jedinou strategií je místo kousek od babičky, kam už ale bystrý zrak dětí nedohlédne a druhý důvod je svatý kopeček, kde se dá večer sednout s vínem a koukat na rozsvícené městečko pod nohama.

S tou výspou jsme se trochu přepočítali, protože Mikulov slaví vinobraní každý víkend v roce. Tudíž by byl hřích Velikonoce se čtyřmi dny volna trochu nepodojit a nepostavit na náměstí stánky s vínem a pódium pro Divokýho Billa. Tohle hrůzné epicentrum chrlilo místo lávy a šutrů stovky kopií výletníků s nordic walking hůlkami zrovna na naši trasu. Všichni do jednoho neměli zrovna na tohle odpoledne v plánu nic jinýho, než zevlovat uprostřed cesty a fotit si kýčovité panoramatické fotky s plastovou sklenkou vína, Pálavou a našimi zamračenými obličeji v pozadí.

Bylo zjevné, že potenciál zábavnosti a dobrodružnosti červené turistické stezky byl vyčerpán s příchodem Slovanů na Velkou Moravu, takže přišla na řadu má oblíbená free style chůze přes cokoliv. Bohužel jsme se nedostali ani k Novomlýnské nádrži, abych mohla M. na Velký pátek stylově uchvátit chůzí po vodě, vrhla jsem se tedy aspoň příkladem do nejbližší rozkopané oranice. M. k tomu jen chladnokrevně prohlásil, že si večer čistím boty sama. Ale nebojte se, jako v každé pohádce se ani rezervovaný M. nevyhnul upřímnému nadšení a to, když jsme zbědovaní a potrhaní dorazili k panské oboře v Klentnici.

„ Od 1. října Do 31. března zákaz vstupu pod pokutou až 10.000 korun“ četl nahlas M. ceduli na vratech. „A dneska máme teprve třicátého“, zamnul si radostně ruce a skočil za plot.  To je zase Emova úchylka, nacpat se všude, kam nesmí. Pokud jste Sudeťák jako já, tak tohle nikdy nepochopíte. Já mám zakódovaný jako dědictví předků, že za lezení do zákazu je kulka do týla a internace zbytku rodiny do pracovního lágru. „Nebuď srab a polez“, nadšeně podupává M. na druhé straně. „Vidím stádečko muflonů!“

V okamžiku, kdy se obrátil vítr a to obrovské stádo oddusalo ve zvířeném prachu jen pár metrů před námi, jsem svůj strach z postihu přehodnotila jako sekundární. Přiblížila bych vám ten zážitek jako něco mezi zemětřesením a migrací bizonů. Větší strach z udupání byste pohledali snad jen na koncertu Rolling Stones.

„Hej! Je to tu určitě bezpečný?“ sbírám odvahu sundat si dlaně z očí.

„Je to tu nádherný! Rozhlídni se: a nikde ani noha!“

„Nikde ani noha, ale támhle pod smrkem leží něčí vybělená páteř. Co když od října mufloni odvykli člověku? Připadám si tady jako na safari bez pušky a jeepu s mříží. A co je do prdele tohle? Krmítko s masem!“

„Kdybys nebyla krátkozraká, tak vidíš, že to není flák masa, ale růžový soli. Lizu!“

Duch-duch-duch-duch. Přes cestu přeběhne stádo jelenů. Podle počtu zvěře tu myslivci nebyli fakt dlouho. Nebo ta vybělená páteř pod smrkem patří hajnýmu. Navzdory chmurnému začátku to byl jeden z nejlepších jarních výletů ever. I když jisté pochybnosti zůstaly. Třeba, že tomu padesátikilovýmu muflonovi nikdy nedojde početní převaha ani to, že bych do něj nešťouchla klackem, natož do něj střílela. A že mají od října celou zimu na plánování vzpoury. 

Nechají se i letos pokorně naložit do guláše, nebo přijde evoluční zlom? 

Osobně si myslím, že by pro nás všechny bylo daleko prospěšnější být v lese trochu ve střehu, než zevlovat na pěšině se sklenkou frankovky.